Články / Rozhovory

Adam Smith z Temples: Najít v sobě něco nového

Adam Smith z Temples: Najít v sobě něco nového

Martin Řezníček | Články / Rozhovory | 24.05.2017

Oživování hudebních stylů minulosti se dnes týká snad všech dekád 20. století, počínaje swingovými třicátými léty přes rock'n'rollové šedesátky až k nedávným (post)moderním devadesátkám. Britové Temples jsou příkladem kapely následující odkaz kytarovek z šedesátých let, oscilujících mezi rockem a popem, se sytým nádechem psychedelie. Po vydání druhého alba Volcano se čtveřice muzikantů vydala na turné a na seznamu zastávek se objevila i pražská Akropole, v jejichž ještě prázdných útrobách jsme si pár hodin před koncertem povídali s kytaristou Adamem Smithem. Krom nové desky přišla řeč na zdroje inspirace a současné postavení hudebního průmyslu z pohledu kapely začínající kariéru mimo Londýn.

Poprvé v Praze – měli jste čas se tu porozhlédnout? Asi ho moc nezbývá, když jste včera hráli v Mnichově a zítra vystupujete v Berlíně.
To je pravda, ale dnes se to povedlo. Protože jsem v noci moc dobře nespal, vstal jsem dost brzo a společně Henrym z realizačního týmu jsme si prošli starou část města a park tady poblíž – ušli jsme asi deset kilometrů. Moc se nám tu líbí.

Jaký je podle tebe hlavní rozdíl mezi debutem Sun Structures a Volcano?
Na albu Volcano jsme se od začátku snažili dosáhnout maximálně věrného hi-fi zvuku a je tam taky mnohem víc basových frekvencí, základ písní nicméně zůstává stále stejný – hlavní rozdíl je tedy v produkci. Krom toho jsme taky posunuli naše texty, jsou teď mnohem přímější. Namísto metafor jsme se vydali cestou větší přímočarosti.

Bylo těžké najít způsob, jak hrát nové písně naživo?
Vyřešili jsme to tak, že basák Thomas přibral klávesy. Má je napojené na basové pedály, což mu hraní aspoň trochu usnadňuje. Na klávesy hraju i já, takže dokážeme písně interpretovat tak, aby zněly skoro stejně jako na nahrávce.


Zmínil jsi, že jste zjednodušili texty? Kdo je jejich autorem?
Záleží na konkrétní písni, nejsme kapela, která má jen jeden tvůrčí mozek. Některé texty mají jednoho konkrétního autora, jiné jsou spíše kolektivním dílem.

Které jsi skládal ty?
Čistě moje je pouze How Would You Like to Go. Pak jsem ještě složil All Join In a In My Pocket, u nichž jsem ale víc spolupracoval s ostatními členy kapely.

Posun mezi první a druhou deskou je evidentní. Myslíš, že jste se změnili i jako lidi a že to spolu může souviset?
To je skoro téma na nějakou hlubší psychoanalýzu. (smích) Je to čtyři a půl roku, co jsme se jako Temples dali dohromady, a za tu dobu se člověk nutně vyvine, změní. Náš věk to ještě umocňuje; nejsme tak staří, takže jsme za tu dobu taky trochu dospěli.

Kdy jste si uvědomili, že další nahrávka bude znít jinak? Nebyli jste spokojení se Sun Structures?
Nebylo to tak, že bychom si sedli ke stolu a začali plánovat, jak by měla deska znít. Šlo o přirozený vývoj, který nějakou dobu trval. Rozhodně jsme nechtěli dělat „reedici“ Sun Structures; ne že bychom s albem byli nespokojení, ale mně osobně by to přišlo moc jednoduché a vlastně i nudné. Snažili jsme se v sobě najít něco nového a hlavně se neopakovat. I když ještě nehrajeme tak dlouho, děsí mě představa, že bychom se mohli stát svým vlastním revivalem.

SYD BARRET NEBO PHIL COLLINS?

Hodně publicistů srovnává Temples s Tame Impala. Lichotí vám to?
Podle mě je to příliš jednoduché přirovnání, i když minimálně naše názvy jsou trochu podobné, divím se, že na to ještě nějaký konspirátor neupozornil. (smích) Tame Impala nijak zvlášť nesleduju, takže to ani neřeším. Každopádně nejsem uražen ani polichocen.

Co se tedy skrývá za názvem vaší kapely?
Název poslední desky měl symbolizovat něco velkého, permanentního a jasně směřujícího vzhůru, vulkán ukrývající mocnou přírodní sílu. Podobně silný výraz jsme asi předtím hledali pro název kapely: chrám taky směřuje k nebi, k bohu nebo k nějaké vyšší entitě a zároveň je stálý a neměnný – aspoň v časovém měřítku jednoho života.

Všichni pocházíte z Ketteringu, což je menší město asi dvě hodiny cesty od Londýna. Je nějaký rozdíl mezi maloměstskými a londýnskými kapelami?
Asi ano. Chtě nechtě – přestože se svět stále zmenšuje – zůstává člověk mimo Londýn trochu izolovaný, což mu zároveň umožňuje více se koncentrovat na sebe i na hudbu. Okolní prostředí působí jinak a podle mě to má co do činění s tím, jak naše první deska Sun Structures zní. Může to být i jeden z důvodů, proč zníme jinak než londýnské kapely.

Je těžší pro kapelu z malého města prorazit?
V hudebním byznysu se i za tu krátkou dobu, co v něm působíme, hodně změnilo. Zároveň každý den, každou minutu narůstá množství informací, které člověka obklopují. Nedokážu tedy říct, jaké je být kapelou z malého města teď, ale díky internetu, sociálním sítím a otevřenosti mediálního a internetového prostoru veškeré rozdíly rychle mizí. Takže skoro nezáleží, odkud člověk je. Nám se podařilo prorazit díky náhodě a notné dávce štěstí. Nahráli jsme nějaký materiál, umístili ho na YouTube a tam si ho všiml Jeff Barrett z Heavenly Records. Psát muziku, které člověk věří a která se zároveň bude líbit posluchačům, je těžké, ať už jsi odkudkoliv. A velká rádia tady moc nepomáhají; většina hudby, co pouštějí, je pro mě neposlouchatelná.


Jaká hudba tě nejvíce ovlivnila v dětství a během dospívání?
Rozhodně Syd Barrett, a to jak jeho alba s Pink Floyd, tak sólovky. Ostatní členové kapely to mají trochu jinak, ale na Pink Floyd a The Beatles se shodneme.

Sám jsem na tyhle dvě kapely myslel, když jsem otázku pokládal. Ta inspirace, možná až návaznost, je evidentní.
Vzhledem ke stylu hudby, který hrajeme, to většinu lidí nepřekvapí. Jsou ale i další, možná trochu méně univerzální kapely, které mám rád; většinou to moc neventiluju, ale hodně jsem poslouchal Genesis.

Phil Collins?
Vinen. (smích) Phil Collins je skvělý, ale mám rád i ostatní členy Genesis: Tonyho Bankse, Mika Rutherforda, Petera Gabriela...

Máte jako kapela společné oblíbené autory i mimo hudbu?
Každý máme dost odlišný vkus, obzvláště pokud jde o literaturu. Ale všichni milujeme film The Rutles: All You Need Is Cash, což je vlastně mystifikační dokument o fiktivní kapele parodující The Beatles. Objevují se tam různé slavné scény z Perného dne a hlavní roli Dirka McQuicklyho (alias Paula McCartneyho) hraje Eric Idle od Monty Pythonů. Zahráli si tam i George Harrison nebo Mick Jagger a Paul Simon. Ten film mě opravdu dokáže rozesmát a rád se něj dívám znovu a znovu.

Vkládáte do svých písní humor nebo interní vtipy?
Budeš se divit, ale jo, je ho tam docela dost, jen ho posluchači podle mě moc nevnímají. U stylu, který hrajeme, něco takového zrovna nečekají, takže ho prostě nezachytí; což platí obzvláště pro hudební kritiky. (smích) Humor má mnoho barev a ten náš možná všichni nechápou. Možná ale jenom nejsme vtipní.

Info

www.templestheband.com

foto © Mária Karľaková

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Jednota: Konverzační vlákno je začátek všeho dobrého

su 14.08.2020

Již název napovídá, že Jednota je promněnlivý promotérský kolektiv, který si čas od času si uspořádává akci na netradičních lokacích. Letos se těšíme na poutní místo Kalvárie.

Miro Gajdoš (Ajlavmjuzik): Chcem prezentovať to dobré zo Slovenska

Dagmar Lauková Petrášová 11.08.2020

Miro Gajdoš je zakladateľ labelu Ajlavmjuzik. Jeho najnovším projektom je hudobná séria New Beats on the Block, s kompilačným vinylom na záver. Rozhovor aktuálny.

Vstupní prohlídka: Aiko

redakce 08.08.2020

Aiko vystupuje na buskingových festivalech nebo jen na ulici sama s akustickou kytarou, ale umí i opulentnější produkci.

Johana Hořejší, Simeon Hudec, Zdeněk Kříž (Krajinou přílivu): Chtělo by to promyšlenější postupy

Jarmo Diehl 07.08.2020

Se svou aktivitou začínali v Praze na Rohanském ostrově, dnes svůj program realizují hlavně v Libni v prostoru Synagogy na Palmovce. Rozhovor.

Jiřin Jirák (Hudba za klima): Lidi si musí uvědomit, že nejsou vládci světa

Vojta Chmelík 06.08.2020

O tom, proč festival Česko za klima vznikl a co je jeho cílem, jsme si povídali s pořadatelem Jiřinem Jirákem.

Pořadatelská: Ivo Kraml, Květa Čulejová (Dobršská brána)

redakce 29.07.2020

Festival Dobršská brána je zasazen do malebného pošumavského prostředí vesničky Dobrš, pořádaný kolegy z architektonického ateliéru Arsfabrika. Čím se dále baví?

Markéta Monsportová, Tomáš Prinz (Švihák): Mariánské Lázně jsou nejlepší open air

su, Jarmo Diehl 28.07.2020

O fungování mariánskolázeňského spolku a bydlení v lázeňském městě vypráví Markéta Montsportová, která u zrodu spolku stála a vedla ho téměř po celou dobu a Tomáš Prinz, který od ní…

Vstupní prohlídka: Ondřej Zámečník Quintet

redakce 22.07.2020

Autorské kompozice energické, nástrojově rozmanité, někdy až naivně melancholické? Současná improvizovaná hudba je barevná jako léto. V Dobrši!

Petr Wagner, Vasil Jurásek: Meziprostor nás baví jako celek

su, Jarmo Diehl 21.07.2020

Odmítají komerční sponzory, ale zdůrazňují, že akce není zdarma a na všechny náklady se pokouší vybrat formou dobrovolných příspěvků. Rozhovor, tip na výlet.

Saša Pastorková, Maroš Pavúk (Slovenské alternatívne leto): Treba zapracovať na klubovom divákovi

Aneta Martínková, Jarmo Diehl 16.07.2020

Po desetileté odmlce se odehrál ročník jako „nostalgická spomienka ľudí s iným názorom“. Letos se uskuteční poprvé v kempingovém areálu u jezera Počúvadlo a má to být edice přelomová. Rozhovor.