Anika: Jim Jarmusch chtěl hudbu, která tam nebude – a zároveň bude

Když ji Jim Jarmusch požádal o coververzi písně These Days, bylo to jako návrat k duchovi, kterému se roky vyhýbala. Annika Henderson aka Anika je mnohostranná hudebnice a bývalá novinářka, která propojuje postpunk, dub a analogovou elektroniku s konfrontační poezií a výraznou pódiovou energií a v rozhovoru promlouvá o strachu z odkazu Nico, hypnotické improvizaci, nespavosti i o tom, jak se z jediné coververze zrodil celý soundtrack. V pražské MeetFactory představí své nové album Abyss a večeru bude předcházet projekce ke zmíněnému filmu Otec Matka Sestra Bratr (recenzi hledejte ve Full Moonu #178).

Tvorba soundtracku k Otec Matka Sestra Bratr začala coververzí Nico. Co pro tebe píseň These Days znamená?

Tohle je skladba i umělkyně, kterým jsem se snažila vyhýbat celou kariéru. Moje debutové album bylo přirovnáváno k Nico, asi proto, že mám německé kořeny a hlubší, monotónní hlas. První album bylo obzvlášť jednotvárné, byl to určitý vzdor vůči hudebnímu průmyslu a selhávajícím vládám té doby. Vytvořila jsem ho se svými bristolskými spolupracovníky Beak>. Zvláštní je, že jsem předtím Nico vlastně moc neposlouchala, takže to srovnání bylo dost nečekané. Od té doby jsem se „duchu Nico“ vyhýbala jako moru.

Až v letech 2020/2021, během lockdownu, jsem se pustila do reinterpretace alba Desertshore s partou rebelských berlínských klasických „smyčcařů“ Solistenensemble Kaleidoskop. Myslím, že jsem tehdy byla ve fázi kariéry, kdy mi už to srovnání bylo jedno a chtěla jsem se tomu strachu postavit. Navíc je to album, které jde hluboko, a to mě z psychologického hlediska fascinovalo - zažila jsem, že psaní a zpívání dokáže otevřít části podvědomí, které jsou vědomí dobře skryté.

Ten projekt byl opravdu krásný, moc mě bavilo hrát s tímto ansámblem. V té době už byl Jarmusch můj přítel a na sociálních sítích si oblíbil videa z našich živých vystoupení. Se Solistenensemble Kaleidoskop jsme taky natočili coververzi mé písně z roku 2021 Never Coming Back z alba Change, ve které se opakuje věta Mother Father Brother Sister, ta se často objevovala na sociálních sítích. Tu si Jim taky oblíbil.

Potom, co mi řekl, že chce, aby jeho nový film neměl žádnou hudbu, mě požádal, abych pro snímek natočila cover These Days. Téhle skladbě jsem se dlouho vyhýbala, ale protože mě o to požádal Jim, souhlasila jsem. S podmínkou, že budu moci navrhnout i další hudbu. Nechtěla jsem, aby tam byla jen tahle jediná písnička, to by mě asi dost štvalo. Souhlasil a od toho se vše odvíjelo.

Hudba k filmu vznikala z velké části improvizací. Jak to šlo ve studiu s Jimem, našli jste přirozené hudební spojení?

Bylo to nejpodivnější zadání: Jim mi řekl, že ve filmu nechce hudbu, že tam musí být, ale zároveň nesmí. Připravovala jsem se tak, že jsem si pustila spoustu jeho filmů a doma jen tak hrála. Můj způsob hraní je ostatně vždycky tak trochu cesta – forma sebeukolébávající hypnózy, která uklidňuje mé úzkosti. Vlastně právě tak a proto jsem začala hrát na kytaru, je to způsob, jak zvládat extrémní nespavost. Do studia jsem přišla v tomhle rozpoložení.

Jim seděl v režii, já hodiny hrála, on mi k tomu občas něco řekl. Někdy jsme hráli spolu, proplétali jsme se melancholickými melodiemi toho druhého, vnímali se navzájem, ale zároveň si šli vlastní cestou. Jima si jako umělce velmi vážím – bylo zajímavé takhle spolupracovat a učit se od něj. Doufám, že to bylo oboustranně obohacující, každá dobrá spolupráce taková je.

Film vypráví tři rodinné příběhy z New Jersey, Dublinu a Paříže. Máte některý z nich nejraději?

Je to zvláštní, New Jersey i Dublin v sobě nesou ozvěny mé rodiny. S Jimem jsme během psaní scénáře hodně mluvili a někdy si říkám, jestli to na něj nemělo vliv. Ale možná je to spíš síla jeho psaní, že si do příběhu může každý promítnout vlastní zkušenost. To je znak velkého umělce – vždycky musí existovat prostor, aby se posluchač nebo divák mohl stát součástí díla a nějakým způsobem v něm zrcadlil svůj vlastní příběh.