Články / Moon Crew

Moon Crew #46: Petr Mareš

Moon Crew #46: Petr Mareš

redakce | Články / Moon Crew | 04.01.2021

Petr Mareš je jeden ze starší gardy redaktorů Full Moonu, z té části, která se svého požehnaného času setkávala na stránkách někdejších hudebního portálu Freemusic. Petr ale nejen píše, je i aktivní hudebník, neznámé vám nebude jeho alter ego Prof. Neutrino, možná jste zaregistrovali i jeho další projekty jako Cold-Boy-Klan nebo The Canal, který tvoří ve dvojici s panamskou vokalistkou Milou Lombardo. Petr je věčný student v tom dobrém smyslu slova, publicista, který má zkušenost s nejednou redakcí v tuzemském tisku. Antropolog, politolog, hudební hledač i ideologický průzkumník.

Jak ses dostal k Full Moonu?
Léta jsem psal pro Freemusic, kde Apačka ke konci taky chvíli šéfovala. Zkusil jsem oslovit i Full Moon, když začal vycházet. A klaplo to. Do prvních ročníků jsem napsal profily třeba Beastie Boys, Buck 65, Scorn nebo labelů Anticon a Ninja Tune. Bylo to tehdy na svou dobu i docela dobře honorovaný, což je dnes kámen úrazu skoro každý publicistiky. Později jsem psal víc pro His Voice. Až po čase mě zas oslovil Michal Pařízek, který mě požádal o článek o Kraftwerk k jejich výročí, což jsem bral jako výzvu, a tak jsem se znova zapojil do Full Moonu.

Jsi vystudovaný antropolog, je to tak? O jaké škole se bavíme a proč zrovna tenhle obor?
Na „starý kolena“ jsem si řekl, že bych si ještě rád dodělal vejšku. Jinak se živím jako grafik a webdesigner. Začal jsem u nás na Univerzitě Hradec Králové obor Transkulturní komunikace, týkající se teorie kultury a člověka, což je v podstatě antropologie. Dnes pokračuju na politologii – Latinskoamerický studia na královéhradecký filozofický fakultě. Jakákoliv sociální věda je zajímavá a všechny se navzájem proplétají, což mě nasměrovalo i k psaní o knihách, kultuře a společenských fenoménech, nejen o hudbě. Po čase člověk zjistí, že se neustálý psaním hudebních recenzí začíná opakovat a vykrádat, používá podobný formulace a metafory. A to je ten pravý čas začít psát o něčem jiném.

Jak ti vyhovuje editorský systém Full Moonu?
Je to jediný systém, kde se mi text často vrací s připomínkami a já na to ještě musím nějak reagovat, a to i vícekrát. V A2 či UNI, kam občas píšu, sice taky přijde zeditovaný článek, ale spíš jen k odsouhlasení případných změn. V tomhle je editorskej kroužek FM náročnější, ale díky interakci možná i poučnější. Jen by po čase mohly být texty, co vyjdou v tisku, archivovány na webu. Je škoda, aby skončily ve sběru, i když čtenáři na Full Moonu asi brambory neškrábou.

Už dlouhá léta vystupuješ, píšeš i skládáš hudbu pod nickem Prof. Neutrino. Co nick znamená?
Tenhle nick vznikl původně pro můj hudební projekt, pod nímž jsem vydal, koukám, už třináct alb dostupných na Bandcampu. Původní název je samozřejmě odvozen od „nepolapitelné“ elementární částice z kvantové fyziky, ta si však tohle jméno vypůjčila z dobového komiksu, a kruh od vědy k umění se uzavírá, což byly odedávna spojený nádoby. Přídomek Prof. pak vymyslel kamarád Tomáš Kopta, se kterým jsem měl koncem devadesátek projekt Barve New World, později Brave New Sharp. Psát jsem ale pod ním nechtěl, nicméně se ten nick objevil i pod mýma prvníma recenzema pro Freemusic a cestuje se mnou dodnes. I když mimohudební články signuju převážně vlastním jménem. A občas používám i jiné pseudonymy, aby v tom byl trochu zmatek.

Pověz nám něco o svých hudebních výbojích.
Tak to by bylo na dlouhé vyprávění. Pominu metal a hardcore ze začátku mého hudebního směřování a začnu rovnou od elektroniky, která mě tehdy zaujala svými novými možnostmi produkování a distribuce hudby v domácím prostředí. Věci z labelu Warp nebo Ninja Tune pro mě byly jako zjevení. Základem je zmiňovaný experimentální projekt Neutrino, který jsem založil okolo roku 1998. Kontinuálně pod ním vydávám desky, které mají konkrétní koncepci a s ní spojenou videoprojekci, kterou většinou dělám s Martinem Šauerem. Tehdy jsem si díky spolupráci s agilním labelem Muteme zahrál třeba v Arše s producentkou AGF. A taky jsme spolu se kolegou Selectonem, pod vlastním labelem Mufonic, vydali v roce 2004 zřejmě vůbec první kompilaci československé experimentální elektroniky Out of Place Artefacts, kde se poprvé objevily jména jako Karaoke Tundra nebo Kora et le Mechanix.

Posledním zásadním konceptem je pak zhudebnění básní klasických autorů jako Poe, Baudelaire, Blake, Keats, de Lorca či Borges, který jsme pod hlavičkou The Canal - Transatlantic P(h)o(n)em Session tvořili sedm let „na dálku“ s panamskou vokalistkou Milou Lombardo. Mám pocit, že jsme tím tak trochu předběhli dobu covidovou. Letos vyšla u labelu Blue Lizard Michala Kořána.

Za zmínku stojí i audiovizuální ztvárnění pohádek od Milana Kozelky Bílej Vodník, s kterým přišla výtvarnice Tereza Damcová. A existují k němu i klipy z její dílny a jedno hudební EP. Klasické kapele byl zas asi nejblíž country hiphopový projekt Cold-Boy-Klan. S ním jsme kdysi vydali 2 EP a obrazili pár tuzemských a slovenských festivalů (Wilsonic, Střekovská mumie, Babylon). Recenze byly příznivý, jen to nakonec nemělo zas tak dlouhý trvání. Aktuálním dlouhodobým projektem je pak The Black Isla. Ten vznikl z dřívějších BIMB, kde pracujeme s výtvarníkem Jaroslavem Schejbalem a několika dalšími lidmi s vizuální kulturou, propagandou a postideologií a vytváříme kyberprostorové akce. Letos se konečně chystá snad i fyzická výstava, až bude po všech těch karanténách.

Co ti přinesla nebo odnesla pandemie? Co vidíš jako hlavní problém téhle doby, která nahrává konspiračním a jiným teoriím?
Kupodivu pro mě to zas až tak velká změna nebyla, protože homeoffice provozuju už přes deset let. I hudbu dělám často online. Jen ty hospody a s tím spojený komunitní život a častější výlety do přírody či za kulturou mi scházej. Jinak konspirace byly a budou, jen v informační době se šíří téměř okamžitě, a tím rychleji i zanikají. Problémem je primárně rychlá dostupnost informace či dezinformace, která ani nemusí být ověřená, hlavně že šokuje a šíří se virálně dál. Někomu to stačí a má pocit, že rozumí světu kolem sebe a navíc „vlastní“ rychlý informace z „první ruky“, což může být nebezpečný.

Jak se díváš na vývoj planety, co ti říká instinkt?
Tak to je velká otázka. Léta se zabývám i píšu o významných společenských studiích od těch klimatických, antropologických, sociologických, politologických až po různé predikce budoucnosti. Zatím z toho vyplývá, že jsme se dostali do situace, kdy lidstvo tak ovlivnilo vlastní životní prostředí, že bude těžké to ukočírovat. Planeta není nafukovací, zdroje jsou vyčerpatelné, ekonomický růst není možný do nekonečna, jsme příliš determinovaní technologiemi, díky neoliberalismu vznikla velká nerovnost, hyperindividualismus a vykořisťování jeden druhého, ale i sama sebe. Cesta povede asi jen přes dobrovolnou skromnost, větší společenskou solidaritu, sdílenou ekonomiku, klimatickou ohleduplnost, tedy méně spotřeby a výroby zbytečných produktů, včetně aut a technologií. Je potřeba zvažovat nepodmíněný příjem a obrat k nemateriálním hodnotám, jež nebudou měřitelné HDP, ale společenskou potřebností. Lidi by měli být více motivováni k ekologickému jednání a ne k maximalizaci výkonu a tím zisku za každou cenu. Možná to zní jako utopie, ale moc jiných možností není. Jinak to tu nepřežijeme. Příroda snad ano, ta si bez nás poradí. Jak kdysi napsal Carl Gustav Jung: „Nikoliv příroda, ale genius lidstva si uvázal neblahou oprátku, na níž se může kdykoliv popravit.“

A co umění, má ještě nějaký smysl?
Umění se stává fetišistickým pozlátkem než územím pro sdělování nových myšlenek a zpochybňování společenských dogmat. Většina lidí se vždy zabývá, kdo to udělal, než co to má za význam. Osobně mám raději skupinovou či anonymizovanou tvorbu jako dělá třeba Banksy než tu zaměřenou na autora, který se tak stává „korporátní značkou“ sama sebe, která má generovat zisk, moc a prestiž. U hudby je to víc kolektivní než třeba u výtvarna, kde se ještě často hraje na onoho "osamělého génia", který by však bez návaznosti na minulé byl zřejmě bez inspirace a neměl by se ani vůči komu vymezovat. Samozřejmě, ale jsou tu skupiny jako třeba Pussy Riot či Ztohoven, kteří tento mýtus zpochybňují, a jejich „investigativní umění" se tak dostává namísto do často opuštěných galerií pro úzkou elitu zpátky do života, stává se součástí běžné reality. Tím je jejich aktivita užitečná, nejen estetizující, a navrací umění společenskou relevanci, tak jak ji měli dadaisti, futuristi či situacionisti, kteří byli především „politizující antipolitikou“ a radikální revolucí proti zaběhlému systému. Tím ale nechci říct, že umění nemůže mít i terapeutickou či řemeslnou funkci, jako ostatně mělo původně. Tím se dostáváme k problému, jestli ještě vůbec umění nazývat uměním - slovem, které má historicky spousty konotací, čímž ovšem ztratilo potenci. Je to i důsledek vynálezu institutu „umělce“ jako profese, který má být neustále kreativní, i když někdy ani neví proč. Tvorba by neměla být jen sebepotvrzováním sociálního statutu, ale především svobodným vyjádřením ke stavu světa symbolickými prostředky.

Jak vhodné je město Hradec Králové k životu, jak je kulturní?
Hradec je už od dob Kotěry a Gočára nazýván „Salón republiky“. Je to architektonický skvost, je tu vcelku dost kultury, ale i ostrovy přírody, velké parky a rozlehlé lesy, na druhou stranu jde o úřednické město se zbytnělou byrokracií a maloměšťáckým způsobem života. Žije se tu dobře, ale má to svoje mouchy. Chybí tady takovej ten „život na hraně“, co znají lidi na periferii. Hradec je spíš „zlatá klec“, ale nestěžuju si.

Co přeješ Full Moonu k ukončení první desetiletky?
Ještě aspoň jednu, i když tištěná média nemají dnes na růžích ustláno. A z hlediska ekologie by možná stačil web.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Moon Crew #50: František Formánek

redakce 03.05.2021

Činorodý František Formánek píše o elektronice s přesahem, angažuje se v žižkovské Poustevně, sbírá fotky špatných graffiti a nadto píše básně. Představujeme.

Moon Crew #49: Adéla Polka

redakce 06.04.2021

S naší brněnskou spojkou, překladatelkou a zpěvačkou kapely Plum Dumplings si vyprávíme historky z natáčení a rozhovorů.

Moon Crew #48: Filip Švantner

redakce 01.03.2021

Znalce hlučných formací se ptáme na nejlepší kapely na světě, doporučené labely, koníčky a nevynecháme ani vzpomínání na začátky časopisu.

Moon Crew #47: Natálie Zehnalová

redakce 01.02.2021

Natálie Zehnalová je naší přeshraniční spojkou, která přispívá především reporty z berlínských galerií. Proč je dobré neustrnout na jednom místě a raději si rozšiřovat obzory? A víte, co je na…

Moon Crew #45: Zdeněk Němec

redakce 28.12.2020

Široký úsměv je poznávacím znamením dalšího člena měsíčního posádky, který s námi letí už dlouhá léta.

Moon Crew #44: Daniel Lukács

redakce 21.12.2020

S Dantezem se v Moon Crew bavíme především o hudbě, okrajově se ale dotkneme i kriminálu a maďarské fotbalové ligy.

Moon Crew #43: Martin Tegel

redakce 14.12.2020

Opavská spojka, které pravidelně z redakce posíláme velké těžké knihy, se specializuje na recenze komiksů. Tedy nejen.

Moon Crew #42: Lukáš Masner

redakce 07.12.2020

Jak jde dohromady psaní o filmu a natáčení, jak jde dohromady obrazivost a kontemplace anebo proč tak rád Lukáš Masner fotí?

Moon Crew #41: Jiří akka Emaq

redakce 30.11.2020

Severní Čechy, židovské anekdoty, Písně z měsíce. Naše teplická spojka Jiří Šimon akka Emaq v dalším Moon Crew.

Moon Crew #40: Sabina Coufalová

redakce 23.11.2020

Björk na Primaveře. Hromadný průjem v Banátu. Nejvíc lásky na Okolojelese. Neboli nejsilnější festivalové zážitky a oblíbené destinace Sabiny Coufalové.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace