Články / Moon Crew

Moon Crew #51: Kateřina Cumin

Moon Crew #51: Kateřina Cumin

redakce | Články / Moon Crew | 07.06.2021

Svérázná socioložka Kateřina Cumin s Full Moonem drží už od jeho dřevních let. Miluje pokřivenou elektroniku, divné festivaly, hlínu a vaření. Nebojí se kopnout do zažitných dogmat a místo Nicka Cavea si raději pustí Radio Country nebo úlovky z Resident Advisoru. Jak se s časopisem seznámila a čemu se věnuje mimo psaní o hudbě? Mimochodem, než zlé jazyky začnou předjímat - ano, Kateřina zbožňuje Converge.

Prý máš ráda těžké otázky na začátku rozhovoru, proč? A jaká je vlastně nejlepší kapela na světě?
To má být těžká otázka? Při rozhovorech dávám ráda těžké otázky hned zkraje, protože lidi neposlouchají. Dělají, že poslouchají, ale potřebujou hlavně mluvit. Mluvit, aby mluvili. Otázka na začátek musí být jako facka. Ne úplně silná, ale taky u ní ten druhý nesmí usnout. Tuhle hranici není snadné nasadit, když to přeženeš, ten druhý si zaleze do kouta a pak ho musíš vyšprtnout ven, jako když vysáváš a kus rohliku je za ledničkou. Nejlepší rozhovory vznikají v kuchyni, ale ne každý tě do ní pustí. Chce si tam raději pustit rajský plyn. Třeba Kittchen to dělá.

Který rozhovor, který jsi dělala ti utkvěl v hlavě a proč?
Všechny a žádný. Mi toho v hlavě moc neutkví, teda je to někde zasuté, ale málokdy s tím pracuju. Vím, že mi tyhle zkušenosti ukládají na stůl, na kterém pracuju, potřebné věci, dojmy a poznatky, ale není to tak, že bych vzpomínala na nějaký rozhovor nebo si řekla - jo, tohle je podobný jako s tímdle, tady si musím dát pozor, takové odpovědi už jsem slyšela. Kontext se mění, ale zároveň je pořád pevně daný. Je to řemeslo svého druhu.

Jak dlouho pro Full Moon píšeš a co tě k němu přivedlo?
Pár let, nevim, musela bych rešeršovat, v minulosti se nepohybuju a co nemusím, to zapomínám, často i to, co bych neměla. K Full moonu mě přitáhla Apačka, když souhlasila, abych reportovala o koncertu Bena Frosta v MeetFactory. “Dobrý zvuk, kouření na place. Normál,” čtu v něm po letech. Dneska se i tahle poznámka zdá jako z minulého století. Apačka stála vedle mě, vlastně stojí pořád, ale že mě zaujal Full Moon a psaní pro něj, to je záležitost dalších lidí, kteří se kolem něj pohybují. Vydali by na pozoruhodnou sbírku psychologických studií. Asi bych uměla relativizovat téměř všechno, co a jak Full Moon dělá, ale nemám k tomu důvod.

Tvé texty jsou plné citlivého a bystrého pozorovatelství. Od konkrétního se hbitě přesouváš k obecnému, propojuješ dojmy z hudby se společenskými otázkami. Co jsi studovala a jak vzpomínáš na studentská léta?
Ikonoklasmus v Sao Paulu. Asi proto, že jsem ateistka a že mám ráda historii. Ale nějak pozdě mi došlo, že prvními a nejkrutějšími kolonialisty nebyli ti, co se chtěli napakovat, ale ti, co chtěli vygumovat všechno původní, od mentality po tradice, tedy jezuité a obecně církev jako taková. Že se dneska postupně některé velké evropské státy omlouvají za vpády tam či onam nebo za nečinnost a špatné svědomí, je v pořádku, ale římskokatolická církev je daleko větší zlo. Tak jsem si řekla, že bych mohla aspoň sjet Amazonku, vzala jsem si k tomu deník Pedra Teixeiry, který to takhle udělal v sedmnáctém století, a vyplula. Jenže postupem času mě to vracelo dále a dále do historie, ze které jsem byla čím dál smutnější, až jsem byla tak zoufalá, že jsem musela pryč ze země.

Uvažovala jsem, co dělat opravdu smysluplného, a skončila ve Worcesteru, kde jsem studovala nutriční terapii. Vydržela jsem dva semestry, rozkládání plodu maliníku na kuličky nebo zkoumání slepičího flusu mi přišlo… jako kokotina. Ale vzbudilo to ve mě zájem o stromy, tak jsem zkusila lesnictví na Masaryčce. Množství technických disciplin mě psychicky destruovalo, tak jsem se hbitě přesunula na Zahradnickou fakultu do Pešti. Tam bylo krásně, navíc jsem si nějakým nevysvětlitelným křížením myšlenek uvědomila, že bych měla žít v Bílých Karpatech, což je dost zvláštní, protože tam jakože nepatřím. Jiná story.

Na studentská léta vzpomínám jako na něco, co se odehrálo v jiném životě. Nejsem ten typ, co by oprašoval to, co bylo, už tak mě pronásledují flashbacky. Zažila jsem hodně dobrého, ale je to pryč, co s tím. Nesu si představu dobrých a charakterních lidí, jak si je pamatuju, někdy mám nutkání je vidět, ale není tak silné, aby k tomu opravdu došlo, prostě ke stromům mám silnější vztah než k lidem. Čímž nechci říct, že jima opovrhuju, teda jo, ale ne tak, že bych je nenáviděla, to zas ne. Nechávám je být, když se mi nemontujou do života. Ale to je dost těžké, protože lidi mají neustálou, nepotlačitelnou potřebu mluvit. Vůbec netuším, jak můžou sami se sebou vydržet. Možná nemůžou, proto furt někam choděj…

Věnovala ses sama někdy hudební produkci?
Produkci ano, hudební ne. Nejsem talentovaná. Umím k sobě skládat slova, ale ne zvuky. Taky mám velký problém s tím, že každý něco produkuje, ale jen málo lidí hledí na to, co po nich zůstává. Dělám na tom, abych žila na kousku země od á do zet, co si vypěstuju, to sním, co nakadím, to zapravím. Mlýn na ponorné řece. Přesah, odkaz, poslání, tomu věří děcka.

Ví se o tobě, že jsi i vášnivou zahradnicí...
No vášnivou, to bych asi neřekla. Mám bytostnou potřebu být v kontaktu s hlínou, to je pravda. Taky mě fascinuje růst rostlin a stromů. Za neuvěřitelného množství ticha. Vášnivě možná reju. Když jsem si pořídila pořádný nástroj a obryla kořen staré švestky, měla jsem neodbytný pocit, že ten rýč s sebou tahám několikátý život, je mi to prostě blízké jako jinému housle, vařečka nebo penis.

Která kniha ti naposledy utkvěla v hlavě?
Naposledy? To je špatný filtr. Vždycky mám rozečtených několik knih, čtu vlastně furt celou knihovnu. Na co se mě budeš ptát, na slovníky a na kuchařky? Kuchařek pár mám, ale některé půjdou z domu, malá přidaná hodnota. Slovníků mám víc, ty zůstanou, prozatím, už jen proto, že v drtivé většině to jsou graficky jednoduché, pěkné knihy, navíc slov používáme čím dál méně a ta pokračující demence psedovazeb typu “ještě to musíme odkomunikovat na plénu” mě jen ubezpečuje v tom, že jednou budeme používat jen jakousi paraangličtinu. Nemyslím špatnou angličtinu, která je písničkou svého druhu, už to bude odulý jazyk a bude znít jako bitá čuba. Žádný štěkot, ale mrzácké plácání zakrslých ručiček.

Kde nejraději hledáš novou hudbu? Kam chodíš najisto?
To nemůžu říct… Takhle - v autě poslouchám Radio Country, což se po určitou různě dlouhou dobu dá a jistojistě mě to vždycky donutí hledat úplně jinou muziku. Funguje to, jako když natáhneš prak: šutr sem já, klacek auto a Radio Country guma. Většinou skončím v nějakém rohu matrixu a poslouchám něco, co neznám. A co nezná nikdo jiný. Najisto chodím na Resident Advisor, i když prosít tu hromadu balastu je trochu problém, obecně netuším, proč mají všechna média takovou potřebu informovat o každém prdu. Ten závod v informování je tak šílený, že pak musím jít ven nebo aspoň vystrčit hlavu ze střešního okna. Jeden by nevěřil, kolik ptáků se vleze do jedné túje. Učím se je rozeznávat, tříbí to sluch. Asi jako black metal, jen bez kytar a hry na tmu.


Do Full Moonu píšeš především o neotřelé elektronice, tvůj záběr je ale mnohem širší, tak to máme rádi.
Píšu o elektronice, protože nevydržím poslouchat hudbu se zpěvy. Jsou to bláboly, floskule nebo opakování téhož. Třeba Nick Cave, to bych si raději hodila mašli. Jasně, když jsem měla dvacet, tak jsem to jela, ale kolik lidí má dneska dvacet? Málo, možná ani ne těch dvacet. A ti, co mají dvacet, velice rychle zjistí, že dvacet už nemají a že jsou pěkně v prdeli, protože budoucnost, kterou nám v tuhle chvíli maluje posledních deset let s panem Burešem, je temná jako studna. A všechny ty kapely, co markýrujou, že mají, ehm, názor, tak prosím, když to někoho baví, já si dávám dištanc. Teď mi v hlavně bliklo, že se mám podívat, kolikrát byl Cave na titulce Full Moonu. Tuším, že to nebylo jednou, ale bacha, to neznamená, že si protiřečím, čímž se vracím k jedné z předchozích otázek - titulky časáku jsou jistě věc k debatnímu kroužku, ale Full Moon beru jako médium, které podporuje otevřené myšlení. Myslím, že dost lidí nepochopilo Apaččinu tezi o “nejlepší kapele na světě”. Jako vděčný klacek to používalo nemálo chytráků, ale to jen dokládalo instinktivní reakci namísto zamyšlení. “Nejlepší kapela na světě” představuje nadšení pro věc a vůli jít po něčem jako pes. Tohle většina pisálků po všech těch nadutých médiích nikdy neměla. A jestli je nejlepší kapela na světě Nick Cave, nemám s tím problém, ale poslouchat to nemusím. Hned mi v hlavě vyskočil obraz, jak sedí v tom velkém prázdném sále s piánem, oblečený jako dobře placený smrtonoš a celé to má nést tolik emocí, že bych mlátila hlavou do klaviatury, dokud by všechny klapky nevyskákaly ven jako kolíčky ze šňůry na prádlo.

Na který odkaz Apačky bychom měli pamatovat? Nová generace autorů Full Moonu ji již neměla šanci potkat, čeho se od ní můžeme přiučit?
Kdyby tohle slyšela, počítám, že by zazpívala: “Jakože co tyvole?!? Nasrat.” Nevim, tohle otázka je na mě moc… obrozenecká. Přiučit se může nejen nová generace, ale všichni, kdo píšou, přirozenosti, která vyrůstá ze znalostí teoretických i nažitých, textů od ní se dá dohledat dost. Často jí byl vyčítaný exhibicionismus, hlavně těmi, co udrželi tužku v ruce dvě vteřiny a půl myšlenky. Nic nebylo vzdálenější pravdě.

Čeho si na kapelách ceníš? Ať už se bavíme o provařených jménech nebo začínajících autorech.
Když jsou si vědomé toho, že život je něco jiného než zkušebna a koncert.

Otevřené myšlení, přesah… Full Moon se jistě snaží jít tomuhle naproti, co ti v životě otevřelo oči, abys prohlédla o kousek dál? Jsou to zážitky, knihy, hudba?
Šmarjá to je vážný jako volby, které tentokrát rozhodnou o osudu země… Určitě mi neotevřely oči jednotlivé zážitky, ať už to bylo cokoliv. Záchytné body jsou vždycky fabulace. Podle mě to funguje tak, že se jednou za čas probudíš, teda ne nutně ráno nebo po noci, a zjistíš, že se ti všechno nasvěcuje trochu jinak. Blbě se to říká. Člověk se mění, všechno se mění, najednou vidíš záhyby vlastní minulosti, které jsi předtím neviděla. A s každým to mává jinak. Pod povrchem jsou všichni rozcupovaní na sračky, anebo jsou zavření v jednom pokoji a čekají, co se stane. Žádné výhry, žádná východiska, žádné dobré vyhlídky. Rozhoduje jen to, jak moc si kdo lže do kapsy.


Jak tě v životě ovlivnilo mateřství?
Hned mi naskočila Ewa Farna a její Tělo, je to prostě čerstvý, nemůžu si pomoct. Aktuální, kýčovité a rádobynázorové, resp. s takovými pokrokovými názory se potácíme vstříc budoucnosti. Celý fyziologický vývoj člověka je samá past, o kterém nám nic neříkají ani ve škole, ani nikde jinde. Můžeme bojovat za to či ono, od ubližování menšin přes pohlaví po cokoliv, ale pravda je, že lež je základem celé společnosti. Školka, škola, dospívání, zařazení do společnosti, zaměstnání. Všechno je to tupý pragmatismus, který prohlubuje systémový marast. Mateřství to jen nasvítilo ostřeji, potlačuje egoismus.

Přemýšlela jsi někdy o vydání vlastní knihy? Byla by to spíš kuchařka nebo slovník?
Určitě, hlavně když jsem byla blbá jak troky. Dnešní, ale i včerejší nadprodukce knižního trhu je tak nepředstavitelná, že vůbec nevim, proč bych tomu měla ještě podkuřovat. Knihu si určitě dříve nebo později vydám, ale zatím pochybuju, že najdu důvod k tomu, aby to bylo ve větším počtu než jedna. Navíc za pár let bude mentální nastavení lidí takové, že fyzická kniha bude libůstka pro pár postižených, což bude nahrávat tomu, abych si udělala ve sklepě váchalovskou dílničku. Takže ano, přemýšlela, a určitě to nebude ani kuchařka, ani slovník, nebo nedej bože básnická sbírka. Bude to více knih v jedné, mě tyhle přihrádky přijdou úzké, beletrii vůbec nerozumím, psát kuchařku, to je tučná hovadina, slovník… Mám je ráda, ale jsou to slovníky. Já nevim, jdu do vody a musím se rozhodnout, jestli budu plavat prsa, motýlka nebo hafíka, to je ujetý. Chci to všechno najednou, chci žít v prostoru, který mi to dovolí.

S oblibou navštěvuješ velké elektronické festivaly jako je Unsound nebo Tauron Nowa Muzyka. Jaká je tvá oblíbená taneční figura?
Na Nowa muzyka v Katovicích je vždycky spousta legrace, ono s Polákama je obecně prča, mají totiž jiný smysl pro pořádek a potírání občanské neposlušnosti, ale taky jsou velmi milí a přátelští. Byla jsem tam s různýma lidma z Full Moonu, někteří už pro něj ani nepíšou, lapeni na jiném útesu života. Se Zdendou Němcem jsme tam zkoušeli jednou nad ránem zorganizovat kolektivní zábavu, něco na způsob cechovních tanců s meči, které ve středověku provozovali řezníci a koželuhové, ale udělat něco takového po dvanácti festivalových hodinách na stagi, kde vládne 160 bpm a navíc s Poláky, není jednoduché. Svítalo a Jarda Petřík z Rádia Wave, král parketů a živoucí jitřenka, mocně volal mezi beaty: Postavíme světelné kužely! Unsound je povětšinou zadumanější podnik, ale jen než se dostanete do brutalistního Hotelu Forum. Tam se jede v přízemních a podzemních částech, z lidí je nadšená sekaná, jít spát je tak těžké, pravidelně tam tuhnu na zemi ve tmě u stěny, pak se zase zvedám a následuju dje. Doma se mi někdy zdá o tom, že se tančí v celém tom neskutečném objektu, odspodu až nahoru.

Jana Kirschner, nebo Roísín Murphy? Ptačí zpěv, nebo modulární techno?
Nemusím si vybírat, že? Obě bych si vzala za ženu, na pustý ostrov i na dlouhá tichá sezení zírajíce na příliv, obě jsou to krásné osobnosti. A ptačí zpěv poslouchám, abych lépe slyšela třeba novou Iglooghostovu desku Lei Line Eon, je to podobnější, než by se mohlo zdát. I když Igráček nepoužívá modulární syntezátor, ale čaruje v softwarech. Obecně mě nejvíc baví antropomorfní techno, v mém vědomí se tyhle vesmíry prostupujou.

Co přeješ Full Moonu k deseti letům?
Aby se u jeho tvorby zbláznilo jen nezbytné minimum lidí a četlo ho maximum podobně otevřených. Aby pokračoval v překračování hranic tištěného magazínu a webu. Je víc.

Info

foto © upperground

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Moon Crew #52: Kubuthor

redakce 05.07.2021

Jakub Jaňura fotí pod nickem Kubuthor koncerty i portréty a vyhledává především tvrdší žánry.

Moon Crew #50: František Formánek

redakce 03.05.2021

Činorodý František Formánek píše o elektronice s přesahem, angažuje se v žižkovské Poustevně, sbírá fotky špatných graffiti a nadto píše básně. Představujeme.

Moon Crew #49: Adéla Polka

redakce 06.04.2021

S naší brněnskou spojkou, překladatelkou a zpěvačkou kapely Plum Dumplings si vyprávíme historky z natáčení a rozhovorů.

Moon Crew #48: Filip Švantner

redakce 01.03.2021

Znalce hlučných formací se ptáme na nejlepší kapely na světě, doporučené labely, koníčky a nevynecháme ani vzpomínání na začátky časopisu.

Moon Crew #47: Natálie Zehnalová

redakce 01.02.2021

Natálie Zehnalová je naší přeshraniční spojkou, která přispívá především reporty z berlínských galerií. Proč je dobré neustrnout na jednom místě a raději si rozšiřovat obzory? A víte, co je na…

Moon Crew #46: Petr Mareš

redakce 04.01.2021

Petr je věčný student v tom dobrém smyslu slova, publicista, který má zkušenost s nejednou redakcí v tuzemském tisku. Antropolog, politolog, hudební hledač i ideologický průzkumník.

Moon Crew #45: Zdeněk Němec

redakce 28.12.2020

Široký úsměv je poznávacím znamením dalšího člena měsíčního posádky, který s námi letí už dlouhá léta.

Moon Crew #44: Daniel Lukács

redakce 21.12.2020

S Dantezem se v Moon Crew bavíme především o hudbě, okrajově se ale dotkneme i kriminálu a maďarské fotbalové ligy.

Moon Crew #43: Martin Tegel

redakce 14.12.2020

Opavská spojka, které pravidelně z redakce posíláme velké těžké knihy, se specializuje na recenze komiksů. Tedy nejen.

Moon Crew #42: Lukáš Masner

redakce 07.12.2020

Jak jde dohromady psaní o filmu a natáčení, jak jde dohromady obrazivost a kontemplace anebo proč tak rád Lukáš Masner fotí?

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace