Big Ups: New York je drahý město

Joe přechází sem a tam, pálí jednu cigaretu od druhý. Carl se rozhodl hrát na DJe, zapojil iPhone a posloucháme Fleetwod Mac. Brendan natáčí řidiče hystericky lítajícího na zavěšený houpačce v očekávání velkolepého pádu. Amar nesměle přihlíží z kouta. Čekáme, až dorazí publikum, bavíme se. Bez nazvučení berou kluci kytaru a basu, Joe si chystá mikrofon a odpálí emocionální vykleštění. Je teprve květen, ale tohle byl koncert do kolonky akce roku. Big Ups, New York.

Nedávno jsem si založila vlastní vinylovou sbírku. Měla bych přidat i vaše album?

Joe: Wow, tohle se náš ještě nikdo neptal. Takže zaprvé, celé to album jsme dali dohromady sami. Přebal i kresby dělal můj nejlepší kamarád z Baltimoru, se kterým jsem byl v několika kapelách. Písmo je moje práce, Amar dělal rozvržení. Evropská verze přebalu je naše fotka, americká verze potom scéna, kterou dal dohromady taky Amar. Tohle by mohl být částečnej důvod, proč si album koupit. Ale kup ho jenom, pokud se ti líbí. (smích)

Se vší tou prací, co jste dělali na přebalu, cítíte se být součástí diy komunity?

Joe: Teď se to zrovna mění. Dřív jsme dělali všechno sami, bookovali jsme si koncerty, náš první sedmipalec jsme si sami roznášeli. Teď je kolem víc lidí, kteří s námi pracují, máme agenta pro Evropu i pro Státy. Ale pořád, i když už neděláme věci sami, jsme specifický lidi. Takže když za náma přijdou s tím, co bychom měli udělat, vždycky se rozhodujeme, jestli to je něco, co chceme, aby naše umění následovalo. Máme rádi věci pod kontrolou. V New Yorku preferujeme diy akce, protože je to větší legrace. Dělat akce v drahejch klubech, kam se naši kamarádi nedostanou a kde je vstupař kretén, není legrace. Diy místa se o tebe zajímají jako o člověka, zajímají se o tvoji muziku. Jsou to místa, kde chci trávit svůj čas, kde se lidi navzájem respektují.

Na sociálních sítích máte odkaz na East Coast Basements and Bedrooms, což je dost strohá webová stránka, kromě vás zahrnující ještě další dvě kapely - je to forma labelu?

Amar: Je to něco jako label v tom nejpovrchnějším smyslu slova. Pod ním jsme vydávali alba v dobách, kdy jsme je vydávali sami. Je to taky spojení naší kapely s kapelama kamarádů. Momentálně stránka funguje spíš jako kontaktní adresa a místo, kde uveřejňujeme naše koncerty a koncerty kamarádů. Malá komunita kamarádů a jejich kapel.

Jak těžký je v New Yorku udržet kontakt s komunitou?

Brendan: Těžký, je to drahý město.

Joe: Spousta lidí a spousta kapel, pořád potkáváme nové lidi a nové přátele jenom na základě hraní koncertů. Je legrace být tady a na facebooku vidět akce, co se dějí v New Yorku a na který bych opravdu chtěl jít. Kapela se vyvíjí úměrně tomu, jak dlouho hraje. Chtěl bych pořád hrát koncerty s kamarádama, ale tolik dní v roce není, abych si zahrál se všema, co mám rád. Obecně když nehrajem, jsme na koncertech spřízněných kapel. Je dobrý si pamatovat, že teď jsme sice v Evropě, ale až se vrátíme domů, budem zase tam, kde jsme byli.

Vaše album dostalo 7,0 na Pitchforku, dobrá práce. Nahráli jste ho během tří dní, je pořádně intenzivní a je cítit devadesátými léty. Jak moc se tlak na rychlost vyrobení nahrávky promítnul do výsledného zvuku?

Amar: Nemohli jsme si dovolit delší čas ve studiu, což se projevilo tak, že jsme neměli prostor zkoušet nebo přidávat pasáže. Většina alba je nahraná živě.

Joe: Kromě jednoho songu. Já dělal vokály později, protože je to nejjednodušší. Jasně, je to krátká nahrávka a dělala se tři dny, jenže mixování trvalo měsíc a půl. Záměrně zní hodně živě, nechtěli jsme nic přeprodukovanýho.

Brendan: Mám rád Albiniho filozofii zachycení kapely přesně tak, jak zní dohromady.

Amar: Zbytečně jsme to nepromýšleli.

Joe, během koncertů jsi skoro maniakálně excentrický. Funguje to i naopak? Potřebuješ v životě silný impulzy, motivaci?

Joe: Pokud se mnou něco souzní, ať koncert nebo kniha, maximálně se na to fixuju, klidně o tom týden přemýšlím. Hraní je pro mě ale dostatečně uspokojující. Kdykoli nazkoušíme novou písničku a ani jí pak nemusíme hrát, jsem fakt nadšenej. Určitě bych nedělal muziku, tak jak dělám, kdybych nesledoval jiný kapely a nebyl jima inspirovanej. Ale to maximální uspokojení vychází z vlastního hraní.

Je pravda, že vás kvůli turné vyhodili z práce?

Všichni: (smích)

Brendan: Jak o tom všichni vědí?

Carl: Jo, to je součást drsný reality.

Brendan: Není jednoduchý zůstat zaměstnanej, pokud pravidelně odjíždíš na turné. Dává to smysl, na nikoho se nezlobíme.

Joe: Tohle je letos už třetí tour, takže je to nevyhnutelný.

Co s tím uděláte?

Brendan: Snažíme se sehnat si práci na částečnej úvazek, co by šla dohromady s tour.

Carl: Skvělá věc ohledně komunity je, že lidi vědí, že jsi bez práce, a pomůžou ti. Třeba v klubu, kde hrajem od svých začátků a kde jsme jako doma, mě nechají vypomoct. Dostaneš hotovost a to ti pomůže na pár dní. Tohle je moment, že když ze sebe něco dáváš, vrátí se ti to.

Joe: Taky právě pronajímáme naši dodávku, takže až se vrátíme, dostanem peníze jen za to, že jsme půjčili klíče kamarádovi. To je součást kapelní ekonomie. (smích)

Vrátíme se o měsíc zpět - jak jste strávili Record Store Day?

Joe: Já a Carl jsme se poflakovali, byla zábava, šli jsme se podívat na koncert kamarádů. Jo a pak jsme šli ještě na další koncert pozdě v noci. Prošli jsme pár krámů s deskama v Brooklynu, byli jsme v parku, jedli sendviče.

Carl: Než jsme se potkali, tak jsem zašel do dvou krámů nechat jim tam album. Je to legrace, všichni obíhaj krámy s deskama a nechávaj tam ty svý.

Brendan: Já měl moc velkou kocovinu, spal jsem celej den a pak šel na koncert.

Carl: Byl to jeden z prvních opravdu hezkejch dní v New Yorku, takže všichni byli venku. Pamatuju si, že jsem asi hodinu stál ve frontě.

Joe: Kde, prosím tě?

Carl: V Rough Trade, na tom koncertě, přišel jsem tam a viděl frontu, tak jsem si do ní stoupnul. Pak koukám, že Joe přišel a normálně vešel dovnitř. Fronta totiž byla na prodej limitovaných edic, ne na koncert, připadal jsem si jak idiot. (smích) Myslete na sebe, lidi, nechoďte do fronty jen tak!

Všichni: (smích)

Začali jsme sbírkou desek, jakou sbírku máte vy? Desky? Cokoliv?

Amar: Já mám sbírku desek kapel kamarádů a kapel, se kterýma jsme hráli a desky si vyměnili. Kdykoli jsem na koncertě, který se mi líbil a dobře jsem se bavil, koupím si desku na památku.

Joe: Já to mám podobný, desky od kamarádů a pak taky sbírku, co jsem zdědil po rodičích, ta je fakt dobrá. Velká kolekce kubánskýho jazzu po tátovi, pak taky něco od Led Zeppelin.

Všichni: Jó!

Joe: Taky mám docela velkou sbírku sedmipalců, protože většinou stojej kolem pěti dolarů, a když máš dost velkou bundu, tak se ti vejdou do náprsní kapsy. Zjistil jsem, že si desky kupuju často, asi jako když si lidi kupujou oblečení, utrácím za to dost, takže moje sbírka se poslední dobou vymyká kontrole. Je to ale jediná věc, ohledně který si utrácení obhájím.

Brendan: Myslím, že všichni bezděčně sbíráme trička kapel. Všichni máme ty samý trička, většinou o tom ani nevíme, dokud se nepotkáme v jednom a tom samým.

Carl: A co sbíráš ty?

Brendan: Nesbírám nic, jenom se mi hromaděj krámy. Desky, který mám, jsem našel u

rodičů na půdě nebo dostal, nic nekupuju, protože si přijdu bez peněz.

Carl: Když jsem byl mladší, tak jsem sbíral dráčky.

Všichni: No né. (smích)

Carl: Malý postavičky dráčků, některý měly šperky a krystalky. (smích) Poslední dobou sbírám knihy. Desky jsou buď od rodičů nebo kamarádů. Ale draci jsou pořád doma, v bezpečí.