Články / Moon Crew

Moon Crew #52: Kubuthor

Moon Crew #52: Kubuthor

redakce | Články / Moon Crew | 05.07.2021

Jakub Jaňura fotí pod nickem Kubuthor koncerty i portréty a specializuje se především na tvrdší žánry, do kterých přináší nečekanou jemnost. S oblibou pracuje v černobílém spektru a nebojí se ani experimentovat. Můžete ho potkat na horách, s kočárem ve Vršovicích nebo v kotli Brutal Assaultu. O tavení momentu do fotografií, folklórních slavnostech i otevírání dveří čtěte v další Moon Crew.

Jak dlouho se focení věnuješ? Živíš se jako profesionální fotograf?
Fotím vlastně docela odmalinka. První přání, co si pamatuju, byl foťák a mikroskop. To druhý jsem nedostal, tak jsem aspoň rozmontoval to první na atomy. Na všecky další foťáky už jsem byl opatrnější. Ale tak nějak systematičtěji jsem focení propadl s rozkvětem fotoserverů u nás. Pár roků potom přišel i Full Moon. Fulltime job mám v jiným světě, dělám do modernizace veřejné správy, a focení je tak pro mě spíš potřebnej únik a osvěžení. Fotím sice sem tam nějakou tu svatbu nebo portrét, a někde vzadu si to držím jako záložní variantu pro případ vyhoření, ale zároveň se bojím, že by pak mohl zmizet ten adrenalin, že se to nepovede, a radost, když se to povede.

Tak zrovna o adrenalin není ve focení nouze, ne? Vždycky máš jenom jeden pokus. Kdy se ti povedlo zachytit okamžik a kdy ti to naopak proklouzlo mezi prsty?
Nemám o něj nouzi, to fakt ne! Jsem trochu trémista, ale bál bych se asi otupění z rutiny. Každopádně s jedním pokusem souhlas. První krok prcka, první pusu novomanželů… anebo výraz Alexise ukřižovanýho na rukách fanoušků, to podruhý nezopakuješ. V tom okamžiku jen doufám, že si to sedlo, někdy střelím jistící záběr a pak se ještě třesu doma u počítače. Pár minutí cíle bych si asi vybavil, a doteď mě žerou, ale beru to tak, že krom konkrétního záběru jsem režisérem celýho fotostory já, a podle toho, co finálně vyberu, vyzní celý příběh, takže jednou minout nemusí vadit. Na druhou stranu u koncertů máš možnost si obejít lokaci, úhly světla, lidi… a krom specifických gradací situace, kdy to může být hektický, je člověk schopnej si to mnohem víc ohlídat.

Jak se cítíš v době, kdy se vše začíná rozvolňovat? Těšíš se na návrat do starých kolejí nebo se budeš nadále držet trochu zpátky v pomalejším tempu?
Docela ambivalentně. Extrovertovi ve mně se rozbušilo srdce a těší ho zase slyšet bzukot světa, asociál pláče a chce zpátky za zavřený dveře do klídku. Zároveň ale čekáme další přírůstek do rodiny, takže něco jako starý koleje je docela nereálný. A ono se od toho nějak odvine i tempo focení. Možná zpomalím, ale je mi docela jasný, že bez toho nedokážu být. Díkybohu mám doma tu nejlepší holku, co má pro kdejakej nápad pochopení, tak to nějak určitě půjde.

Gratulujeme! Jak je na tom tvé okolí? Myslíš, že teď budou lidi vyhledávat co nejvíce akcí, nebo budou vyrážet jen sporadicky?
Těžko říct, asi budem všichni opatrnější. Poslední víc jak rok se mi společensky smrsknul jen na nejbližší rodinu, práci a vzácný chvilky s pár kámošema… a internetový bubliny, jasně. A tak vlastně ani moc nevím, jak to svět cítí. Jediný, co bych docela rád viděl, je víc zpomalení a odpovědnosti všude kolem. Mluví ze mě teď spíš reflexe toho, co vidím v práci, ale nemyslím, že je nutný zase začít dupat na 150 procent úplně všude. Potřebujem hnedka zase lítat na Maledivy a tlačit stejky každej den?

Kdy a jak ses seznámil s Full Moonem?
Kdy to bylo, fakt neumím říct - data, obličeje, jména… to je marný. Ale vím přesně, jak moc byl tehdy zahulenej vzduch v Kabále, že se mi docela motala hlava, dávali jsme zelený po nějakým koncertě a oči mi zabloudily na stůl, kde ležel časák. A obálka, na které byl skoro určitě nějakej black metal a pak kopec věcí, co mi lautr nic neříkaly. Pak už to šlo ráz na ráz. Lajky, odběry… chvíli na to moji bublinu zasáhla smrt Apačky. Netušil jsem, kdo to je, ale síla té reakce ve mě něco spustila. Pak jsem se odvážil optat na možnost focení… a bylo hotovo.

Pro Full Moon fotíš především portréty a koncerty. Na tvých stránkách máš i fotografie z folklorních akcí – jak ses k nim dostal, odkud vlastně pocházíš?
Já vlastně původně lidi vůbec nefotil. Měl jsem pocit, že jsem king, když na film cvakám tuny zátiší v duchu produkce ITF. Ale snad jsem se u toho aspoň něco málo o focení naučil. Pak přišla chuť zkusit si něco jinýho. Kámošky v plavkách, pak jejich svatby, a koncerty vlastně až úplně nakonec. Folklór to propojuje hlavně tím, že kámošky jsem znal původně v kroji. Pocházím totiž ze Starýho Lískovce, menší části Brna, takové vesnice, kterou v minulým režimu obklíčily paneláky. Naše rodina tady kdysi obhospodařovala kousek půdy, na který pak ty paneláky nastavěli, ale kořeny jsou pevný, jsem ve folklóru v podstatě od narození. Naši rekonstruují kroje, oprašují z archivů tanečky, organizují hody, vinobraní, doma se tím žije. Akorát jsem jedinej v rodině, kdo nemá ani trochu hudební sluch. Nejdřív jsem teda logicky cokoliv krojovanýho nesnášel, až později se to začalo posouvat. A nakonec jsem v kloboučku skákal jako hlavní stárek před cimbálkou. Teď už jsem jako ženáč klobouček a kroj nechal mladším, ale čím jsem starší, tím víc mi stačí, aby někdo hrábnul do cimbálu, a taju. Tak si to aspoň ukládám do foťáku a ti, co s náma tehdy trsali jako batolata, mají dneska třeba milou památku. Lískovec je nafurt, můžeš být kdekoliv.

Které události se u vás slaví?
Ve zkratce to hlavní, čím taková dědina, i když je to formálně Brno, žije, se točí okolo kostela. Takže je to svátek jeho patrona sv. Jana Nepomuckého, to máme krojované hody, a pak na podzim oslavy výročí posvěcení kostela, to je – taky krojované – vinobraní. Pak různý košty, zábavy… Ale hody jsou nejvíc, skoro půlrok nacvičuješ, tancuješ, zpíváš, víno, kámoši a kámošky. Gradace přichází v poslední týdny, kdy to parta mladých a pár organizátorů včetně mých rodičů celý chystá, a pak od středy do neděle, pondělí ráno, se jede tahle sláva naplno. Náročný jak blázen, hlasivky týden v pytli, ale končí to kámošema nadosmrti, kopcem lásek a pokračuje čím dál větší smečkou malých krojovaných tanečníků. Jednou mezi nima nejspíš budou i moje děti.

Sleduješ ozvěny folklóru v hudbě?
Jsem konzument. Skrz hody a to okolo jsem se seznámil s kopcem muzikantů, ale že bych měl extra přehled, to ani moc ne. Fakt ale je, že registruju jakousi renesanci zájmu o tenhle typ hudebních kořenů, plus něco jako vlnu trochu jiných cimbálovek. Zajímavej trend, už dlouho si říkám, že bych to měl poctivějc naposlouchat. Ale úplně upřímně, zrovna v tomhle směru jsem pořád někde okolo puberty a radši si pustím nějakej folklórem líznutej black metal, zvlášť k práci funguje krásně.


Doporuč něco! A na jaké festivaly nebo koncerty se vlastně těšíš?
To se skoro až stydím! Leckdy je to spíš v kategorii guilty pleasure. Důležitý je, aby kytary bzučely a melodie dávaly smysl. V tomhle žánru se držím v podstatě toho, co jsem nasál někdy v roce 2000. Ale mám jednu takovou under-rated desku Månegarm, kterou celej život potřebuju vnutit světu. Podle mě nezaslouženě málo popularity a v rámci žánru navíc není skoro vůbec debilní. Pokaždý mě úplně sebere, jak je napumpovaná a neučesaná, ale zároveň dává úplně každej riff nebo zařvání smysl. Dneska halekají po stadionech a mně je z toho smutno.

V žánru živých akcí se budu radovat vlastně ze všeho, co doopravdy bude. A jak postupně člověk poznává i skrze focení za hudbou konkrétní lidi, tak se těším úplně na každýho z nich. Krom toho bych zmínil asi ty hlavní taháky - koncerty Amenry, Cult of Luna, Laibach a samozřejmě Umbrtky, stejně jako radost z toho, že aspoň v osekané verzi bude letos Brutal Assault.


Daří se ti fotit i důležité okamžiky ve svém životě nebo ve správnou chvíli foťák v ruce nemíváš?
Dělám, co umím! Ale kovářova kobyla v tomhle případě minimálně pokulhává. Jedinej bič jsem tady na sebe já a občasný rodinný požadavky, a tak to teď vypadá, že sice fotím, ale mám disk čím dál plnější surových dat a fotky tlačím ven dost nárazově. Což je teda trochu na pytel, protože právě tahle paměť běhu života a každodenních zázraků je pro mě asi vlastně ten vůbec nejdůležitější žánr.

Který žánr ti naopak přijde nejtěžší? Jaké focení by sis chtěl vyzkoušet?
Pokaždý ten novej, právě tím mě focení baví: zkoušet, studovat, hledat si svou cestu… Ať už to byl akt nebo portrétování kapely k rozhovoru. Jediný, k čemu mám dlouhodobě trochu větší odstup, jsou fotolovy na sýkorky.

Na zkoušení je toho pořád tolik… Takovej můj naivní sen je jednou dát dokopy něco, co jednak dává smysl a třeba pomůže světu. Koncept, esej. Obdivuju každýho, kdo tohle dokáže. Kdysi jsem se hlásil na nějakou fotostáž, tak snad jednou. Každopádně jsem ale hrozně rád za možnosti, co se mi otevřely s Full Moonem - tolik výzev a všechny skvělý!

Které fotografy sám sleduješ? Čí práce tě inspiruje?
Těch není vůbec málo… Každopádně zmíněný fotoservery byly zdrojem, ze kterýho vyrostlo nemálo fakt šikovných fotografů, a pár z nich si doteď rád připomenu. Některý pro mě vztahem k fotce doteď nikdo nepřekonal, z nich se asi i díky tomu nakonec stali kamarádi. A zároveň, někteří dobří kámoši fotí tak, že jsou pro mě permanentní inspirací, díky Dubjo! Určitě se sluší zmínit i fotografa, kterej může asi nejvíc za to, že fotím hudbu. Když jsem poprvý viděl Vrbaakovy fotky, nadchlo mě to a přesvědčilo, že to není triviální záležitost a umí v tom být emoce i krása. A tak se nejspíš, minimálně podvědomě, snažím ho aspoň v tom zachycení nálady napodobit. Pak je tu taky Instagram, žejo, ale mnohem víc mě rozstřelí dobrá výstava. Koukat na fotky, pak vyjít ven a najednou vidět svět úplně jako oni. Nejvíc mě dostal Viktor Kolář, na toho bych přísahal. A tak nějak se asi skládá celkovej obraz, když jdu kamkoliv s foťákem. Nasát moment, do toho se přimíchá pár posledních věcí, co mi zrovna padly do oka, a pak už jen moje roztřepaný ruce.

Kde jsi Kolářovu výstavu viděl? Co tě na jeho tvrobě fascinuje nejvíc?
Poprvé v Brně v Moravské galerii, potom nejspíš v Bratislavě, a vlastně kdykoliv to šlo znova. Pokaždé mě to úplně nadchlo a furt jsem pak někoho nutil, aby byl nadšenej se mnou. Fascinuje mě, jak dokonale u něj hraje obsahový sdělení i estetika. Humor i facka. Kompozice, ze kterých máš husí kůži, jak jsou dokonalý.

Jak trávíš svůj volný čas?
Rodina, ta se mnou teď byla nonstop i v rámci pracovního času. A furt nemám dost. V dobrým i zlým, tohle je nejvíc, stačí jen spolu drandit s kočárem po Vršovicích. Pak už všecko ostatní, na co je zrovna síla a čas. Pořád si teda nedokážu odpustit hory, aspoň trochu přivonět vzduch. A focení, adrenalin z překonání ostychu, radost ze socializace a vůbec ten zázrak, kdy přetavíš moment do obrázku. A někdy i to nejblaženější ohluchnutí z první řady. Samozřejmě hudba, klidně i bez foťáku. Pak už jen ty klasiky, občas si vykopnout trilobita, zakopat do brankové konstrukce nebo kopnout pivo s kámošema.

Co přeješ Full Moonu k deseti letům?
Pokračovat v otevírání dveří! A ukazovat nám, zabedněncům, že za nima je kopec zajímavých světů. Ať nedochází ti, co dveře rýsujou, a zvětšujou se řady těch, co jima zvědavě procházejí.

Info

foto © Kubuthor

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Moon Crew #53: Bára Jurašková

redakce 06.09.2021

Báru Juraškovou můžete znát především coby naši recenzentku, ale píše i jinam, taky se podílí na brněnské kultuře. A studuje, i Hluk.

Moon Crew #51: Kateřina Cumin

redakce 07.06.2021

Svérázná socioložka miluje pokřivenou elektroniku, divné festivaly a vaření.

Moon Crew #50: František Formánek

redakce 03.05.2021

Činorodý František Formánek píše o elektronice s přesahem, angažuje se v žižkovské Poustevně, sbírá fotky špatných graffiti a nadto píše básně. Představujeme.

Moon Crew #49: Adéla Polka

redakce 06.04.2021

S naší brněnskou spojkou, překladatelkou a zpěvačkou kapely Plum Dumplings si vyprávíme historky z natáčení a rozhovorů.

Moon Crew #48: Filip Švantner

redakce 01.03.2021

Znalce hlučných formací se ptáme na nejlepší kapely na světě, doporučené labely, koníčky a nevynecháme ani vzpomínání na začátky časopisu.

Moon Crew #47: Natálie Zehnalová

redakce 01.02.2021

Natálie Zehnalová je naší přeshraniční spojkou, která přispívá především reporty z berlínských galerií. Proč je dobré neustrnout na jednom místě a raději si rozšiřovat obzory? A víte, co je na…

Moon Crew #46: Petr Mareš

redakce 04.01.2021

Petr je věčný student v tom dobrém smyslu slova, publicista, který má zkušenost s nejednou redakcí v tuzemském tisku. Antropolog, politolog, hudební hledač i ideologický průzkumník.

Moon Crew #45: Zdeněk Němec

redakce 28.12.2020

Široký úsměv je poznávacím znamením dalšího člena měsíčního posádky, který s námi letí už dlouhá léta.

Moon Crew #44: Daniel Lukács

redakce 21.12.2020

S Dantezem se v Moon Crew bavíme především o hudbě, okrajově se ale dotkneme i kriminálu a maďarské fotbalové ligy.

Moon Crew #43: Martin Tegel

redakce 14.12.2020

Opavská spojka, které pravidelně z redakce posíláme velké těžké knihy, se specializuje na recenze komiksů. Tedy nejen.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace