Bude hůř, možná ale vůbec (Koncem světa to teprve začne)

Problém s predikcemi budoucího uspořádání světa spočívá v jejich spekulativní povaze. Náš svět zkrátka není světem Asimovovy Nadace, ve kterém vědci přišli na neprůstřelný způsob předpovídání vývoje jednotlivých společností. Američan Peter Zeihan je jedním z řady autorů, kteří si osobují roli Hariho Seldona – geniálního matematika, který v Nadaci fiktivní metodu nahlížení do budoucnosti vyvinul.

Ve své poslední knize se zabývá tématem rozpadu propojeného světa a možných následků. Slovo „možných“ si podtrhněte. Je klíčem k pochopení nejen samotné knihy, ale i kritiky, která se na autora po jejím prvním vydání v roce 2022 snesla. Na Redditu existuje obsáhlé vlákno, které důsledně pitvá slepé úhly Zeihanovy argumentace. Leč nepředbíhejme!

Zeihan se v úvodu označuje za konzultanta, jehož dvě hlavní oblasti expertíz jsou geopolitika a demografie. Kombinaci znalostí těchto dvou oborů používá k úvahám o trendech, které stávající svět formují a podle Zeihana i nadále formovat budou. Tady je ovšem třeba zbystřit. Zatímco v pohledu do minulosti projevuje výklad chvályhodně střízlivou logiku, v prediktivních částech se vyjevují limity „jednokolejného“ uvažování. Autor spatřuje ve vývoji lidských společností zákonitosti, které se dají shrnout do několika málo vět: světová populace stárne, přírodních zdrojů je stále méně a k dovršení všeho slábne vůle geopoliticky nejsilnější země udržovat řád, který byl posledních sedmdesát let klíčovým mírotvorným činitelem.

Takzvanému brentonwoodskému systému a vůbec roli USA coby benevolentního vládce globálního impéria věnuje Zeihan až přehnaný důraz. Ostatní země mají v jeho vidění světa postavení poslušných vykonavatelů americké vůle – spíše více či méně zvedených dětí dominantního rodiče než samostatných osobností s vlastními hodnotami a vlastním způsobem řešení problémů. Vize, kterou Zeihan předkládá pro budoucí uspořádání světa s umenšeným vlivem Států je v souladu s dryáčnickým názvem recenzované knihy bezmála apokalyptická. Zahrnuje představu neustálých rozbrojů mezi jednotlivými státy, nezřídka i za použití zbraní. Autor podobné predikce předkládá jako bezmála cosi podobného marxistické dějinné zákonitosti, podle níž je vývoj národů předem nalinkovaný a směřuje k zářné komunistické budoucnosti.

Nejkřiklavěji se to projevuje v případě ruské invaze na Ukrajinu, která Zeihana zaskočila po dopsání rukopisu, jak sám v dodatečně vložené pasáži přiznává. Právě tato událost nejlépe dokládá, jak málo je globální vývoj předvídatelný. Nejde jen o stávající konflikty jako takové, ale i o související geopolitické konsekvence.

Putinova invaze vyvolala ve světě nebývalou vlnu solidarity, která nikde nebyla patrnější než v evropských zemích s vlastní historickou zkušeností s vojenskými agresemi. Pokud se Evropa dokázala dohodnout na podpoře ohroženého východního člena, dokázala by to jistě i v méně tristních případech. Tady se vyjevuje největší problém autorského determinismu: dráhy dějinných událostí jsou podle něj víceméně dané. Ke svým predikcím budoucího vývoje pak nepotřebujete o mnoho víc než pomyslné pravítko, s jehož pomocí protáhnete stávající linie. Svět je v Zeihanových představách v zásadě statický – nikoli ve smyslu absolutní nehybnosti, ale právě předpokládaným sledováním nevyhnutelných zákonitostí.

Teprve budoucí vývoj, tedy ten reálný, nikoli předjímaný sebepoučenějším akademikem, ukáže, které z předpovědí obstojí. Dá se předpokládat, že se takové případy najdou, aktuální vývoj na americké politické scéně například nahrává tomu, že by se Spojené státy opravdu mohly stát v celospolečenském měřítku výrazně méně vlivovým hráčem. Zeihanovy předpovědi však prakticky nepočítají s jakoukoli reakcí na tento posun.

Autor je nejsilnější v momentech, kdy analyzuje události, které už proběhly. Úvod knihy, v němž popisuje vznik současného globalizovaného světa, patří k tomu nejlepšímu, co v oblasti podobné literatury vzniklo. Problém nastává v momentě, kdy opustí pevnou půdu interpretace historických faktů a probudí v sobě Hariho Seldona. V tu chvíli má spíš než k intelektuálním superhvězdám typu Juvala Noaha Harariho či Malcolma Gladwella blíže k nepříliš důvěryhodným alarmistům, jakým je u nás například Vlastimil Vondruška.