Články / Moon Crew

Moon Crew #33: Davo Krstič

Moon Crew #33: Davo Krstič

redakce | Články / Moon Crew | 05.10.2020

Znalec dramatických umění a jeden z mála redaktorů, kteří následují Full Moon od úplně prvního čísla. David Kresta aka Davo Krstič se hodně věnuje filmu a nepohrdne ani hudební recenzí, o svém názoru se ovšem s malichernými editory hádá nerad. V Moon Crew sdělil, proč miluje devadesátky, čemu učí studenty žurnalistiky v Olomouci a kam v jeho rodném městě zajít na dobré víno nebo nejlepší marinovaná žebra.

Kdy a jak ses seznámil s Full Moonem?

Přivedl mě k němu Maxim, spolužák z výšky a dlouholetý kamarád. Dodnes si vzpomínám na titulky prvních čísel - Mike Patton celý v bílém a Iggy Pop u vody.

Jaké texty tě baví, o čem rád píšeš?

První text, který jsem pro Full Moon napsal, byl Hudba Hanse Zimmera ve filmech Christophera Nolana. Tuším, že to byl rok 2011, ve stejném roce jsem taky spolupsal report z Pohody. Byl to skvělý ročník, hlavními hvězdami byli Portishead, Pulp a Lamb. Postupně přibývala další filmová témata, s Maximem a taky s Lukášem Masnerem jsme dělali profily režisérů, takovou probírku jejich tvorby - Lynch, Scorsese, Burton, Nolan, Tony Scott… Tohle mě hodně bavilo. Psal jsem i recenze filmů nebo filmových soundtracků. No a pak mi vedení redakce svěřilo rozhovory a to bylo vůbec to nej, co jsem ve Full Moonu zažil. Najednou jsem mohl mluvit - telefonicky, a když se poštěstilo, i naživo - se svými “hrdiny”, které jsem poslouchal a obdivoval. The Cinematic Orchestra, Lamb, Travis, Roni Size... Na Pohodě jsem se takhle setkal se čtyřmi pětinami milovaných Suede. Pak byli taky Garbage, Mogwai, Aurora, Brendan Perry z Dead Can Dance… ten seznam je neskutečný. Rozhovory mě baví hodně, přestože jsem předtím vždycky nervózní jak cyp a třepu se, ať je zpovídaný v dobrém rozpoložení a ať nevypadne spojení. Skvělé bývají i duely: s Karlem Veselým jsme třeba probrali seriálový návrat Twin Peaks a s Honzou Nevyjelem seriál Bez vědomí. V obou případech jsem měl pocit, že se to psalo samo, příjemná spolupráce.

Mnozí z redaktorů si pochvalují editorský proces Full Moonu, jak se na něj díváš ty? Po škole jsi psal roky pro různá média a pak ti najednou začali radit editoři mladší než ty.

S editory jsem si užil své během dvou let redaktořiny v týdeníku Sedmička, na vracení textů a opravování jsem byl zvyklý a určitě stojím za tím, že editace textů je nesmírně důležitá a taky nevděčná práce. S editory ve Full Moonu nemám problém. Jasně, občas jsem při korekturách a čtení připomínek vytekl a měl chuť dotyčnému napsat, ať teda ten text udělá sám, když je tak chytrej… Mívám s tím problém zejména u recenzí, protože recenze zakládá na názoru a postoji autora, tudíž ten by měl být zachovaný a editor by s ním neměl polemizovat nebo ho rozporovat. Ten má za úkol donutit recenzenta k podepření jeho názoru dostatečnou argumentací, aby to nezůstalo jen na úrovni líbí/nelíbí, ale bylo tam vysvětleno proč.

Studoval jsi teorii a dějiny dramatických umění. Proč jsi zvolil tento obor a jak hodnotíš svoje studium?

Miluju film a původně jsem chtěl být filmovým recenzentem. Kupoval jsem Cinemu a chtěl být jako její redaktoři - živit se tím, že budu koukat na filmy a psát o nich. Cha a kde je dneska Cinema… Psaní filmových recenzí jsem si ovšem - i díky Full Moonu - nakonec užil dost. Na studium vzpomínám moc rád, v ročníku byla super parta a jsem vděčný, že jsem se potkal se skvělými pedagogy jako Pavel Taussig, František Bráblík, Luboš Ptáček, Karel Tabery, Vladimír Suchánek a dalšími.

Působíš příležitostně na olomoucké fakultě žurnalistiky, co svoje studenty učíš?

Vedení olomoucké katedry žurnalistiky mě požádalo, jestli bych jako bývalý kulturní redaktor Olomouckého deníku a týdeníku Sedmička mohl vést workshop kulturní žurnalistiky. Takže se snažím studentům dát návod na to, jak napsat avízo, otvírák, rozhovor, recenzi nebo reportáž.

Co by se podle tebe měl na škole naučit budoucí novinář?

Student žurnalistiky by měl hlavně co nejdřív poznat praxi, zjistit, jak to chodí v redakci, že existují deadliny a že to může být pořádný cvrkot. A hlavně - že poctivá redaktořina neznamená vzít tiskovou zprávu, udělat Ctrl+C a Ctrl+V a hodit k tomu svůj podpis.

Jsi velký fanoušek britské muziky, máš rád slaďáky typu Coldplay, ale i třeba elektronické věci jako bristolskou scénu. Zároveň se nevyhýbáš některým metalům. Vidíš v tom nějaký průsečík? Emocionální nátlak třeba?

Myslím, že je to dáno mým hudebním dospíváním. Když mi bylo dvanáct, třináct, poslouchal jsem Depeche Mode a Pet Shop Boys. Pak vyšlo černé album Metallicy, Nirvana vydala Nevermind, Pearl Jam debutovou desku Ten, a já propadl metalu a grungi. Díky soundtracku Judgment Night a Rage Against the Machine a Beastie Boys jsem zase objevil svět rapu a hip hopu. A pak britpop s Oasis nebo elektronickou scénu v čele s The Prodigy a Underworld. The Cinematic Orchestra mi ukázali cestu k jazzu. Tohle všechno mě ovlivnilo, takže můj posluchačský rozptyl je celkem široký - vyhýbám se asi jen dechovce a kotlíkářům. Přiznávám, nejsem zrovna patriot a nesleduji až na výjimky domácí scénu. Jde to taky s věkem - kdybych se vrátil v čase a svému patnáctiletému já řekl, že jednou pro něj bude hrdinou David Bowie a že se bude těšit na novou desku Bruce Springsteena, ten by si poklepal na čelo. A ano, Coldplay jsou srdcovka, stejně tak Snow Patrol, Elbow nebo The National. Mám rád, když je popina občas melancholická a smutná.

Devadesátky, nebo osmdesátky?

Jednoznačně devadesátky, tehdy vyšla kvanta parádní muziky. Když jsem kdysi psal Fanouškovskou jedničku - to byla prima rubrika, kterou vymyslela Apačka - na téma Suede, zpětně jsem si rekapituloval, jaké desky vyšly v roce 1993, kdy Suede vydali svůj debut. A nestačil jsem zírat. Druhé album Pearl Jam, které dalece předčilo debut, kytaroví Depešáci na Songs of Faith and Devotion, Siamese Dream od Smashing Pumpkins, to cédéčko mi rotovalo v přehrávači tak intenzivně, že “pumpky” znali rodiče i sousedi. Dále Bloody Kisses od Type O Negative nebo Sound of White Noise od Anthrax se skvělým Johnem Bushem za mikrofonem. To všechno jsou nadprůměrné desky, ke kterým se po čtvrtstoletí rád vracím. A to byl jen jeden rok! V devadesátkách byl grunge, crossover, britpop, breakbeat, drum and bass… V osmdesátkách byl hair metal, chichi!

Narodil ses v Olomouci? Nechtěl jsi někdy odtud odejít? Do většího města, do Prahy, za holkou nebo za prací? Nebo jsi patriot?

Ano, jsem olomoucký rodák, a pokud jsem někdy jen chvilku uvažoval, že bych odešel do jiného města, rychle jsem tu myšlenku zaplašil. Možná to bude tím, že, jak zpívají J.A.R., “jsem pohodlný”. Prahu mám rád na den, na dva, na výlet, koncert.

Kam by ses jel podívat?

Do Austrálie, protože mě fascinuje. Aboriginci, pouště... Diplomku jsem psal o australském filmu.

Kromě filmů dáš na dobré jídlo a pití. Nejlepší věci, které jsi v poslední době konzumoval? Udělej reklamu nějakým značkám nebo podnikům.

Pokud přijedete do Olomouce, určitě se zastavte v Taverně u Pece, mají tam ta nejlepší marinovaná žebra, co jsem kdy jedl. Když už tu zůstanete večer a potrpíte si na víno, přímo na náměstí máme vinárnu Na břehu Rhôny, moc a moc příjemné posezení. Jinak mám rád burgery, i v Olomouci je kde si dát dobrý kousek, třeba v Jazz Tibet Clubu, ale nejlepší jsem měl v Burgr's Club v Lednici. A když jedu do Prahy, tak hned poté, co vystoupím na hlaváku, jdu do Café delʼArt, skvělá káva a zákusky.

Co přeješ Full Moonu k deseti letům?

Ať se ve zdraví drží, ať se mu dostává čerstvé krve od mladých redaktorů, kteří milují muziku.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Moon Crew #41: Jiří akka Emaq

redakce 30.11.2020

Severní Čechy, židovské anekdoty, Písně z měsíce. Naše teplická spojka Jiří Šimon akka Emaq v dalším Moon Crew.

Moon Crew #40: Sabina Coufalová

redakce 23.11.2020

Björk na Primaveře. Hromadný průjem v Banátu. Nejvíc lásky na Okolojelese. Neboli nejsilnější festivalové zážitky a oblíbené destinace Sabiny Coufalové.

Moon Crew #39: Jakub Koumar

redakce 16.11.2020

Ačkoli se Jakub Koumar živí fotografií, do Full Moonu už osm let přispívá texty. Moon crew o Jihlavě, hudbě a flákání na fildě.

Moon Crew #38: Dominik Polívka

redakce 09.11.2020

Hudební recenzent, fanoušek posthardcoru, specialista v oblasti firemního vzdělávání a člen Full Moon posádky (i kapely). Dominik Polívka odpovídal na otázky v Moon Crew.

Moon Crew #37: Marek Kolařík

redakce 02.11.2020

Marek Kolařík třetím rokem zásobuje naše stránky fotografiemi lokálních akcí a kapel. O náročné práci, důležitosti momentek a pozoruhodných knihách vyprávěl v Moon Crew.

Moon Crew #36: Veronika Kubanková

redakce 26.10.2020

Veronika píše pro Full Moon už devět let. Svou pestrou osobnost nám poodhalila v novém Moon Crew.

Moon Crew #34: Veronika Havlová

redakce 12.10.2020

Veronika Havlová se léta věnuje filmové publicistice a překládá z holandštiny. V Moon Crew o skvělých režisérech, filmových adaptacích, brněnských lokalitách a Nizozemsku.

Moon Crew #32: Jan Starý

redakce 28.09.2020

Jan Starý nevidí jen bílou a černou: zajímají ho průniky, odstíny, souvislosti. Ve Full Moonu pokrývá invenční hudbu, působí v promotérské skupině Jednota.

Moon Crew #31: Barka Fabiánová

redakce 21.09.2020

Barka Fabiánová je holka z Nuslí se Slezskem v srdci. Píše reporty, dělá knihovničinu a ráda fotí. Potkáte ji na každém Respect festivalu.

Moon Crew #28: Jakub Béreš

redakce 31.08.2020

"Starouši" na obálkách Full Moonu ho ze začátku trochu odrazovali, i tak se ale nakonec přimknul k redakci a od té doby přispívá rozhovory a profily hudebníků.