Články / Moon Crew

Moon Crew #38: Dominik Polívka

Moon Crew #38: Dominik Polívka

redakce | Články / Moon Crew | 09.11.2020

Věděli jste, že Full Moon má kapelu? My taky ne. Ale pokud budeme přesní, není to kapela Full Moonu, její členové se pouze dali dohromady prostřednictvím působení v časopise. Hraje v ní Dominik Polívka, hudební recenzent, fanoušek posthardcoru a specialista v oblasti firemního vzdělávání. Jak se v jeho očích Full Moon proměnil z nesourodé hipsteřiny na relevantní plátek o kultuře? A v čem je podle něj problém rozhovorů v tištěných médiích? Dozvíte se z dalšího dílu Moon Crew.

Kdy a jak ses seznámil s Full Moonem?

Poprvé asi v roce 2011, nepamatuju si číslo. Letmo jsem jím prolistoval a do paměti vepsal jako nesourodou hipsteřinu. Divná sazba, místy zvláštní texty. Žádné čtení do tramvaje na pět minut a koho sakra zajímají sloupky v hudebním časopise? Vrátil jsem se až v roce 2017, hlavně z potřeby číst česky o nové, nevšední hudbě, více do hloubky a neotřele. Muselo to dozrát. Líbí se mi, jak celý koncept časopisu nutí čtenáře aktivně číst a zajímat se. To, co chcete, nedostanete na zlatém podnose, a často se vám místo toho nabídne něco mnohem lepšího. A sloupky jsou nakonec teď první rubrikou, co čtu v každém čísle.

Jak dlouho pro Full Moon píšeš?

Něco přes dva roky. Hudba obecně je můj největší a nejdelší koníček. Baví mě objevovat neobvyklé žánry a kapely, snažit se jim přijít na kloub, dostat se do momentu, kdy to sepne, naskočí husí kůže a všechno najednou dává smysl. Do Full Moonu mě naverboval Michal Smrčina na koncertě Rolo Tomassi v nejhorším pražském klubu. Afterka v putyce na Jarově, lehké kóma a pozdější email Maximovi. Nikdy předtím jsem nepsal, ale první report z koncertu Tera Melos prošla. S pokorou píšu dál.

Čemu se věnuješ kromě psaní? Jaké máš povolání?

Pracuju úplně mimo kulturní sféru v oblasti firemního vzdělávání. Řeším digitální vzdělávání, instruktážní design a věci kolem toho. Mimo povolání se zajímám obecně o kulturu od hudby po film. Hojně konzumuju Reddit a internet culture. Zabíjím čas vším, co mě nadchne a opustí po prvním týdnu. To správné ale vždy přetrvá. Momentálně to je 3D grafika v Blenderu nebo subtraktivní syntéza na novém Minibrutu od Arturie.

Tvoje dospívání ovlivnila éra posthardcorových a metalcorových superhvězd, z níž dnes už moc nezbylo. Jaké kapely tě baví dodnes?

Ti, co zbyli, přizpůsobili svůj zvuk masám, například Bring Me the Horizon, Of Mice and Men nebo Architects. Dneska je to v podstatě hlavní metalový proud, který se vyprazdňuje. Mělo to svůj vrchol, jako asi každý žánr, čas od času se objeví zajímavá věc (poslední End nebo Counterparts). Pro mě byla hardcorová scéna, ve které jsem vyrůstal, nejzásadnější subkulturou, jak hudebně, tak hodnotově. Koncerty Never Say Die byl každoroční svátek. Od Stick to Your Guns a While She Sleeps jsem se postupně dostal k chaotičtějšímu křídlu. Hollow Crown od Architects, kapela The Bled a první desky Stray From the Path mě vedly k mathcoru. Namísto plných koncertních sálu nás bylo najednou deset před stagí. Na Botch, The Chariot nebo The Dillinger Escape Plan budu do smrti přísahat. To mi teče v žilách.

Které jiné hudební žánry tě baví a kde vyhledáváš novou hudbu?

Momentálně hodně noise rap, abstraktní rap, IDM nebo aktuální UK bass s industriálními prvky, co dělají Amnesia Scanner nebo Kai Whiston. Díky sociálním sítím se to k člověku dostane samo. Kvanta olajkovaných record labelů, hudebních serverů, žánrových skupin na Facebooku a YouTube udělá svý, jen se tím člověk musí prokousat. Mimo to lezu hlavně na Sputnikmusic, Consequence of Sound, Lambgoat, Mathcore Index, Bandcamp nebo YouTube kanál deep cuts. Je toho spousta.

Vzpomeneš si na svůj nejdivočejší zážitek z koncertního moshpitu? A jak vnímáš streamované koncerty?

Dillinger Escape Plan, Rock Café, 2013, pure chaos. Terror o rok později. Myslím, že to bylo ve Futuru, to z pitu lítaly mrtvoly a krev, nic pěkného. Streamované koncerty jsou z nouze ctnost, živé koncerty to nenahradí. Ani jako záznam kvůli kolísavé kvalitě neobstojí. Interakce interpreta s publikem je klíčová, líbí se mi VR pokusy jako Lost Horizon, koncert Travise Scotta v počítačové hře Fortnite nebo 100 Gecs v Minecraftu. Tyhle příklady ukazují, že virtuální koncerty lze dělat zajímavě, jen to chce správně využít technologický potenciál.

Hudbu nejen posloucháš, ale i tvoříš. Na co všechno hraješ a kam tě to táhne?

Baskytara, synťák, krabičky. S Waghissem a Matějem Krčem zkoušíme něco jako hudbu. Nápadů a konceptů je milion, realizace bude jen jedna. Je to v neustálém procesu, časem vyleze něco pěkně nepěkného.

Přestože sám hraješ, nerad děláš rozhovory s hudebníky. Proč? Jaké publicistické žánry tě baví víc?

Baví mě reporty, recenze a určitá jejich volnost. Rád popisuju atmosféru a pocity, které se pak opatří detaily, zajímavostmi. U rozhovoru sdílím názor publicisty Honzy Dědka, že z přepsaného rozhovoru se vytrácí důležitá neverbální část a stává se z toho spíš výpověď autora než umělce. Podcasty mi přijdou smysluplnější. Pro rozhovor je zapotřebí znát umělce dopodrobna, být jeho fanoušek. Člověk se pak neptá na ohrané otázky a jde do hloubky za nevyřčeným a zajímavým. Pár takových hudebníků bych našel i já a do budoucna se vlastně rozhovorům nebráním.

Je v hudbě důležitý i vizuál, nebo stačí zvuk? Tři oblíbené covery desek?

Čím širší sebevyjádření, tím lépe se dílo chápe - každý přidaný rozměr se cení, zvlášť když je to dobrá souhra. Co se coverů týče, tak cokoliv od Jacoba Bannona, třeba artworky k albu All We Love We Leave Behind (Converge). Cover alba One Wing od The Chariot (ten velký) a momentka na Endtroducing….. (DJ Shadow) to jsou první věci, co mi naskočí.

A dáš dohromady tři oblíbené desky? Třeba za posledních deset let.

Nedám. Mrzely by mě další tři, které by se nevešly, a samozřejmě taky zbylých třicet ve frontě za nimi.

Co přeješ Full Moonu k deseti letům?

Aby si udržel čtenáře, osobitost a kvalitu, kterou má, a uměl se poprat s novými formáty, které se nabízejí. Méně školních projektů à la Black Midi. Víc hudebních nadšenců, pisálků a dobrých lidí. Je vás sakra třeba. Jo a kuchařku Michala Pařízka, tu bych fakt chtěl!

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Moon Crew #46: Petr Mareš

redakce 04.01.2021

Petr je věčný student v tom dobrém smyslu slova, publicista, který má zkušenost s nejednou redakcí v tuzemském tisku. Antropolog, politolog, hudební hledač i ideologický průzkumník.

Moon Crew #45: Zdeněk Němec

redakce 28.12.2020

Široký úsměv je poznávacím znamením dalšího člena měsíčního posádky, který s námi letí už dlouhá léta.

Moon Crew #44: Daniel Lukács

redakce 21.12.2020

S Dantezem se v Moon Crew bavíme především o hudbě, okrajově se ale dotkneme i kriminálu a maďarské fotbalové ligy.

Moon Crew #43: Martin Tegel

redakce 14.12.2020

Opavská spojka, které pravidelně z redakce posíláme velké těžké knihy, se specializuje na recenze komiksů. Tedy nejen.

Moon Crew #42: Lukáš Masner

redakce 07.12.2020

Jak jde dohromady psaní o filmu a natáčení, jak jde dohromady obrazivost a kontemplace anebo proč tak rád Lukáš Masner fotí?

Moon Crew #41: Jiří akka Emaq

redakce 30.11.2020

Severní Čechy, židovské anekdoty, Písně z měsíce. Naše teplická spojka Jiří Šimon akka Emaq v dalším Moon Crew.

Moon Crew #40: Sabina Coufalová

redakce 23.11.2020

Björk na Primaveře. Hromadný průjem v Banátu. Nejvíc lásky na Okolojelese. Neboli nejsilnější festivalové zážitky a oblíbené destinace Sabiny Coufalové.

Moon Crew #39: Jakub Koumar

redakce 16.11.2020

Ačkoli se Jakub Koumar živí fotografií, do Full Moonu už osm let přispívá texty. Moon crew o Jihlavě, hudbě a flákání na fildě.

Moon Crew #37: Marek Kolařík

redakce 02.11.2020

Marek Kolařík třetím rokem zásobuje naše stránky fotografiemi lokálních akcí a kapel. O náročné práci, důležitosti momentek a pozoruhodných knihách vyprávěl v Moon Crew.

Moon Crew #36: Veronika Kubanková

redakce 26.10.2020

Veronika píše pro Full Moon už devět let. Svou pestrou osobnost nám poodhalila v novém Moon Crew.