Články / Moon Crew

Moon Crew #19: Vrbaak

Moon Crew #19: Vrbaak

redakce | Články / Moon Crew | 29.06.2020

Jan Vrba alias Vrbaak si kdysi dával za cíl fotit jeden koncert týdně. Ale jak zjistíte z rozhovoru níže, nemůže to doporučit, hlavně pokud máte jako on plnohodnotné zaměstnání. Vrbaak je pokračovatel v rodinné linii kovotlačitelů a rád by se tomu věnoval i nadále. Koncertní fotografie ho nicméně zaměstnává už řadu let, za kterou nafotil pro Full Moon nespočet akcí, a dokonce některé z těchto fotek představil loni v rámci výstavy Černou. O jeho nestandardním přístupu k focení koncertů a jiných radostech života jsme se bavili v Moon Crew.

Kdy a jak ses seznámil s Full Moonem, co tě k němu přivedlo?

Narazil jsem na něj někdy koncem roku 2011 - sem tam se kolem mě číslo prohnalo, ale spíš jsme se míjeli. Konečné spojení proběhlo až o dva roky později: jel jsem vlakem ze Šumperka do Brna a v trafice na nádraží mě dostal Bowie na obálce.

Jak dlouho pro Full Moon fotíš?

Poprvé jsem fotil v Kabinetu Múz v dubnu 2013, Aus, Cuushe a Gurun Gurun. Nikdy předtím jsem koncert nefotil a taky podle toho fotky vypadaly. Nějak to ale dopadlo a zůstal jsem jak u focení, tak u Full Moonu, pro nikoho jinýho koncerty nefotím. Na jiná focení mám další “zákazníky“: divadlo, tanec, zkusil jsem i módu nebo portréty. Nikdy jsem nechtěl fotit lidi a paradoxně je fotím čím dál víc.

Jak to?

Nerad někomu říkám, co má dělat, nejsem zrovna dobrej na small talky a celkově je se mnou asi komunikace trochu obtížná. Jsem spíš ten typ, co někde v rohu upíjí pivo a cvaká zpovzdálí, z tmavýho rohu sálu. Nevím, jak se to stalo, ale v poslední době mě z toho rohu pořád někdo tahá ven. Bráním se, ale je to marný!

Pracuješ jako kovotlačitel. Co to znamená? Jak dlouho se tomu věnuješ?

Když to zjednoduším, tak vyrábím rotační díly z plechu. Různý nádoby, mísy, příruby, díly vzduchotechniky, ventilátory, světla - všechno, co je kulatý a dá se to vyrobit z plechu. Do téhle profese jsem se narodil. Můj děda byl kovotlačitel, táta je taky, odmala se motám po naší firmě, jsem špinavej až za ušima a užívám si to. Jako zaměstnání to mám přes šest let, a pokud to dobře dopadne, tak to asi budu dělat do smrti. Jsem kovotlačitel a jsem na to pyšnej.

Takže focení tě neživí? Jak jsi k němu vůbec přišel?

Focením se neživím a jsem za to rád. Je to asi klišé, ale mám obavu, že bych přišel o nějakou tvůrčí svobodu, kdyby na tom záležel můj příjem. Nechtěl bych, aby mi v tom někdo diktoval. Občas mi to něco málo přinese, ale primárně mám focení jako koníčka. Možná spíš jako dostihovýho koně - zabírá většinu mýho volnýho času. Dostal jsem se k tomu přirozeně a postupně, tak jako spousta lidí. Začal jsem fotit na výletech a dovolených, chytlo mě to, babičky mě chválily a tak jsem se tomu začal cíleně věnovat víc.

Minulý rok jsi měl za cíl navštěvovat minimálně jeden koncert týdně. Necítíš se někdy z těch koncertů vyhořelý?

Nejblíž tomu jsem byl v roce 2018, kdy jsem nafotil čtyři festivaly a přes čtyřicet koncertů. Na vyšší číslo jsem se zatím nedostal, ale i to je hodně. Znám dost lidí, kteří to zvládají, ale já to bohužel se svojí profesí nedávám. Do práce vstávám brzo, dělám velkou část dne manuálně, a i když to tak nevypadá, fotit koncerty je někdy celkem únavný. Byly časy, kdy jsem obden vysedával na baru do noci, sem tam něco cvakl a s kocovinou šel do práce. A pak samozřejmě byl vyhořelý. Občas jsem se cítil spálenej na popel. Dostalo se to do fáze, kdy mě představa, že čekám pod pódiem v davu lidí, vyloženě štvala, a začal jsem si vymýšlet důvody, proč na další koncert nejít. Delší pauza ale prospěla a už cítím, že mi tempo chybí.

Čím ses zaměstnával v karanténě?

Až na některý omezení se mě to moc nedotklo. Moji profesi to sice zasáhlo taky, ale naštěstí práce bylo pořád dost. Část lidí jsme nechali preventivně doma, takže to nabobtnalo, termíny hořely a lítal jsem ze strany na stranu, abych všechno stíhal. Rozhodně nemůžu říct, že bych se nudil. Vlastně to bylo docela hezký období, hodně času jsme s přítelkyní strávili v lese, plánovali a těšili se na točený pivo na zahrádce.

Co tě baví kromě koncertů?

Pokud mluvíme o focení, tak mě baví víceméně všechno. Snažím se nedržet žádné škatulky a zkoušet i věci, na který úplně nemám. Proto jsem se dostal od focení brouků k módě a potom zase zpátky. A jinak mě baví hlavně práce. Kromě toho mám spíš relaxační koníčky: filmy, seriály, knížky, hry, rád chodím do kina. A samozřejmě mě hrozně baví cestování, ale nemám na něj dost volna. Tak si to kompenzuju tím, že utíkáme s přítelkyní do lesů a na výlety.

V čem vidíš specifikum koncertní fotografie? Snažíš se různé hudebníky zachytit nějak jinak?

Koncertní fotografie je docela náročná disciplína. Hlavně v tom, že záleží hodně na náhodě a na osvětlovači. Je toho víc, co se musí sejít, aby to stálo za to. Někdy stačí, aby se kapela prostě jen blbě oblíkla nebo měl osvětlovač rozvernou náladu a rozblikal všechno, co má k dispozici. Já si užívám, když je červený světlo a hudebník skoro ani není vidět přes mraky mlhy. V poslední době se snažím do fotek dostat atmosféru, kterou v sále cítím, a podle hudby volím, jestli budou fotky jemnější nebo tvrdší a kontrastnější. Důležitý je nebát se experimentovat a improvizovat - zkusit to klidně rozmazaně, zrnitě nebo extrémně barevně. Občas fotím přes lahváč nebo rozbitej krýgl, co najdu na zemi, přes všechno, co mi přijde pod ruku. Ale hlavně mě musí koncert bavit, to je pak na výsledku vždycky poznat, z fotek ucítíš atmosféru akce. Ne vždycky se to povede, mám hodně koncertů, které jsem vyfotil rutinně a nic pořádnýho z toho nebylo.

Na jaké focení vzpomínáš nejradši?

Na Young Fathers v Kabinetu Múz, kdy jsem spíš tančil, než fotil, což musel být zážitek i pro přihlížející. Na Slim Cessna´s Auto Club, kdy mi Slim položil ruku na rameno, klečel jsem před ním a nevyfotil skoro nic. Na Marka Lanegana si taky často vzpomenu, hlavně když mám během koncertu pocit, že fotím až moc. Mark mi totiž po koncertě na Flédě řekl, že jsem ho tam dost sral. To bylo hezký! Jo a jednou jsem byl na koncertě jen já a zvukař. Kapela mi potom dala album zadarmo, byli rádi, že přišel aspoň fotograf. I to se stává.

Jaká hudba tě baví?

Nemám žánr, který by mi seděl nejvíc. Střídám to dost podle nálady. Teď zrovna mi jedou Einstürzende Neubauten, předtím jsem pouštěl Psí vojáky a chvíli před nimi Run the Jewels. Asi tak. Jsem konzument, hudba mi jede od rána do večera. Baví mě Nick Cave, Ghostpoet, Joy Divison, Radiohead, Algiers, Idles, Shame, Nirvana, Modest Mouse, Pontiak, Sonic Youth nebo třeba Nine Inch Nails. Nejsem znalec, hudební teoretik, nepamatuju si jména zpěváků, ani v jakým roce kdy co kdo vydal. Užívám si v hudbě rozmanitost a to, že můžu poslouchat prakticky cokoliv. Bohužel v práci jsem nucen poslouchat jedno nejmenované populární brněnské rádio, takže můj hudební vkus utržil mnoho ran, které léčím právě na koncertech. Některé rány jsou ale tak hluboké, že se občas přistihnu, jak si broukám Kabáty. Důležitý je se za to nestydět.

Největší zážitek posledního roku?

Jednoznačně Zvíře jménem Podzim na Rejvízu. Cesta na koncert byla celkem drsná: hustá mlha, zrovna byly Dušičky, podél silnice zářily svíčky. Jeli jsme krokem. Celý to mělo tu správnou podzimní atmosféru. Lesy kolem Rejvízu jsou hluboký a krásný.

Co přeješ Full Moonu k deseti letům?

Aby byl nadále svůj, ať už to znamená cokoliv. Aby se nebál bořit zdi a překonávat všechny překážky. Aby byl hlasitější a ještě odvážnější než doteď. A aby dál měnil lidem životy tak, jak ho změnil mně.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Moon Crew #40: Sabina Coufalová

redakce 23.11.2020

Björk na Primaveře. Hromadný průjem v Banátu. Nejvíc lásky na Okolojelese. Neboli nejsilnější festivalové zážitky a oblíbené destinace Sabiny Coufalové.

Moon Crew #39: Jakub Koumar

redakce 16.11.2020

Ačkoli se Jakub Koumar živí fotografií, do Full Moonu už osm let přispívá texty. Moon crew o Jihlavě, hudbě a flákání na fildě.

Moon Crew #38: Dominik Polívka

redakce 09.11.2020

Hudební recenzent, fanoušek posthardcoru, specialista v oblasti firemního vzdělávání a člen Full Moon posádky (i kapely). Dominik Polívka odpovídal na otázky v Moon Crew.

Moon Crew #37: Marek Kolařík

redakce 02.11.2020

Marek Kolařík třetím rokem zásobuje naše stránky fotografiemi lokálních akcí a kapel. O náročné práci, důležitosti momentek a pozoruhodných knihách vyprávěl v Moon Crew.

Moon Crew #36: Veronika Kubanková

redakce 26.10.2020

Veronika píše pro Full Moon už devět let. Svou pestrou osobnost nám poodhalila v novém Moon Crew.

Moon Crew #34: Veronika Havlová

redakce 12.10.2020

Veronika Havlová se léta věnuje filmové publicistice a překládá z holandštiny. V Moon Crew o skvělých režisérech, filmových adaptacích, brněnských lokalitách a Nizozemsku.

Moon Crew #33: Davo Krstič

redakce 05.10.2020

Znalec dramatických umění Davo Krstič v Moon Crew sdělil, proč miluje devadesátky, čemu učí studenty žurnalistiky v Olomouci a kam zajít na nejlepší marinovaná žebra.

Moon Crew #32: Jan Starý

redakce 28.09.2020

Jan Starý nevidí jen bílou a černou: zajímají ho průniky, odstíny, souvislosti. Ve Full Moonu pokrývá invenční hudbu, působí v promotérské skupině Jednota.

Moon Crew #31: Barka Fabiánová

redakce 21.09.2020

Barka Fabiánová je holka z Nuslí se Slezskem v srdci. Píše reporty, dělá knihovničinu a ráda fotí. Potkáte ji na každém Respect festivalu.

Moon Crew #28: Jakub Béreš

redakce 31.08.2020

"Starouši" na obálkách Full Moonu ho ze začátku trochu odrazovali, i tak se ale nakonec přimknul k redakci a od té doby přispívá rozhovory a profily hudebníků.