Boxer Rebellion: Když vám to řeknu, budu vás muset zabít.

Skupina The Boxer Rebellion má své hnízdo v Londýně, ale je mezinárodní. Tvoří ji Američan, Australan a dva Britové. Jeden z nich, basák Adam Harrison, odpovídal na naše otázky, a mimo jiné prohlásil: „Když vám to řeknu, budu vás muset zabít.“ Naštestí všechno neprozradil a já se tak o svůj život bát nemusím. Kapela totiž právě objíždí svět se svou novou, v pořadí čtvrtou deskou Promises a 23. září se staví i v Lucerna Music Baru>. Prý se už nemůžou dočkat!

Před čtyřmi lety jste u nás hráli poprvé, na Planet festivalu v Táboře. Na vaše vystoupení tenkrát byly jen samé pozitivní ohlasy. Vracíte se rádi?

Určitě! Planet festival bylo zatím naše jediné vystoupení v České republice. Pamatuju si, jak jsem byl překvapen, kolik lidí tu zná naši hudbu a zpívá společně s námi. Je to super pocit, když přijedete na místo, kde jste předtím nikdy nehráli, a už tu máte tolik fanoušků. Po vystoupení nám říkali, že jsme se líbili, takže se teď nemůžeme dočkat.

Z nového alba Promises hrajete naživo tak sedm skladeb. Jak je vybíráte?

Složit setlist je s každým novým albem těžší a těžší. Obecně se snažíme nejvíc hrát songy z nového alba, protože ty jsou aktuální, ty fanoušci nejvíc před koncertem poslouchají a chtějí je slyšet i naživo. Zbytek setu se snažíme doplnit staršími songy, které vystoupení ještě zvednou. Jsou to písně, které lidi mají rádi nebo se do setlistu hodí do určitého místa, aby na sebe všechno pěkně navazovalo. Vedeme vždy horké debaty a není to vůbec jednoduché, každý má jiného favorita.

Je nějaká skladba, kterou si rádi zahrajete, ale na koncertech prostě nefunguje?

Možná Broken Glass nejde úplně hrát, ale takhle se to asi nedá říct, naše koncerty pokrývají celé výrazové spektrum, od hlasitých až po měkké intimní polohy.

Nová deska se mi zdá nejvyzrálejší a nejpovedenější. Vnímáte, že jste se někam posunuli?

Ano. Dali jsme do toho všechno, co jsme se za ty roky naučili. Hned ze začátku jsme předělali zkušebnu na nahrávací studio a strávili hodně času na dotažení každého songu. Nahrávání jsme dokončovali v L.A. a sluníčko se podepsalo na náladě alba.

Ale přestože jste Promises nahrávali v USA a měli jste i amerického producenta, zvuk desky je velmi britský. Cítíte se jako britská kapela?

Cítíme se jako britská kapela, hodně věcí, které skončily na desce, bylo napsaných a nahraných v Londýně, kde máme základnu. V Anglii se cítíme jako doma. Nathan sice pochází z Tennessee, ale vždycky byl ovlivněn britpopem... a taky největší show míváme právě tady v Londýně.

Vaše hudba se objevila i ve filmu Going the Distance s Drew Barrymore. Lákalo by vás napsat soundtrack?

Mohli bychom. Vyhovovalo nám, že jsme skládali na zadání, ke kterému se naše hudba dokonale hodila. My se vždycky snažíme hudbou vyprávět příběhy. Určitě je to něco, o čem do budoucna uvažujeme.

Co byste chtěli dělat, kdybyste neměli kapelu?

Zní to zvláštně, ale vždycky jsme byli všichni zaměřeni na hudbu, už od začátku. Někdy člověk uspěje právě jen díky úzkému zaměření na jedinou věc, bez nějakých záložních plánů.

Zaujal mě snímek muže na skokanském můstku z obalu Promises. Nemáte nějakého vysněného umělce, od kterého byste chtěli celý vizuál Boxer Rebellion?

Díky! Já osobně miluju tvorbu fotografa Jeffa Walla, spolupracovat s ním by bylo úžasný.

Hudebníci jsou často podivní a ujetí – mají různé rituály před vystoupením, sbírají hračky s E.T. mimozemšťanem nebo si přejí do šatny misku gumových medvídků. Máte taky nějaké takové řekněme "netradiční zvyky či přání"?

Máme, ale když to řeknu, tak vás budu muset zabít. Některé rituály mají smysl, jen když jsou tajné.

Za pár měsíců skončíte tour. Už přemýšlíte nad novým albem? Skládáte na cestách?

Ano. Nemáme rádi příliš dlouhé promlky bez psaní nových věcí. Je to proces, který by se nikdy neměl na dlouho odkládat. Ještě jsme ale na začátku, pořád nás čeká plno živých vystoupení a povinností, než se budeme moci posunout dál. Jsme na Promises hrdí a nemůžem se dočkat pokračování v téhle jízdě. Těšíme se na Prahu - uvidíme se tam!