Baths: Soustředím se na to, co můžu udělat s tím, co mám

Po osmi letech od poslední studiovky se americký producent, zpěvák a multiinstrumentalista Will Wiesenfeld, vystupující jako Baths, vrací s novým albem Gut. Naživo ho představí 11. května v pražském Paláci Akropolis a dá se očekávat, že jedna z klíčových postav lo-fi elektroniky, chillwave a bedroom popu bude opět sázet na instinkt a radikální otevřenost. Kam by se přestěhoval a jaké měl dětství?

Pod pseudonymem Baths vydáváš desku po téměř deseti letech, ale nedá se říct, že by ses nudil, pracuješ s různými aliasy a každý rok máš novou hudbu. Co děláš, když zrovna netvoříš?

Když nedělám muziku, většinou hraju videohry, nebo jedu na kole do posilovny a podobně. V poslední době mě čím dál víc baví audioknihy, jsou skvělý, když mám hodně času na zabití — třeba let nebo dlouhou cestu autem.

Gut sklízí dobré ohlasy, Pitchfork jí dal 7,9. Sleduješ to, potřebuješ kritiku?

Něco z toho sleduju, ale dost si věřím v tom, co dělám, takže i kdyby se moje nahrávky lidem nelíbily, pořád bych byl s tím, co jsem udělal, spokojený, pokud to dává smysl. A jestli kritiku potřebuju? Vlastně nevím! V nějaký míře je to asi zdravý, ale nejsem si tím jistý.

Tvoje hudba je někde mezi vážností, humorem a upřímností. Jaké bylo tvoje dětství?

Celkem svobodné a plné kamarádů a aktivit. Snadno jsem si nacházel přátele, ale být gay bylo čím dál víc matoucí, jak čas plynul. Myslím, že mě už od dětství hodně ovlivnila fantazie a sci-fi — byly to zásadní věci, co formovaly mou kreativitu a způsob, jakým přemýšlím o světě. Snažím se mít vždycky otevřenou mysl a tak.

O svých věcech říkáš, že jde o „hudbu z břicha“. Jestli tomu rozumím správně, jsi fanouškem syrových, upřímných emocí bez příkras. Funguje pravidlo „první nápad, nejlepší nápad“ i v osobním životě?

To byla filozofie pro tuhle desku, ne nutně pro všechnu hudbu, co dělám. Myslím, že do určitý míry může být přímočarost v emocích užitečná, ale není to tak, že bych byl ke všem pořád brutálně upřímnej. Být dospělý znamená umět rozpoznat, kdy se takový styl komunikace hodí, a kdy vůbec.

„My genetic disparity is a prison of scenery“ je silná věta, stejně jako „I will die waiting, I will die governed.“ Ale nezdáš se být depresivní typ, nebo se pletu? Jak vidíš svět, třeba ten americký za deset let, nebo prostě po Trumpovi?

Zažil jsem si úzkosti i smutky, ale nikdy mi nebyla diagnostikovaná deprese, i tak se takové myšlenky v mojí hudbě objevujou. Snažím se nepřemýšlet moc dopředu o tom, jak bude Amerika vypadat, ale pomáhám, kde můžu, tady a teď. Mám tendenci propadat beznaději, což mi nedělá dobře, takže se radši soustředím na to, co můžu udělat s tím, co mám.

Jaký je život poblíž Los Angeles? A kdybys měl možnost se přestěhovat, kam bys šel?

Los Angeles je super, ale protože tu žiju celý život, přemýšlel jsem o stěhování. Seattle je taky fajn americké město, kam bych možná šel, ale už dlouho chci žít v Tokiu nebo někde v Japonsku.

Nejlepší songy/klipy za letošní rok?

Momentálně jsem posedlý novou deskou Hexed! od Aya. Nemůžu se jí nabažit.