Candy Dulfer: Adrenalin je nejlepší přítel

Lily Was Here – společnou píseň Candy Dulfer a Davea Stewarta z Eurythmics slyšel asi každý. Saxofonistka Candy Dulfer, dcera významného holandského jazzmana, ale rozhodně není one hit wonder. Spolupracovala s Princem, Van Morrisonem, zahrála si s Pink Floyd na festivalu v Knebworth v roce 1990. Pod svým jménem vydala tucet alb, kde se přirozeně spojuje jazz, pop i funky. Nyní muzikantka opět míří do Česka, v létě zahraje na prvním open-air ročníku festivalu Groove Brno, kde se objeví v linepu vedle Coryho Wonga, Dirty Loops nebo Jaga Jazzist.

Došel vám někdy dech?

Pořád. Protože chci vždycky hrát více, než jsem schopná.

Vážně?

Ano, děje se mi to každý večer. Zabere to dost času, přece jenom hraju od šesti letech, ale nikdy nejsem dost spokojená, vždycky to chci tlačit dál a dál a dál. Je to legrační. Nikdy jsem nebrala žádné lekce, možná na začátku, někdy v sedmi letech. A od té doby jsem úplný samouk, takže nejspíš dělám všechno špatně. Můj nejlepší přítel je adrenalin. Vždycky, když jsem na pódiu, jsem nesmírně šťastná, jako v tom seriálu ze sedmdesátých let The Bionic Woman. Vždycky to dokážu ještě posunout. A když mi dojde dech nebo mi není úplně dobře, mám za sebou skvělou kapelu. Můžu je nechat hrát, sama zmizet z jeviště a lidi to budou pořád milovat.

JAKO LIDSKÝ HLAS

Nikdy vám nescházelo formální vzdělání?

Scházelo. A nejsem na to hrdá. Hudební školy a konzervatoře mi přijdou jako nesmírně cool místa, dala bych pravou ruku za to, abych v tom prostředí mohla být. Můj otec Hans je saxofonista a organizátor a v době, kdy jsem začínala, tak si to s celou holandskou jazzovou scénou rozházel, protože začal, po vzoru Milese Davise a jeho baskytaristy Marcuse Millera, spojovat jazz s popem. A najednou všichni, kteří mi na úplném startu říkali, jak můžu přijít a že mi budou dávat lekce, dali ruce pryč. Takže jsem byla v takové divné situaci. No a na konzervatořích se učil tradiční jazz a já to nenáviděla. Hraju podle sluchu, netuším nic o akordech a často si přeju, aby to bylo jinak, protože jsou chvíle, kdy to je pořádně frustrující.

Jak to zvládají spoluhráči? Nemůže to být problém v hudební komunikaci?

Může, ale protože jsem jejich šéfová, tak se nikdy netváří jako… (obrací oči v sloup, pozn. red.), ale jsou milí. Když přijde na nejhorší, jsou tam a podrží to. A skvěle znají teorii, taky říkají, že „to nejdůležitější, co jsem se v hudbě naučil, mám od Candy a Hanse Dulfera“, mého táty, který je taky samouk. A to je pro mě obrovský kompliment. Vědí, že se soustředím na výsledek a že to jsem já, kdo nakonec může říct: „Hele, zní to skvěle, ale lidem se to líbit nebude.“

V čem je magie saxofonu?

Ve chvílích, kdy všechno samovolně pluje. Můžeme tomu říkat, jak chceme, zen, meditace, uplývání… to se děje, když jdou věci tak, jak mají. Ale to mám spojené s hudbou obecně. Na saxofonu je úžasné, že je téměř jako lidský hlas. Je mu velmi blízko. Lidi navíc na saxofon reagují velmi silně, když do toho dáte duši a srdce, může to ve výsledku znít příšerně, a lidi to stejně budou milovat. Takových popsongů se saxofonem, kde ten zvuk nedokážu vystát, je spousta – ale publikum to miluje. To samé se děje i s lidským hlasem. Velmi obtížně se něco takového stane u nenaladěné kytary, ale hlas, to je něco jiného. I když je to nedokonalé, lidi to rádi poslouchají, protože to spojuje. Vracíme se zpátky do jeskyní. A saxofon se tomu velmi blíží.

Jak trávíte čas mezi koncertními šňůrami?

Od covidu se to dost změnilo. Bývaly doby, kdy to bylo naprosto ideální: dlouhé turné, vydělat dost peněz, pak domů, kde jsem měla čas soustředit se na bytí s rodinou, zvířaty, tu a tam něco poupravit v domě a číst si. Miluju čtení. Ale od covidu se snažím udržet zaměstnaná. Pracovat, hledat nové projekty. Takže od pandemie jsem docela workoholik. Nechci, abych neměla co dělat, chci mít jistotu, že i kdybych nemohla na pódium, budu mít kolem sebe tolik projektů, aby se pořád něco dělo.

HOLKA NA PÁRTY

Těšíte se na letní turné?

Rozhodně, jako na každou jinou šňůru. Ale tentokrát je to jiné, protože s sebou máme speciálního hosta, zpěvačku Shelby J. A ona je prostě jedna z nejlepších na světě. Zpívala s D'Angelem, Princem, Santanou. Je úžasná. Takže jsem ráda, že jede s námi, je velká radost mít ji poblíž. Skvělá holka na párty, která umí vzít za práci.

Jak došlo k té spolupráci?

Vlastně jsme spolu nikdy nepracovaly. Když já odešla od Prince, trvalo další rok, než ona do jeho kapely nastoupila. Ale už tehdy jsem byla její velká fanynka, hlavně toho, co dělala s D’Angelem. Vždycky jsem obdivovala vášeň, s jakou zpívala. Navíc dokázala senzačně zapadnout do kapely. Ono je to vůbec zvláštní – všichni, kdo jsme s Princem hráli, a to jsme se ani nemuseli potkat, máme nějaké zvláštní vnitřní spojení. Sdílíme tu speciální věc. Takže když jsem ji oslovila, věděla jsem, že to bude dobré. A bylo.

Jaký byl Prince?

Pracovala jsem s ním ve dvou různých fázích jeho života. Poprvé jsme se setkali, když mi bylo sedmnáct nebo osmnáct, pak to bylo o deset let později. Jasně, devadesát procent času byl stejný, ale zároveň bylo vidět, že se za tu dobu změnil a vyvinul. Byl ke mně strašně milý, neuměla jsem číst noty a on k tomu nikdy nic neřekl. Nikdy po mně nechtěl nic, co bych sama nechtěla, byl to obrovský gentleman. V pozdějších letech dokázal být taky zlý, hlavně ve chvílích, kdy byli všichni uvolnění a v pohodě. Jako amatérský psycholog si myslím, že si to v sobě nesl od dětství. Když věci začaly být příliš uvolněné, hrozilo, že přijde peklo. Jednou jsme se kvůli tomu pohádali, tehdy na mě křičel: „Proč musíš mít všechno tak harmonické?“ A já na to: „Protože tak to je normální!“ Tehdy si všichni mysleli, že vyletí z kůže. Ale on jenom zasyčel: „To si myslíš ty“ a odešel. To je jediná negativní věc, kterou o něm můžu říct. Byl milý, byl štědrý a dal nám svou pečeť.

Máte ráda žhavé letní noci?

Rozhodně. Ráda hraju venku na čerstvém vzduchu, doslova mi to dává křídla. Jsem pak desetkrát lepší. A navíc, s tou skvělou kapelu za zády, moc se na to těším.