Kdo je váš zajíc ? (Petr Nikl v Divadle Archa)

PQ. Přitažlivá zkratka. Prague Quadriennale 2015 už týden plní pražské domy uměním jevištního prostoru a pražské ulice divadlem všech forem. Modrá židle na červeném pozadí. Performance umělců z celého světa na vás číhají všude. Ale když se proderete skrze obří krabičky cigaret, superhrdiny, elegantní opeřence a květinová stvoření, můžete vstoupit do divadla a mít velkou radost z něčeho zcela jiného.

Vzduchoprázdno. Vzduchopřítomno. Krychle obsahující čísi dech jsou plné i prázdné, zářící i potemnělé, upomínající a klidné zároveň. Petr Nikl si jako skřítek v říši svého dětství hraje s hračkami, kterými byl od svého narození obklopen. Jeho matkou byla designérka Libuše Niklová, která obohatila dětství náš všech o žirafy, buvoly, slony a další stylový zvěřinec, který oživoval dech několika generací rodičů široko daleko. Známý výtvarník, performer, pohádkář a Tvrdohlaví zakladatel Petr Nikl vede znovu dialog s maminkou.

Černá a bílá. Stejné barvy, jaké má rodinný snímek, natočený na amatérský formát Super 8, který objevil Petr Nikl až ve své dospělosti. Záběry dvouletého chlapce v bezstarostných časech v těsné blízkosti stejného chlapce, který si i v dospělosti zachovává stejnou hravost a vynalézavost. Petr Nikl jako náčelník kmene, doprovázený muzikanty (Miroslav Černý a speciální hosté Jaroslav Mugrauer a Milan Lovec Bílovský), kteří svou nápaditou zemitou hudbou provázejí celý jevištní rituál. Automatické trasy robošvábů. Takový robošváb nelení, hledá si cestu. Jen když začne sněžit, jeho tempo se zpomalí, kolečka zmenšují, dráhy zužují. Sled obrazů propojený písněmi Petra Nikla, uvozený matčiným varováním. „Nejez ty bobule, jsou na nich bakterie,“ zazní a v tu ránu se nepřetržitý pohyb robošvábů zrcadlí na splasklé kostce, která zbavena vzduchu připomíná matčinu košili. Stejně náhodně jako se v naší mysli vynořují vzpomínky na někoho, koho jsme ztratili, přilétají věty, které směřovala starostlivá matka svému synovi ve snaze ochránit jej před nevyzpytatelností přírodních živlů.

Minimalistická scéna, kterou lze upravit na tisíc způsobů značky Fatra Napajedla. Když začne Petr Nikl krychle vyfukovat, jeviště se rychle promění v plochu plnou tajících ledových kostek. Když pak padne do ledové lázně, vytváří si z nich obal, ve kterém může na chvilku spočinout jako dítě pod babiččinou velkou peřinou nebo ještě nic netušící embryo. K úplnému prvopočátku odkazuje i ukázněná spermie, která v závěru představení přilétá a poklidně se vznáší jako připomínka mužského elementu, bez kterého by si ty maminky mnoho nepočaly.

Vzhledem k tomu, že k představení neexistuje žádný program a není ani doprovázeno anglickými titulky, předcházelo jeho začátku úvodní slovo v angličtině, které mělo vtáhnout mezinárodní diváky do děje. Ve chvíli, kdy vzlétla první okřídlená vzduchokrychle, rozuměli všichni všemu.

Někdo si dělá na kapesníku uzel, aby nezapomněl. Jsou-li tyto uzly čtyři a nachází-li se takový kapesník na hlavě, stává se symbolem starých časů, do kterých nás může přenést, abychom taky nezapomněli.