Alf Carlsson: Zkouším nehrát moc rychle

Se švédským jazzovým kytaristou, ale též velice vytíženým studiovým hráčem, jsme se potkali v Brně. Toho večera odehráli společně s trumpetistou Jiřím Kotačou další koncert, který propagoval jejich novou skvělou desku Our Stories. Se sdílným Alfem jsme zapadli do jedné z hospod v centru města – a spolupráci s Jiřím Kotačou jsme se cíleně vyhnuli. Nepřišlo mi úplně košer vyptávat se na společné album jen jednoho z jeho tvůrců. Jiná témata se naštěstí otevírala sama a vlastně jen letmo kopírovala otázky, které jsem měl připravené. Úvodní debatu na téma prodeje alkoholu ve Švédsku vynechávám – ta přece jen až příliš vybočovala. Drželi jsme se, alespoň v rámci možností, hudby. Přesto se diskuze nad typicky českým gulášem ubírala po unikátních cestičkách.

Pořád jsi nervózní, když jdeš na pódium?

Jo, rozhodně jsem. Když nad tím přemýšlím, nejvíce stresující je to těsně před koncertem. Spousta logistiky, zvuková zkouška, obavy že ty krámy nebudou fungovat. A pak máš hlavu celou zadrátovanou. Alespoň je to tak v té mojí, myslím na spoustu věcí. My teď koncerty začínáme mojí improvizací, jen já s kytarou, a když mysl není čistá, hraje se těžko. A pak začnu být nervózní. Je to jako sněhová koule. Po čase se ale dostanu do stavu všímavého hraní. To je důležité právě u improvizované muziky. Když tam nejsi, nefunguje to. Musíš být kompletně ponořený. A když nejsem, začnu být nervózní. A zároveň, když jsem do toho ponořený, je těžké z toho vlaku vystoupit. Je to báječné, návykové.

To je myslím společné pro muzikanty i lidi pod pódiem. Úplně se v tom gigu ztratíš. Pamatuješ si koncert, když z toho proudu vyskočíš?

Rozhodně, rozhodně. Obzvlášť tu interakci s dalšími muzikanty. Je to jako nekončící konverzace. Pamatuješ si ty vtipné a silné momenty.

Vaše společná deska s Jiřím Kotačou se jmenuje Our Stories. Měl jsi jako dítě rád příběhy?

Ano, hlavně historii. Byl jsem docela historický nerd. Někam jedeš a chceš o tom místě vědět všechno, co se tam stalo. Znát věci, které běžně lidi nevědí, protože nemají o dějiny zájem. A ono se to přenáší i do hudby.

Takže jsi i hudební nerd?

Každým coulem. Posloucháš třeba Johna Mayera a lidi říkají: „Ty jo, ten je tak skvělý, tak unikátní!“ A ty na to: „Ale prdlajs, to je přece Stevie Ray Vaughan.” A podobné věci.

Mám to podobně, třeba při čtení knížek o muzice. Musím slyšet všechny kapely, o kterých se tam mluví. Nekonečný příběh. Nedokážu přestat.

Ale to je skvělé. Najít tu linii, vědět, že něco vychází z jiných věcí.

Jak je to dnes, jsou pro tebe příběhy stále důležité?

S Jiřím Kotačou už společně hrajeme skoro deset let, odehráli jsme spolu něco přes stovku koncertů. A pořád se něco děje, často se nějaký nápad vynoří, když jsme na turné. Objeví se hudební nápad a já si ho spojím s danou situací. Takže pro mě je to spíše jako vzpomínka. Taky je zajímavé, že když hraješ jazz nebo improvizovanou hudbu, je fuk, jak tomu říkáš, a když už jsi z toho songu unavený, máš možnost ho změnit. Můžeš vytvářet nové příběhy, každý večer může být výsledek nepatrně odlišný. Mojí noční můrou je být jako AC/DC nebo Metallica. Každou noc hrát tu samou píseň úplně stejně, každé sólo, každý riff, protože tak to lidé chtějí slyšet. Hraju to tak, jak to v danou chvíli cítím. Příběhy se vyvíjejí. Rád věci měním, nechci zatuhnout.

Je těžké vyprávět příběhy beze slov? Protože pro většinu lidí příběh rovná se slova.

Máš noty. Ale je to zajímavé, že? Měl jsem několik učitelů hry na kytaru, kteří mluvili o tom, že mám nástroj nechat zpívat. Co to znamená? Jasně, v nástroji je jistá vokální kvalita, ale zpívat nedokáže. Je třeba nasát ten pocit. Hraju hodně švédské lidové hudby a někdy si představuju, že jsem sám v lese nebo u jezera a vedle mě je nějaká stará stodola, která tam stojí už sto let. Cítím ten klid, jen zavřu oči a jsem tam. Cítím něco, co tomu hraní dodá hloubku. Nejsou to slova, jen pocit. A já doufám, že to ostatní lidé taky ucítí. Švédská lidová hudba je hodně melancholická.

Myslíš, že titul skladby ovlivní posluchačovu představivost, to jaký příběh si představí?

To se může stát.

Co kdyby to bylo jen číslo?

To by bylo zajímavé. Titul skladby je často jediná informace, kterou posluchač má. Bylo by fajn přejmenovat třeba naši Wanderer na Tivoli nebo Casino a zkusit, co to udělá, jestli se ten obsah nějak změní. Mám ale pocit, že zrovna v jazzu titul moc neříká. Jen popisuje vibe a groove. Pro nás se názvy pojí s něčím, co má význam pro nás, ale nutně to nemusí znamenat, že chceme posluchači podsouvat nějaké informace, co má za hudbou vidět. Chceme ho to nechat procítit.

NÁJEMNÝ STŘELEC

Doma ve Stockholmu působíš jako studiový muzikant. Byl jsem docela překvapený, když jsem tě viděl podepsaného pod k-popovými songy.

Není to můj hlavní příjem. Řekl bych, že se to děje docela často, ale ne zas tak moc. Rád pracuju s popovými umělci. Prostě přijdeš do studia a oni na tebe: „Hej, chlape, máme tady jeden country song.“ A já si říkám, do prdele, já přece neumím hrát country! Ale pak jim stejně řeknu: „Okay, něco zkusím.“ Pak to zahraju, někdy řeknou zkus to ještě jinak, jindy je to OK. A tak to jde pořád dokola.

Na kolika skladbách hraješ? Není to snadno k nalezení.

Většinou jsou to jenom detaily někde hluboko v mixu. Ale je to zábava, kombinace studiové práce a vlastních jazzových věcí. Ten odlišný přístup k hudbě je výzva,. Má to ale ještě jeden aspekt. Něco jako že sloužím větší věci. Veškeré ego jde stranou. Jsem prostě chameleon. Míval jsem dlouhé vlasy, mám rád funky kytaru, miluju hrát jazz i lidovou hudbu. Možná jsem dobrý ve spoustě věcí, ale v žádné nejsem dokonalý.

Nazval by ses jazzovým kytaristou?

Jo, jo, protože to dělám nejvíce. A nějak se stalo, že mými hrdiny jsou jazzoví kytaristé. Ale vyrostl jsem na osmdesátkovém rocku: Whitesnake, Def Leppard, Van Halen. Takže takový ten aspekt typu „kytarový hrdina“ je ve mně hluboce zakořeněný. Zkouším nehrát tak rychle, ale víš jak…

Kdy jsi se zamiloval do kytary?

To mi bylo tak deset nebo dvanáct. U nás všichni na něco hráli. Máma hrála na flétnu a piano, brácha taky na piano. Takže u nás ta otázka nikdy nebyla, jestli chci na něco hrát, ale na jaký nástroj. Ale já ke kytaře přišel vlastně náhodou. Vždycky jsem chtěl hrát na bicí. Ale když jsem ve škole přišel na první rockovou/popovou hudební lekci, tak můj nejlepší kámoš třísknul do činelu zrovna ve chvíli, když jsem měl hlavu pár centimetrů od něj. Takže jsem hned zjistil, co to je tinnitus. A pořád ho mám. Zatracená první lekce, to ti povím. A tak moje máma řekla, dobře, asi by bylo vhodnější, kdybys hrál na tišší nástroj. Tak jsem začal s akustickou kytarou. No a pak jsem přešel na elektrickou kytaru, vlasy narostly a už to jelo.

Hrával jsi někdy v metalové kapele?

Jasně, začínali jsme hrát songy Ramones, Sex Pistols nebo Green Day. A pak jsme objevili Metallicu. A to bylo fakt obří. Býval jsem velký metalista, byl jsem v tom až po uši, trénoval jsem hraní downstroků na opasku.

V nultých letech to ale nebyla zrovna nejsilnější éra téhle kapely…

Nebyla no. Mí kámoši si o mně mysleli, že jsem nějaký old school metalista, když jsem poslouchal věci z osmdesátek a devadesátek. Pak jsme začali hrát věci od Dream Theater. A někdy v té době mi můj učitel kytary poprvé pustil Marka Sterna (jazzový kytarista, působil v Blood, Sweat & Tears, později hrál s Billy Cobhamem nebo Milesem Davisem, pozn. aut.) a řekl: „Tohle sólo je improvizace.“ A já na něj: „To si nedělej srandu, tohle nemůže být improvizace!“ Ukázal mi kombinaci jazzových a bluesových akordů a tehdy to vzniklo.

Cítíš nějakou vazbu na skandinávskou hudební kulturu, na tu specifickou lyriku, která se prosadila i v jazzu?

Určitě ano. To bylo v době, kdy jsem měl dlouhé vlasy a byl uprostřed svého „metallicovského“ období a naši mě vzali na tradiční folklorní festival v regionu, z něhož pochází rodina mého otce. Tehdy táta přišel a přinesl housle, které koupil za 150 dolarů nebo kolik. A povídá: „Tady jsou housle a domluvil jsem ti základní přípravu na folklorním festivalu. Budeš tam brát lekce a naučíš se hrát lidovou hudbu.“ A po týdnu jsem s bandou podobných nováčků stál ve dvě odpoledne na pódiu a hráli jsme lidovky. Uprostřed mého metalového období. Pak jsem se tam jen potuloval, poslouchal a bylo to fascinující. Po čase jsem objevil švédské jazzmany, kteří spojují jazz s lidovou hudbou. Na ten festival jezdím od té doby každoročně, mimochodem. Takže pro mě je to celkem přirozené na tuhle tradici navazovat. Nebudu o sobě tvrdit, že jsem folklorní muzikant. Ale ta hudba se mě hluboce dotýká.