Brian Batz (Sleep Party People): Vypořádávám se s nízkým sebevědomím

I když se v názvu kapely objevuje slovo „party“, ve světě dánských Sleep Party People vedených Brianem Batzem o žádnou rozjetou akci nejde. Od první eponymní desky z roku 2010 se na letošní čtvrté Lingering hudebně posunuli k barvitějším aranžím živých nástrojů, přesto zůstali věrní melancholickým klávesám a zadumaným náladám severského popu, který prezentují zásadně v králičích maskách. Co nám k tomu řekl sám Brian Batz před jejich pražských koncertem v MeetFactory a brněnským na Flédě?

Po tolika letech s králičí maskou, napadlo tě někdy změnit image?

Jasně, přemýšlel jsem o tom mnohokrát, ale pokaždé jsem došel ke stejnému závěru. Z masek se stal pro Sleep Party People trademark a jsou pro nás i fanoušky stále důležité. Už jenom kvůli tomu, že mě pořád hrozně baví v nich vystupovat.

Schovat se za masku musela být skvělá cesta, jak se vypořádat s trémou. Mělo to i jiný význam?

Pro mě šlo hlavně o způsob, jak vůbec v začátcích předstoupit před lidi a jak bojovat s vlastní plachostí. Být hlasem v sólovém projektu po tolika angažmá v různých kapelách pro mě bylo děsivé, a tak jsem začal nosit masku. Tu králičí jsem si zvolil proto, že mi můj zpěv připadal jako jejich špitání, a kdyby uměli mluvit lidskou řečí, tak by určitě zněli jako já. Být frontmanem pro mě tehdy znamenalo něco strašidelného a byl jsem ohledně toho dost nervózní. Dnes už je to jiný příběh, masky jsem si zamiloval a pokaždé, když v nich předstoupím před lidi, je to, jako bych vstoupil do úplně jiného světa jako jiný člověk.

Takže tě masky změnily?

Ano, proměnily mě jako sólového umělce. Pomohly mi dostat se přes první náročné roky a udělaly ze mě sebevědomějšího hudebníka.

Tvá hudba má tendenci vytvářet bezpečný svět vzdálený od reality. Na aktuální desce se ale v textech věnuješ problémům dopadajícím na současnou společnost.

Hudba vždycky byla a bude o tom, co nás obklopuje. Ať už jde o příběhy z našeho domova a každodenního života, politiky nebo ze světového dění. Já se snažím psát o tom, co mi přijde na mysl bez toho, abych to příliš řešil. Je pro mě ale důležité, aby šlo o smysluplný příběh nebo něco, co odráží mě samého.

Určitě by se na tvé desce ale dalo najít více témat...

Píšu texty o svém životě. Někdy to je o přítomnosti, jindy se ohlížím do minulosti. Hodně inspirace čerpám z dětství a vzpomínek na otce alkoholika, ale i z lásky, kterou mi dávala rodina. Současné příběhy jsou hlavně o tom, jak jsem býval nejistý, a o tom, jak jsem se vypořádával a pořád vypořádávám s vlastními pochybami a nízkým sebevědomím. Taky se s postupujícím věkem věnuju i politickým tématům.

Je tvoje hudba spíše pro aktivní lidi než pro ty, kteří se chtějí schovávat do snových světů?

Možná… Vždycky se říkalo, že moje muzika je velmi filmová a zasněná, takže je ideální pro denní snílky. Já osobně miluju stejně snění se sluchátky, jako bavení se s přáteli ve městě. A moje písničky jsou vhodné k obému.

Co se skrývá za tím, že je tvé aktuální album hudebně rozmanitější než to předešlé?

Snažím se na sebe neustále tlačit, abych pokaždé, když začnu pracovat na novém materiálu, přišel s něčím jiným, a hlavně se nezačal opakovat, protože to by mě nebavilo. Lingering je možná mé produkčně i textařky nejlepší album.

Proč myslíš?

Protože jsem na něm na své poměry odvedl spoustu práce. Na předešlých albech jsem pracoval intuitivně a spontánně, zatímco tentokrát jsem si chtěl všechno pohlídat, dokud jsem nebyl na sto dvacet procent přesvědčený, že je daný zvuk ten pravý. Další věc, kterou jsem chtěl změnit, bylo to, že jsem se tentokrát snažil o co nejorganičtější zvuk bez elektronických nástrojů. Proto jsem během nahrávání spolupracoval i s novými muzikanty. Byla to velká zábava, ale jsem si jistý, že příště zkusím zase něco jiného.