Geronimooo! (Sebevražedný oddíl 2: Vzestup Baziliška)

Rozřežeme ho, odvezeme ty kousky v různých autech, aby se nemohl sestavit, a pak...

Sebevražedný oddíl vznikl jako odpověď vlády na vzestup takzvaných superhrdinů a především Ligy spravedlnosti. Šlo o zloduchy zpacifikované Batmanem, Supermanem a dalšími, o zloduchy, kteří skončili ve vězení nebo v Arkhamském ústavu. Padouši pod příslibem zkrácení trestu začali plnit tajné vládní úkoly a výsledky byly uspokojivé. Většinou.

A jen tak mimochodem, vím, že jste sežral svého parťáka Jo-ja. Ale nebojte, nechám si to pro sebe.

Když zrádce zradí zloduchy, je to automaticky hrdina? Nebo je to jen svině na druhou? Něco shnilého dřímá v řadách Sebevražedného oddílu a ředitelka projektu Amanda Wellerová má na čele terč. Kdo z týmu kope za ty druhé? Komu nelze věřit? Pokračování série navazuje tam, kde s prvním dílem skončila. Deadshot se vzpomatovává z toho, že mu Harley Quinn chtěla na obličej přilepit uřezanou tvář Jokera, a Harley z toho, že ji za to Deadshot prostřelil břicho (pápá bikiny). King Shark zažívá novou formu mučení, protože snědl týmového kolegu, ostatní se připravují na novou misi, no a zrádce čeká na vhodnou chvíli.

Děkujte Bohu, že jsme měli celou věznici plnou obětních beránků, na které jsme tu vzpouru mohli hodit!

Akce je opravdu hodně, bohužel na úkor příběhu. Kdyby všechny postavy neměly tak ploché motivace, jako někoho zabít nebo utéct, určitě by s nimi šlo lépe pracovat. Jak jejich původ, tak i vztahová dynamika by mohla přesáhnout mantinely dané větou: „Nechceme tu práci dělat, ale musíme, protože jinak nám v krku vybuchne bomba,“ ale nejde to, protože přichází další akční scéna. Harley Quinn se už nechová šíleně, ale normálně, což je pro příběh potenciálně výživné, ale ono „proč“ vyšumí do ztracena.

Až se příště rozhodneš držet někoho jako rukojmí, ujisti se, že to nejsou ještě větší zločinecké svině než jsi ty…

Druhý díl Sebevražedného oddílu Vzestup Baziliška je jako filmy Stevena Seagala z devadesátých let – klasické béčko, které pobaví, ale výrazněji nezaujme. Uvolněná zábava na jedno použití, trpící únavou scenáristy, který žongluje s postavami, ale nemůže se jim pořádně věnovat. Například figura King Sharka by si zasloužila pořádnou sondu do minulosti, protože přes veškerou legraci spojenou s pojídáním lidí zůstává banální figurkou otupovanou neustálým mučením. Je tak spíše obětí než zlem. Stejně jako celý svazek.