Kultura vydupaná ze země (Kartografie (Eko)systémů)

Z latinského původu slova kultura (cultura – pěstovat) nejspíše vycházeli autoři knihy Kartografie (Eko)systémů, když ji opatřili přebalem, kterým je rozkládací mapa České republiky. Zběžným pohledem z ní je možné vyčíst úbytek orné půdy nebo míru znečištění ovzduší v dané oblasti. Pro snazší orientaci na ní najdeme většinu krajských měst a potom na více než stovku pomyslných špendlíků značících kulturou v užším slova smyslu obdělaná území. Často jsou to malá města i zapadlé nebo dokonce zaniklé vesnice, při jejichž hledání je potřeba další mapy s podrobnějším měřítkem.

Kniha je výsledkem projektu nadace Agosto Foundation, který si dal za cíl identifikovat alespoň pět klíčových občanských uměleckých iniciativ jednotlivců nebo organizací v každém kraji mimo Prahu. Vedle jejich seznamu a stručného představení přináší v knižní podobě na třicet devět rozhovorů s jejich zástupci, osobami nejpovolanějšími. Rozšířená verze o další rozhovory a doplňující texty je dostupná na webových stránkách projektu.

Některé průvodní texty se dostaly i na stránky knihy. Jestliže v závěru biolog Jiří Sádlo zodpovídá všetečnou otázku „k čemu to celé je?“, v úvodním textu se etnolog Přemysl Mácha zamýšlí nad urbanistickými teoriemi a podstatou krajiny. Co je to ona „obytná krajina“ (Ladislav Žák) nebo „město pro lidi“ (Jan Gehl)? Při vší úctě k těmto teoriím, není zárukou, že dokonale naplánované náměstí či park s amfiteátrem budou opravdu živým místem. Mácha píše, že „je zřejmé, že to, co místa oživuje, není jejich urbanistické a architektonické řešení, ale jsou to lidé, kteří se zde scházejí, architektuře často navzdory. Obytná krajina tedy není pouze ta, která má teoretické předpoklady k dobrému životu. Je to především krajina, v níž spolu lidé chtějí žít.“ Nakonec jak kniha ukazuje, kultura může vzkvétat třeba i za vsí u kravína.

Stěžejní částí knihy jsou samotné rozhovory. Mezi zpovídanými jsou z pohledu čtenáře FMzinu jak naši dobří (Magdaléna Petráková za festival Luhovaný Vincent v Luhačovicích nebo Barbora Koritenská z Živé vily v Prachaticích), tak letmí známí (Zdeňka Morávková za jesenický festival V centru / Im Zentrum), ale i jména nová. Tazatelé se často drželi několika opakujících se základních otázek (organizační struktura, financování, spolupráce s jinými subjekty, zohlednění environmentální problematiky nebo dopad koronaviru), což ovšem není na škodu. Na základě tohoto téměř kvalitativního výzkumu je možné provádět vlastní srovnání mezi jednotlivými místy a porovnávat různé přístupy. Doplňující otázky pak zohledňují individuální charakter, rozšiřují záběr a oživují konverzaci. Během některých rozhovorů se čtenář vyloženě prochází po Vysočině nebo přisedne ke kavárenskému stolku.

Z rozhovorů vyplývá jak řada skutečností, tak subjektivních dojmů. Třeba že bez vytrvalého úsilí a trpělivosti kulturu pěstovat nelze, přičemž vyhořet je stejně snadné jako prodělat prvotní zapálení. V knize jsou spíše ty šťastné případy. Martin Klimeš v Opavě tak dlouho tlačil sisyfovský Bludný kámen, že na ty jeho „klimešoviny“ už navazuje další generace. Kontinuita je vůbec důležitá. V Rožnově pod Radhoštěm se dnes spolku Fujaré daří pořádat umělecké aktivity i díky semínkům, která tady v legendárním klubu Vrah po léta zaséval Martin Valášek, zatímco v nedalekých Hranicích na Moravě to jde stále ztuha. Rozhýbat se to pátým rokem snaží spolek Karnola.

Někdy je zkrátka třeba začít od úplných základů. „Abys změnil komunitu, musíš změnit místní hlínu,“ říká kyjovská výtvarnice Barbora Lungová. Vyklučila zanedbané louky a na nevzhledných místech vysadila kosatce. „Asi mě to teď uspokojuje více, než když stojím před stojanem, dává mi to větší smysl.“ Svoji činnost považuje za „punkové selské cosi“, které dělá pro sebe a přitom snad i pro druhé. Až tak jednoduché to někdy může být.