Články / Reporty

Dvakrát tři na Contempulsu (Trio Catch, Poing)

Dvakrát tři na Contempulsu (Trio Catch, Poing)

Jan Starý | Články / Reporty | 03.12.2019

Druhý večer Contempulsu (o tom prvním čtěte zde) nabídl velmi zajímavý kontrast. Nejdříve vystoupilo mezinárodní, v Německu působící ženské Trio Catch v sestavě klavír – violoncello – klarinet, které provedlo trojici skladeb od současných evropských autorů. Po této expozici mainstreamu současné komponované hudby, pokud vůbec něco takového existuje, vystoupilo norské mužské trio Poing, které se pohybovalo mnohem více na okrajích – geograficky, příklony k nonartificiálním kontextům i nástrojově (saxofon, akordeon, kontrabas).

Večer otevřela kompozice Trio francouzského skladatele Georgese Aperghise, rychlý sled energických až frenetických frází v prostoru mezi klasickými formami a atonálním „chaosem“ radikálnější nové hudby. Místy se vyznění živostí a hravostí blížilo jazzu, respektive jazzu, který důsledně využívá vývoje posledních desetiletí. Ve světové premiéře zaznělo klidnější dílo IOI čili Interludium – Origin’s Ichor Jakuba Rataje, které díky pečlivé preparaci klavíru vyniklo méně tradičními témbry a celkově precizní prací se zvukem. Závěrečná půlhodinová skladba Sounds, Archeologies (2017) od Isabel Mundry pak jako by spojila Ratajův modernější zvuk a práci se zvukovými detaily s Aperghisovým členěním a zlomy. Skladatelská suverenita vynikala zvláště ve chvílích, kdy například pouze cello hrálo klasicky a zbývající nástroje produkovaly spíš plochy a ruchy nebo kdy klarinetistka odešla hrát do zákulisí.

Během celého bloku fascinovalo nejen to, jak precizně jsou hráčky sehrané, ale také jakési vágnější souznění mezi nimi, které se dá občas zachytit u jazzových nebo rockových kapel, které hrají dlouhé roky vlastní materiál. Komorní soubor nabízel pohled na nečekaně intimní, organickou tvář interpretace klasické hudby.

V případě Poingu fungovala souhra podobně. Norové otevřeli své vystoupení nenápadně krásnou, bezmála ambientní skladbou Vela svého krajana Martina Raneho Baucka, rychle ale přešli do expresivnějších poloh. Essential Extensions složená Majou S. K. Ratkje (pohybujeme se pořád v Norsku) vychází původně ze slavného Messiaenova Kvartetu pro konec času, jeho zoufalá síla dostala ale v podání Poingu hutnější, energičtější polohu. Od Ratkje zazněla také odvážnější, ale místy nesoustředěná kompozice Rondo – Bastard – Overture – Explosion, kde trio využívalo nejen desítky rozšířených technik, ale také kazetové diktafony se záznamy svých zkoušek, které doplňovaly další vrstvy i jistý humorný prvek. Pozoruhodná byla historie skladby: původně šlo o předehru k opeře, kterou inspiroval gnostický text z Nag Hammádí, podle něhož jsou samohlásky nebeské a souhlásky pozemské zvuky.

Jasným vrcholem večera byla suita ze skladby The Four Seasons dánského skladatele Benta Sørensena, vyjadřující pocit zmaru nad změnami a ztrátami normálního běhu ročních období. V ní byl naplno využit potenciál melancholického zvuku akordeonu, který beztak v průběhu večera upomínal na severský folk, k vytvoření dezolátní atmosféry prostupující všechna čtyři období. V kombinaci se sborovými i sólovými zpěvy hudebníků šlo o mimořádně emocionální zážitek, kde přístupnost nijak nesnižovala kvalitu. Závěrečná Sushiya 009 – inspirovaná nejen suši, ale také japonskou lidovou hudbou, animé a Beethovenovou Devátou symfonií – od japonské skladatelky Sačijo Curumi pak už byla jen zábavnou postmoderní hříčkou na závěr.

Bouřlivý potlesk si vysloužil ještě přídavek v podobě improvizace, která jen potvrdila virtuozitu tělesa – úžasně melodický kontrabas, famózní akordeon, saxofon, s nímž jako by hráč srostl. Vlastně podobně jako Trio Catch i Poing znovu potvrzovali, kolik potenciálu má ještě klasičtější tonalita a jak skvěle mohou fungovat přístupné melodie vedle nekonvenčních technik. Celý letošní Contempuls se koneckonců nesl v běžnému smrtelníkovi přátelštější rovině, aniž by to ovšem nějak zkompromitovalo závazek festivalu vozit skutečně současnou vážnou hudbu.

Info

Contempuls 10: Trio Catch (hu/ch/kr) + Poing (nor)
1. 12. 2019 Multifunkční sál DOX+, Praha

foto © Karel Šuster

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Méně světla (Boy Harsher)

Michal Smrčina 02.12.2019

Vidím trika Nitzer Ebb, gotiky z krypt mísící se s klasickým techno výkvětem v černém, vidím chlapce v béžových rolácích...

Oběd u ďáblovy bábinky (Ghost)

Jiří Vladimír Matýsek 02.12.2019

Švédský fenomén Ghost hrál u nás už dvakrát, nikdy to ale nebylo pořádně. S plnohodnotnou show dorazili až nyní, do moderních, chladných prostor O2 Universa.

Chaos, který nikdy nenastal (Amnesia Scanner)

Natálie Zehnalová 02.12.2019

Stojíme kolem dokola nevelkého pódia, sestávajícího ze třech oddělených platforem situovaných tak, aby se na představení dalo dívat i z vrchních pater majestátní budovy Kraftwerku.

Iba plakať v tmavých kútoch (The Paper Kites)

Jonáš Sudakov 27.11.2019

Pri akustických častiach nabádal barmanov, aby robili tie najtichšie drinky v ich živote a fanúšikov zas povzbudzoval, aby sa pripojili k spevu, iba keď poznajú slová...

Contempuls 2019: Formy pro emoce (Ascolta, Satoko Inoue)

Jan Starý 26.11.2019

Kombinování médií je velkým tématem dneška, jen výjimečně je ovšem takto dotažené, smysluplné a působivé.

Nedělní chvilka s Kadebostany

Adéla Poláková 26.11.2019

Zpěvačka Kristina Jakovleva se upřeně dívá do dálky a přísný výraz skupiny podtrhuje podsaditý pozounista Ross Butcher svými výraznými sóly.

Zralá romantika Marka Lanegana

Akana 22.11.2019

Kapela zvolnila s táhlou Bleeding Muddy Water, která připomněla, jak lehce se v Laneganově tvorbě prolíná postpunkový odkaz s temně bluesovou romantikou amerických dálav.

Tell me it’s love, tell me it’s real (Cigarettes After Sex)

Dominik Polívka 22.11.2019

„Vždycky sem si myslel, že to zpívá ženská,“ baví se ve frontě před klubem Roxy mladý pár, jeden z mnoha toho večera.

Hromadná meditace s Ólafurem Arnaldsem

Adéla Poláková 21.11.2019

Arnalds se vrací s otázkou, zda v České republice vstávají lidi skutečně ve čtyři ráno, jak mu namluvil kolega-violista. Publikum se dá do smíchu.

Blahodárný vliv dlouhé cesty z Hostomic aneb O pomnožných jen slepě (Charli XCX)

Michal Smrčina 18.11.2019

Jestli si mě Charli XCX nemusela stoprocentně získat v rámci poklidného, mondénního poslechu, pak lze tvrdit, že její živá přítomnost je divoká a strhující.