Ätna: Snadno se začneme nudit

Německé duo Ätna tvoří zpěvačka, skladatelka a pianistka Inéz spolu s Demianem Kappensteinem, který má na starosti bicí a synťáky. Dva zkušení hudebníci spolu tvoří od roku 2017 a letos přišli se svou druhou deskou Push Life. Ta se v lecčem liší od debutové Made By Desire (2020). Zatímco první nahrávka svým plnějším zvukem, pomalejším tempem a vážnějším tónem vytváří zasněnou atmosféru, Push Life je ostřejší, jak po hudební, tak po textové stránce. Působí minimalisticky a zároveň jako by byla určená k tomu, aby hrála hodně nahlas. Inéz a Demian mi popisují hledání nových zvuků, jejich zkoumání a kombinování. Oba se při rozhovoru zdají být plní energie a v dobré náladě. Na moje plačky, že celý den prší, mi s úsměvem odpovídají, že deštivé dny jsou fajn, protože lidi jdou o to radši na koncert.

Když jsem viděla název vašeho nového alba, zdálo se mi, že „Push Life“ zní optimisticky, navíc ten žlutý zářivý obal. Ale pak jsem našla stejnou frázi v textu písně Lonely, která je docela temná.

Inéz: Je pravda, že název alba je část skladby Lonely, ale nemusí to s ní mít nic společného. I tak to funguje – život je pořád nahoru a dolů. Push Life pro nás znamená: dělej něco s tím, co máš, něco z toho udělej. Posouvej se dopředu a neohlížej se.

Demian: Je vtipné, žes to v tom textu našla, zatím to ještě nikdo nepoznal. Myslím si, že je super, že něco tak zjevně míněného v jednom kontextu, může mít význam i v jiném. Neplatí to jen o frázi „push life“, mnohoznačnost je velké hudební téma. Stejně jako to, že můžeme cítit víc různých emocí naráz. Děláme s tím.

Jak vznikají vaše texty?

Inéz: Vždycky začínáme s hudbou, pak až píšu texty. První je fantazie, potom hledám, jak to souvisí s mým životem, s mým okolím, s mým společenským životem. Cestou najdu spoustu odpovědí. Pak se hodně procházím a nakonec píšu. Někdy je jejich poselství opravdu jasné, někdy ne, ráda si s těmi obrazy – nebo naopak chybějícími obrazy – hraju.

Je to jenom moje interpretace nebo na posledním albu dost pracujete s ironií? V některých případech jsem si tím celkem jistá, v jiných méně.

Inéz: Ano, pracujeme. Zřejmé je to v Trick By Trick, kde si děláme legraci z konzumerismu. Ale třeba v I See Love je to naivnější, jako když se zamiluješ a všechno ostatní je ti jedno. Ten daný moment je pro tebe vším. I když nevíš, jak to s tím člověkem bude dál, máš prostě růžové brýle.

A co fráze z písničky Weirdo o tom, že je možné dosáhnout čehokoli?

Inéz: To je taky ironické. Znáš lidi, co říkají, že můžeš všechno, jen do toho? Jenže takhle to nefunguje. Nikdy nevíš, jestli dosáhneš toho, co sis naplánovala, nemáš ani tušení. Ale co můžeš udělat – můžeš to aspoň zkusit, protože pokud to nezkusíš, nic nezískáš.

Vaše texty jsou v angličtině, na sociálních sítích většinou komunikujete anglicky. Jaké je vaše publikum?

Inéz: Texty jsou v angličtině a dobrá věc je, že jim můžou rozumět všichni na světě, kdo umí anglicky. Například když jsme hráli v Istanbulu, lidi znali naše písničky, v té době jsme měli víc politických textů a oni je uměli zpívat. Kdybychom psali v němčině, tak by to nejspíš bylo jinak. To je hlavní důvod, širší propojení.

Demian: Koncerty v Turecku a v Rusku pro nás byly kulturně opravdu zajímavé, stejně jako zjištění, že tam jsou lidi, co mají vztah k naší hudbě. Nevěděli jsme, že se šíří tak daleko.

Hudba je univerzální jazyk.

Inéz: Taky si to myslím. A pokud ještě rozumíš textům, není to cool?

Demian: A když to někdo nepochopí hned, může se ponořit hlouběji, trochu hledat. A pokud nechce, může prostě reagovat na harmonie, melodie a na rytmus. To je taky fajn.

NOVÉ ZVUKY POD MIKROSKOPEM

Co posloucháte, co vás ovlivňuje?

Inéz: Miluju hudbu z Mali, taky jsem hodně poslouchala indickou… Existuje tolik různých druhů hudby. Přijde mi fascinující, že způsob, jakým lidé používají svůj hlas, se mění podle místa, odkud pocházejí. Takže posloucháme hudbu z celého světa.

Jak se při hledání nových zvuků proměňuje vaše tvorba?

Demian: Postupně se dost mění. Na začátku v ní bylo hodně prostoru a ozvěny, při jejím poslechu mám pocit, že jsem u oceánu, u obrovského jezera, v horách. Cítím něco velmi širokého až epického. U Push Life jsme se mnohem víc zaměřili na přesnost, jako bychom měli mikroskop, kterým se díváme na hlas a rytmus, jsme velmi blízko, slyšíme dýchání a různé chyby. Je to trochu jako ASMR. Je tam tolik zajímavých věcí, které se často vyhýbají běžné populární hudbě. Přitom je to tak vzrušující svět k objevování!

Ty detaily dělají váš zvuk bohatší.

Demian: Přesně. Zároveň má naše hudba charakteristickou atmosféru už od první desky, což můžeme dál používat, kombinovat ji s dalšími věcmi. Máme spoustu možností, co v budoucnu dělat.

Inéz: Rychle se začneme nudit, to je taky důvod, proč každé naše album bude úplně jiné.

Jaké jsou vaše cíle nebo plány do budoucna, co tam vidíte kromě dalších experimentů a změn?

Inéz: Víc experimentů a pořád dopředu. Čím více toho uděláš, tím více se stane.

Demian: Chceme překvapovat sami sebe.

Inéz: S každým albem si koupím nový nástroj a tím se také inspiruju. Chceme hodně cestovat a možná budeme hrát v červnu v New Yorku na moje narozeniny. Milujeme cestování a turné, každý den jsme v novém městě. Poznáváme místa, kde jsme ještě nebyli. Každý den nové lidi, kteří jsou v téhle branži tak v pohodě a ochotní pomáhat.

Když se naopak podíváte do minulosti – na koncerty, které jste spolu hráli. Který z nich byl výjimečný?

Inéz: Loni jsme hráli v Elbphilharmonie s NDR Bigband, a to bylo exkluzivní.

Demian: Elbphilharmonie je obrovská koncertní síň v Hamburku, stavěli ji desítky let. Trvalo to věčnost, ale je opravdu nádherná. To pro mě bylo taky speciální. Všechny ty nástroje dohromady nesou tolik síly – čtyři saxofony, trombony, trumpety, perkuse, baskytara... Bylo to neuvěřitelné. A výjimečný byl ještě Montreux festival ve Švýcarsku. Znal jsem ho z televize, viděl jsem z něj spoustu koncertů, třeba Stevieho Wondera. Vždycky jsem se tam chtěl podívat a najednou jsme dostali šanci tam hrát. To bylo dokonalé.

BEZPEČNÝ PROSTOR

Moc se mi líbilo, co jste napsali na sociální sítě, když jste vydali video k I See Love, slova o ponoření se do vaší utopie, o „malém rozptýlení od každodenního zoufalství“. Řekli byste, že takový útěk je někdy nutný?

Demian: Naprosto. A hudba nás jako posluchače – nebo aspoň mě – může přenést během vteřiny kamkoliv. Je to něco, co nám žádná těžká životní situace nemůže vzít. Většinu písniček, které pro mě něco znamenají, si můžu „přehrávat“ v hlavě, takže i kdybych zrovna nemohl poslouchat hudbu, pořád bych mohl utéct na svou vlastní malou planetu.

Od čeho?

Inéz: Od věcí, o kterých nechceš mluvit, kterým se vyhýbáš. Nebo když máš zrovna špatný den a pak chceš prostě odletět.

Demian: Od médií, každodenní politické situace, od témat jako třeba rovnoprávnost. Občas se mi nechce věřit, jak se tyhle věci vyvíjí, prostě v tom nechci žít.

Inéz: Přemýšleli jsme o tom, jestli bychom měli na našich koncertech mluvit o politické situaci. Ale všichni jsou v tom neustále ponoření. Prostřednictvím sociálních sítí právě teď vytváříme něco jako bezpečný prostor, kam utéct od každodenních věcí, takže tam o tom nemluvíme.

Demian: Na našich koncertech lidé mohou darovat peníze. A to je náš způsob, jak tomu dát prostor. Ale nechceme to nikomu vnucovat.

Hudba je způsob, jak být společensky kritický. Zmínili jste rovnoprávnost. Myslím, že hudba může být skvělý způsob, jak poukázat na aktuální problémy.

Demian: Souhlasím. Ale existuje tolik způsobů, jak to dělat. Vím, že někteří umělci jsou „kazatelé“, a to jak v textech, tak i v tom, co říkají na koncertech. Používají hlavně jazyk. Ale je mnohem víc prostředků. Máme videa, máme merch, po koncertě můžeme mluvit s lidmi a dostáváme okamžitou zpětnou vazbu, spoustu informací o tom, jak se cítí. A taky dáváme rozhovory, jako zrovna teď.

Inéz: Kultura je zrcadlem společnosti, proto je tak důležité dělat umění. Zejména v posledních letech. Když se během covidu všechno zastavilo, hodně jsem přemýšlela, jestli to, co děláme, má smysl… Došla jsem k tomu, že ano, že je důležité být tím zrcadlem společnosti a politiky.