At Folsom Prison: Bojovat za svý sny

Pražská kapela At Folsom Prison funguje už osm let. Ale teprve na konci letošního roku vydává debutovou desku. Sama o sobě říká, že „nemá cílovou skupinu“ a že všechno má svůj čas. Možná jste o nich neslyšeli nebo jste si mysleli, že jde o country. Album s názvem Every Dream and Every Crisis Means the Rise, které vychází na vinylu, pokřtí 11. 12. na strahovské Sedmičce. Kde jinde. A s kým jiným než s kámošema.

At Folsom Prison, to není zrovna název pro post-hardcore kapelu. Spousta lidí si musí myslet, že hrajete kántry. Chcete tím něco říct, kromě “máme rádi Johnnyho Cashe”?

Michal: Nejde tak ani o Cashovu hudební tvorbu jako o samotnej příběh, kterej se s názvem pojí. Když Cash živě vystoupil ve folsomským vězení, udělal jedinečnej krok. Dal vězňům, který společnost odsoudila za jejich chybu/chyby novou naději. Ukázal jim, že pořád ještě někoho “z venku” zajímaj, že není pozdě vrátit se zpátky do života, bojovat za svý sny, na který spousta z nich už rezignovala nebo jim přestala věřit. Dal jim motivaci. Tohle pro mě znamená At Folsom Prison.

Nabízí se otázka, proč novou desku nekřtíte podobným způsobem? Vězeňské turné?

Michal: O tom, že bysme odehráli koncert nebo i víc ve vězení, jsme nikdy nepřemýšleli. Popravdě ani nevím, jestli je to v současné době možné. Pořád si ale pohráváme s myšlenkou udělat pár koncertů mimo kluby, najít místa, kde se normálně živá muzika neobjeví. Zažít novou atmosféru a prostor. V tuhle chvíli jsme ale pořád ve fázi, že se o tom bavíme, nic konkrétního se zatím nerýsuje.

Když už jsme nakousli turné, za celou dobu jste žádné nejeli. Může za to pracovní vytíženost, fobie z dlouhých cest, nezájem, lemplovství nebo něco jiného?

Michal: V podstatě kombinace tak trochu všeho. Příští rok to ale chceme zlomit a na šňůru vyrazíme. Teď ti neřekneme, jestli to bude na pět dní nebo dva týdny, ale vyrazíme.

Jak byste zhodnotili vývoj kapely za osm let existence, co vás motivuje?

Michal: Jdeme do kopce a vrchol je pořád daleko. To je ta motivace. Máš pocit, že cesta, kterou jdeš, ti pořád něco dává. Naše tempo není sprinterský, nevpadli jsme na pódia jako velká senzace, o který se všichni najednou bavěj. Víme, že hudba, kterou děláme, má pro nás smysl, i když třeba zatím nezajímá tolik lidí.

Filip: Tak jako se vyvíjíme my sami, vyvíjí se i kapela jako celek. Nic zbytečně neženeme kupředu, aniž bysme tomu stačili. Což má za následek lineární posun a my stále máme kam jít. Samozřejmě byly i krize, ty nás ale nikdy neposlaly zpět na nulu. Jsou motivací. Odpověď na otázku můžeš vlastně najít i v názvu nový desky.

Po dvou ípíčkách vydáváte desku. Přijde vám, že je EP podceňovaný formát? Spousta kapel vydává desky s krátkou stopáží, ale mají vůbec tyhle kategorie v dnešní době shuffle funkcí a streamovacích služeb smysl?

Michal: Spousta kapel vydává desky s dlouhou stopáží, je to spojený s možnostma kapely i prostředím, ve kterým se pohybuje. Jinej “standard” je v grindcoru a jinej v popu. Představ si, že by Kryštof vydal čtyřskladbovou desku nebo dokonce splitko. Když to udělaj Ingrowing, nikomu to zvláštní nepřijde. Nahrát EP je jednodušší, nepotřebuješ tolik materiálu, stojí tě to míň času i peněz. V dnešní době, kdy kapela potřebuje, aby se o ní neustále mluvilo, je to efektivnější, protože tak vzniká dojem, že se kolem kapely pořád něco děje. Udělat materiál na desku, která má skoro 50 minut (jako ta naše), může trvat i pár let, pokud nejseš profík, kterej hraje denně a má hudbu jako zdroj obživy, což nikdo z nás nemá. A jestli má dlouhohrající deska smysl? Pro mě určitě. Je to stejný jako s filmem. Delší stopáž je výzva, musíš víc přemejšlet nad tím, jak půjdou skladby po sobě, zaujmout a udržet pozornost posluchače. Když máš desetiminutovou nahrávku, nemusíš tyhle věci tolik řešit.

Filip: Jde i o pokoření určitých met. Což je při jakékoliv tvůrčí činnosti hrozně důležité. Deska je oproti EP komplexnější věc, u které si posluchači i my můžeme říct, zda to, co děláme, dává smysl. Je to první deska, která se v naší tvorbě stává důležitým mezníkem. Pro většinu z nás je to i první deska vůbec. Je to tedy něco nového, co nás může posunout v přemýšlení nad naší hudbou. To ale neznamená, že pro nás nemá jiný než dlouhohrající formát smysl. Láká nás splitko, který pro nás může být obohacením zase v jiném směru. Deska je určitým zakončením jedné etapy a zároveň nasměrováním k etapě další. A ten směr je otevřený.

Proč vinyl?

Michal: Kdybysme nevěřili, že si náš materiál asfalt zaslouží, tak bysme ho takhle nevydávali. Poslech desky je rituál, člověk si na to musí udělat čas, soustředit se, je to přesně pravej opak tý shuffle funkce a streamování, kdy hudba zastává spíš funkci podkresu, je soundtrackem k činnosti, kterou zrovna děláš, ale ne činností samotnou. Chceme si tak zkusit, jestli maj o naši hudbu lidi skutečně zájem, nebo jim stačí si ji pustit v práci na bandcampu.

Filip: Stáli jsme před rozhodnutím, jestli vinyl, nebo cd. Obojí by pro nás bylo finančně neúnosný. Vinyly se dostávají v současnosti do popředí, asi to má pro lidi větší hodnotu, jsou ochotni si připlatit. No a samozřejmě je to i ten splněný sen. Nad pořadím skladem jsme samozřejmě přemýšleli, pokud chceme udržet posluchačovu pozornost, je to důležité. Chceme, aby deska jako celek dávala smysl, aby se posluchači po jejím skončení vynořily otázky, na které bychom rádi odpověděli další tvorbou.

Michal hraje na basu i v blackmetalové Smuteční slavnosti. Ještě v dobách “ložnicového” nahrávání tam zahostoval Filip i Standa. Kromě toho, že jste jeden gang, je ještě jiný důvod, proč váš křest spustí štěkot velké smečky psů?

Michal: Vždycky chceme, aby s náma na křtu hrála kapela, kterou známe a máme k ní i jinej vztah než hudební. V tomhle případě nebylo co řešit. I kdyby Smuteční Slavnost hrála r’n’b nebo cimbálovku, chtěl bych s nima ten večer bejt na jednom pódiu.

Dokázali byste křtít jinde než na Sedmičce?

Michal: Dokázali, ale nechceme. Sedmička je pro nás klub, kde jsme zažili ty nejlepší koncerty. Poznali spoustu kapel a dostali se k hudbě, kterou máme rádi. Všichni ten klub bereme jako místo, který má v našich životech důležitej význam, a stejně tak důležitej je pro nás křest, takže tahle rovnice měla a pořád má jasnej výsledek.

Dělali jste si desku sami?

Michal: Všechny náklady jsme si hradili sami. Nahrávali jsme tři dny v kuse u Amáka v Golden studiu na Vltavský. S nahrávkou nám obrovsky pomohl Pavel Veselý (bubeník This Ruin), který si vzal na starost i mastering a strávil nad tím doslova stovky hodin, hlavně díky němu a Amákovi má deska podle nás skvělej zvuk. A důležitý byly praktický rady Ivoše Plačka, který se svědomitě chopil role nezávislýho konzultanta.

Filip: Nahrát devět věcí za tři dny neni sranda. Jeli jsme nonstop a nejen pro nás, ale hlavně pro Pavla s Amákem to bylo vyčerpávající.

Stando, tvoje texty jsou často psané zvláštním, archaickým slovosledem. Proč nezpíváš česky? Mám pocit, že texty plné skoro až středověkých obratů překladem hodně ztrácí. Jindy se mi zdají dost introspektivní, obemknuté metaforami. Je to způsob, jak se schovat a zároveň lidi donutit si texty přečíst?

Standa: V kapele jsme se párkrát o češtině bavili, co si tak matně vzpomínám, ale angličtina přetrvává. Když si přečteš texty v rodném jazyce, tam je těch obratů dost, což pro člověka, který je překládá, je velký oříšek. Ale už se krotím a snažím se pak text upravit do stravitelné formy pro překlad. Vzhledem k tomu, že do textů dávám sto procent sebe, introspekce je součástí. To mi pak pomáhá k většímu prožití koncertů. Někdy je píšu jako malé příběhy, ale netvrdím, že se styl psaní nemůže změnit. Je možné, že si někdo přečte text a řekne si - něco podobného jsem zažil a cítil, a na základě toho si vytvoří silnější vztah k naší hudbě. Nebo jim nevěnuje pozornost vůbec. Metafory mě vždycky bavily a jsem rád schovaný. No a malé tajemství je vždycky atraktivní. A budu jedině rád, když se někdo bude chtít pobavit o textech.

Ve Smuteční slavnosti jsi musel pracovat s českým textem, byl v tom rozdíl? Opravdu se v angličtině líp řve?

Standa: Dříve jsem si to myslel, ale dnes to vidím jinak. Čeština mi dává větší volnost. Můžu zmíněné obraty naplno využívat, ale zatím jsem se vyřádil v rodném jazyce jen u Smuteční slavnosti.

Kde čerpáš inspiraci? Uvědomuješ si, co tě ovlivnilo, abys psal takovým stylem? Návštěvníci, staré horory, upíří příběhy?

Standa: Hlavním zdrojem inspirace je sám život. To, co ve mně zanechalo hluboké stopy nebo mě ovlivnilo, se přeneslo na papír. Jsou tam zkušenosti, vnitřní boje a radosti, i když to nemusí být na první přečtení vidět. Samozřejmě středověké filmy, stejně tak horory. Středověk do mého života patří pořád a Návštěvníci jsou potřeba za jakékoliv situace. (smích)

Ve tvých textech se opakuje motiv boje, hlavně boj o sny a přání a taky kritika moderní, do sebe zahleděné společnosti. Bojuješ za svoje sny?

Standa: Nejen za své sny, jsou to sny nás všech dělat věci jinak, po svém. Motiv boje a vzepření se je stále přítomný. Přirovnávám to k vnitřnímu ohni nebo také k vlkům, které máme každý v sobě. Dva songy na nové desce mají přímo tento odkaz, mám na mysli BBTR a Sleeping Wolves. A Celebrity je přesně o tom, na co se ptáš. Všichni bojujeme se svým egem a někdy mám pocit, jako bych řval do zrcadla. To mě posouvá pořád dál. Jde o to najít rovnováhu a nebýt jen přenosnou nádobou, která řeší zevnějšek.

Hrajete těžko zařaditelnou hudbu, z čeho vycházíte? Máte společný vzor jako kapela?

Michal: Nejsme studovaný muzikanti, většina věcí vzniká na základě pocitu, myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že při skládání stále více využíváme emoce a intuici než mozek. Nikdy jsme si neřekli, chceme hrát tenhle žánr a podle toho se řídili. Proto na desce najdeš rychlý skladby, který mají dvě minuty, ale taky desetiminutovej hypnotizující opus Aurora.

Filip: Jelikož nejsme ani studovaný, ani nemáme žánr, který by nám určoval, jakým jít směrem, hledáme si to sami, a skládání nám tak trvá trochu déle. Každý máme svoje představy a navzájem se snažíme neomezovat. Proto spíše než ke kompromisu směřujeme ke konsenzu.