Cash Savage: A to je zhovadilost

Naprosto zřetelně si vybavuji, kdy jsem poprvé naživo slyšela hrubý a zároveň konejšivý hlas Cash Savage, podpořený energickým country-bluesovým nátěrem The Last Drinks. Ležela jsem na vlhké trávě před Drive Stageí ostravských Colours a odmítavou zprávou od lásky se hroutil další z mých iluzorních zámků. Mezitím uběhlo dost vody, svět se ještě trochu víc vylomil z kloubů, ale výjimečná hudba vzniká dál. S Australankou s prořízlou pusou a zkoumavýma očima jsme si povídali o nové desce s příznačným názvem Good Citizens, zvrhlém pojetí normality, životě v násilí i těšení se na nadcházející tour.

Vaše nová deska se jmenuje Good Citizens. „Dobrý“ občan se v současnosti u nás v Česku vyznačuje hloupostí, nevzdělaností, ideálně rasismem. Jeho největší obavou není světový hladomor, ale spíš to, aby jeho potomek nebyl gay nebo aby si, nedej bože, vzal osobu jiné pleti. K tomu přičti často irelevantní strach z imigrantů. Jaká je v tomto ohledu situace v Austrálii a jak bojovat proti „normalitě“, která je ve výsledku spíše zhoubná?

V Austrálii je to podobné. Všichni si v sobě nesou pokroucený obrázek toho, jak by měl vypadat slušný občan, ale ve skutečnosti tohle pojetí zavání předsudky, uzavřeností a maloměšťáctvím. K minoritám se u nás chováme zvláště krutě, tolerujeme násilí a nenávist vůči přistěhovalcům, ale přesto si průměrný Australan o sobě pravděpodobně myslí, že je dobrým občanem. Řešení opravdu neznám. Začala bych oslavou empatie.

Ještě k té normalitě. Po řadě lapálií ve svém životě jsem došla k tomu, že jsem nejspíš polyamorní, tedy neschopná zcela se oddat jen jednomu partnerovi. Je ovšem dost těžké to přiznat sama sobě, natož se o tom bavit s tím druhým. Nemyslíš, že normalita má tisíce variant a že sami sebe trápíme snahou vyhovět nějakému vzorci? Jistě, vždy je snazší zvlášť ženu označit za děvku a nymfomanku, než se ji snažit pochopit. Proč myslíš, že tak urputně trváme na spoutání láskou a ideji klasického rodinného života a ostatní varianty považujeme za nemorální?

Nevím, proč si tak romantizujeme nukleární rodinu. U nás jsme v roce 2017 odhlasovali manželství lidí stejného pohlaví, ale debata kolem toho byla dost nechutná. Některé argumenty, proč společnost potřebuje klasickou rodinu, stojí za hovno a navíc neobstojí. Lidi by si měli hledět svého. Pokud se vztah odehrává mezi dvěma dospělými lidmi na základě jejich souhlasu, neměla by forma tohoto vztahu nikoho jiného znepokojovat. Podle mě stát zbytečně plýtvá prostředky na zasahování do soukromého života lidí, do kterého mu nic není.

Píseň Collapse z nové desky jsi věnovala své dceři, vykresluješ tu temný konec dobrých časů a tvrdíš, že odpovědí je násilí. Můžeš k tomu říct víc?

Myslím, že bychom měli znovu posoudit náš vztah k násilí. Řada lidí na světě žije život plný násilí a nemají moc na výběr, žít bez něj je privilegium. Sledujeme násilí ve filmech i ve zprávách. Je na tom pro nás něco nereálného, odehrává se to v jiné zemi, člověku z jiného socioekonomického prostředí. Takže pro nás to znamená, že se od toho snadno odpojíme, odvrátíme, a myslíme si, že když vypneme televizi, je násilí pryč. A to je zhovadilost.

V Pack Animals se vracíš k často zdokumentované, přesto stále neochvějné potřebě mužů kritizovat ženské umělkyně, ale totéž se odehrává v řadě jiných profesí. I u nás v časopise si řada dívek na psaní netroufne a raději fotí, protože tam se kritizuje hůře. Máme naše dcery jinak vychovávat nebo co s tím?

Řada lidí z různých profesí mi říká, že se k té písní mohou vztáhnout. Hodně se v tom směru skloňují slova jako privilegium a nárok, ale jakmile takhle někoho označíš, začne se bránit. Nepředstírám, že mám odpověď, zpívám jen o svých vlastních zkušenostech.

Celý rozhovor si přečtete v magazínu Full Moon #90.