Atom™: Fascinuje mě to, čemu nerozumím

V Chile tvořící elektronický hudebník a „volný radikál“ Uwe Schmidt se proslavil zejména jako Atom Heart či Atom™, anebo možná ještě spíše obdivuhodnou šíří svého hudebního záběru. Od čistého techna přes experimenty s jazzovými muzikanty, po ceněné nahrávky u Raster Noton. Na konkrétní jména v rozhovoru nedojde, na výstižný pohled do tvůrčí kuchyně ano.

V sobotu 3. června se Atom™ představí na dalším pokračování koncertní noci Story, která do kaple Sv. Barbory dále přiveze Fise, Xosar či Aishu Devi, jejichž sety doprovodí na míru šité vizuály. O obrazový doprovod Atomova koncertu se postará bratislavský umělec Gnd.

Máš za sebou obdivuhodné množství alb v bezpočtu elektronických subžánrů. Vznikají ty různorodé desky na základě konkrétních popudů anebo jde o spontánní proces?

Za každou deskou jsou konkrétní popudy. A někdy jsou ty popudy zcela spontánní.

Mezi tvými četnými spolupracovníky jsou i Cosey Fanni Tutti a Chris Carter z Throbbing Gristle. Musíš se „přepnout“ do jiného nastavení mysli, abys mohl tvořit striktně experimentální hudbu?

Podívej, jsi tím, kým jsi.

Za ty roky jsi taky vydával hudbu na bezpočtu labelů. Jsou mezi nimi takové, k nimž cítíš obzvláštní náklonnost? A vybíráš si coby posluchač podle toho, na jakém labelu hudba vychází?

Pokud jde o tu první otázku, nemám rád, když musím jmenovat konkrétní jména. A pokud jde o druhou, tak chci říct, že hudbu obvykle dělám bez toho, abych myslel na vydavatele. Na to přijde řada až poté. Ale myslím, že pro tvůrčí proces jsou nyní labely méně důležité.

Je pro tebe naopak důležité pracovat na základě dopředu promyšlené metody? A má se to stejně s koncerty i prací ve studiu?

Koncerty a studiová produkce jsou přirozeně dvě odlišné věci. Ať už jde o čas, prostor, celkovou energii. V obou případech si ale musíš uvědomovat, s čím pracuješ a čím precizněji máš promyšlenou svou metodu, tím lepší může být výsledek. Ano, myslím, že vědomě pracovat s určitou metodou je nesmírně důležité.

Kteří současní umělci podle tebe posouvají hranice? Čí tvorba tě nejvíce fascinuje?

Fascinuje mě to, čemu nerozumím. To obvykle značí věci, které jsou mimo mou každodennost, ať už se bavíme o prostoru, čase nebo obém. Představ si události, které jsou od mé běžné reality vzdálené, jak jen to jde – a je jedno, zda směrem do budoucnosti nebo do minulosti. Fascinuje mě to, co nemohu pojmenovat nebo jinak označit, a tedy o tom ani není snadné mluvit. Jsou to soukromé zážitky a zkušenosti, nic, o čem bych chtěl mluvit veřejně.

V Hranicích budeš hrát v odsvěcené kapli, která se navíc nachází i nepřístupné vojenské oblasti. Vzbuzuje to v tobě nějaká očekávání?

Obecně platí, že se snažím netvořit si očekávání a nedomýšlet předpoklady pro koncerty, místa, publikum… Došel jsem totiž k tomu, že v opačném případě se snadno dostanu do nevýhody – skutečnost je obvykle úplně jiná, než jak si ji můžeš dopředu malovat.

Zvou tě často na podobná netradiční místa? Utkvělo ti nějaké zvlášť silně?

Koncertuju už více než dvacet let, takže si zajisté dokážeš představit, že už jsem hrál všude možně. Řekl bych, že tak jeden koncert z desíti bývá na místě, které je jaksi netradiční – tedy takové, kde se normálně hudba nehraje. Nedokážu z nich vybrat jedno místo, ale několikrát jsem hrál na veřejných prostranstvích a třeba El Zócalo v Mexico City, druhé největší náměstí na světě, bylo pamětihodné.

Hodně lidí bere hudbu jako prostředníka k úniku – jako bezpečné (anebo vítaně znepokojivé) místo, kam se dá uchýlit před rutinou a strastmi. Jak to máš ty?

Mám to přesně naopak – hudba je to, čemu se každodenně věnuju, takže mezi denními návyky a hudbou nemůžu ani rozlišovat. Navíc unikat před každodenními problémy není tím, oč by měl člověk usilovat – spíše by měl svůj život navigovat tak, aby se dostal do místa, odkud není nutné prchat. Vlastně nic, co slouží eskapismu, není součástí mého náhledu na svět. Znepokojivé chvíle jsou pro mě spíše prostředkem, jak získat jasnější představu o tom, co se opravdu děje.