Borek Holeček (Rachot): Koncert je událost a rituál

Koncertní klubová sezona je v plném proudu a měrou nemalou tomu na pražské scéně přispívá i jeden z nejagilnějších promotérů u nás, šéf agentury Rachot a festivalu Respect, Borek Holeček. Podívali jsme se na blížící se události, i na to, jak vypadá opravdový koncert.

Rachot vznikl na samém začátku 90. let. Jak se cítíš po více jak pětatřiceti letech v akci?

O moc chytřejší a krásnější než kdy jindy samozřejmě, děkuji za optání.

„Jedním z hlavních cílů Rachot Production je přispět prezentací hudebních skupin z nejrůznějších kulturních a náboženských oblastí k rozvoji multikulturní společnosti,“ zní váš zakládací postulát, jestli to tak můžu říct. Jak se ten rozvoj daří u nás, v Praze, v zemi?

Není to zakládací postulát Rachotu, vztahuje se to jen k Respect Festivalu a koncertnímu cyklu Respect Plus, tedy té části aktivit Rachotu, které se zabývají fenoménem world music. „Postulát” jsme trochu updatovali a místo termínu multikulturní dnes používáme multietnický. A taky je tam tuším dále řečeno, že to v žádném případě neznamená, že chceme dělat ideové akce, umělecká kvalita je naším prvotním kritériem. Ptáš se mě, jak se rozvoj daří u nás? Řekl bych, že asi tak jako v dnešním světě. Ale to přeci neznamená, že to nemá smysl, spíše naopak.

Jarní program je pěkně naditý, jedete od začátku roku, v březnu pět koncertů. Dá se říct, že máte stálou klientelu kapel, které u vás vždycky najdou prostor, myslím na kapely typu Timber Timbre, Zu, The Ex a další?

Letošní jaro se sešla velká koncentrace kapel s nekompromisním zvukem, ale sešlo se to náhodou, Caspar Brötzmann Massaker, Fire!, The Ex, Zu, Dälek... Ke stálé klintele: zrovna Timber Timbre a Zu děláme teprve podruhé za celou jejich existenci. U The Ex je to pravda zrovna tak jako třeba u The Necks, které jsme poprvé dělali ještě jako úplně neznámou kapelu v dnes neexistujícím klubu Delta, a bylo to před více jak čtvrtstoletím. Do podobné kategorie patří The Young Gods nebo Erik Truffaz. Kromě nadstandardních vztahů je důvodem to, že u uvedených kapel se nestane, aby dvakrát zahrály stejný repertoár, takže každý koncert je premiérou. Ale není cílem Rachotu prezentovat jen starý páky a zaručené kvality. Snažíme se, aby dramaturgii tvořil dobře namíchaný mix osvědčené „klasiky" a „nových objevů” bez žánrových omezení.

Co bys vyzdvihl z jarního-letního programu? Jména jako Gira nebo Hahn slova navíc nepotřebujou, ale ne všechno jsou klasici…

Z koncertů v dohledné době bych doporučil Fire! (9. 3.), The Breath (13. 3.), Jojo Mayer Me/Machine (17. 3.) a Afel Bocoum (12. 4.). Vše v Akropoli. Hudební a video ukázky jsou na webu Rachotu.

Hlavní zázemí máte v Paláci Akropolis, ale koncerty děláte různě po Praze. Kde se cítíš nejlíp z klubů, kde jste žádný koncert nikdy nedělali, jestli je nějaký takový?

Místo, kde se cítím dobře, nemusí být ideálním místem pro koncert dané kapely. Obecně máme rádi koncertní sály, kde je bar separovaný ve vedlejší místnosti a kde je slušná akustika, slušné ozvučení a žádný hlukový limity. Asi nemusím podotýkat, že pro Rachot je koncert událost/rituál, a ne zvukovej podmaz pro kalbu. Výčep vedle pódia může mít svou poetiku, ale pro nás fakt ne... Podnik, který mi připadá ideální pro koncerty našeho typu a nic jsme tam ještě nedělali? Popravdě teď nevím.

Viděl jsi něco mimořádného zkraje roku, bude to dobrá sezóna?

Leden/únor není období, které oplývá novými alby a nadprůměrným počtem koncertů, takže sáhnu do sklonku roku minulého. Mazec číslo jedna byli bezpochyby Water Damage, jejich koncert na Le Guess Who? je pro mě nezapomenutelný. Poslední album In E je úžasný. V jazzu projekt Pararel Universe Isaiaha Colliera, krásná nahrávka sejmutá stylem, kterým nahrával Louis Armstrong a jeho souputníci, tedy žádný pásy, ale ryté přímo do matrice, přitom to má krásnej zvuk. V „experimentální alternativě“ Mestizx – Ibelisse Guardia Ferragutti & Frank Rosaly a spol., taky koncert na Le Guess Who? a krásný debutový album na International Anthem. A nakonec vůbec ne nový, ale ne příliš známí Al Bilali Soudan – amplifikovaný Tuaregové z Mali, který svojí syrovostí strčí do kapsy všechny své žánrové předchůdce.