Michal Pařízek | Články / Sloupky/Blogy | 18.02.2015
Rozhovor s Markem Stewartem, zpěvákem The Pop Group, byl zážitek. Mark je divoký a nevázaný poděs. Když jsem se mu na začátku omlouval za několikerou změnu termínu, odbyl to pár slovy a řekl: Tak pojďme na to, už se těším. Dlouho jsem nebyl takhle nervózní.
The Pop Group fungovali v první fázi vlastně jen čtyři roky, během té doby stihli vydat dvě studiová alba a jedno koncertní, rozešli se v roce 1981. Radikální parta z Bristolu měla ke kompromisům vždycky daleko, posunuli hranice žánru tam, kam nikdo jiný nedohlédl. Do post-punku vnesli jazzový chaos a funkovou živočišnost, jako úplně první si přizvali ke spolupráci také rappery (The Last Poets). Ve své době byli veskrze neúspěšní, jak už to s revolucionáři bývá, o tom, kolik generací ovlivnili, bychom mohli mluvit dlouho. Jejich první singl možná znáte také z podání St. Vincent, na původní klip si určitě vzpomenou The Birthday Party, Nick Cave je dodnes oddaným fanouškem.
Mark Stewart mluvil a mluvil, díky své rychlosti a mohutné vnitřní energii toho stihl říct dvakrát tolik, než kdokoliv jiný na jeho místě. Skákal do řeči, chrlil historky a důrazně uváděl věci na pravou míru. Byla to radost poslouchat (menší už přepisovat), málokdy se vidí takové nadšení, se kterým do rozhovoru nastoupil. Telefonát se nakonec natáhl téměř na čtyřicet minut, z každého slova bylo jasné, nakolik mu na novém albu záleží. Klip k singlu Mad Truth režírovala Asia Argento.
Nikdy nezapomenu na koncert na Primavera Sound v roce 2012, bylo to v noci poslední den festivalu, všichni toho měli dost. Jenže Pop Group totálně zabili, nevázaná show měla zběsilou vnitřní energii a nejvíce se bavili samozřejmě padesátníci na pódiu. Tady bylo okamžitě jasné, že žádná parodie nehrozí, určitě i proto, že se nikdy nebrali tak vážně…
The Pop Group loni na podzim vydali reedici koncertního alba We Are Time a sbírku rarit Cabinet of Curiosities, obě se dají jenom doporučit. Stejně jako téměř cokoli, co vydal Mark Stewart pod svým jménem. Třeba poslední album Politics of Envy nebo jeho dubovou variantu Exorcism of Envy.
A hlavně si sežeňte nové album, recenzi najdete v aktuálním Full Moonu, rozhovor s Markem Stewartem v příštím čísle. Pojďme na to!
Mária Karľaková 26.05.2020
Cestovanie nie je len o tom dostať sa na dané miesto, je o objavovaní, slobode, hľadaní, o prítomnom okamihu o tom, že samotná cesta je cieľ.
Štěpán Sukdol 17.05.2020
Iggy Pop o Protomartyr prohlásil, že jsou ta nejlepší kapela, co dnes v Americe mají. Postpunková parta z Detroitu slaví dekádu působení na scéně dvěma singly, brzo deskou.
Michal Pařízek 15.05.2020
Uvolňování opatření pouhým zvyšováním kapacity kulturní akcí je úsměvné a jak již bylo řečeno, vychází z naprosté neznalosti prostředí a problematiky. Co bude dál?
Michal Pařízek 30.04.2020
Po půlhodinovém telefonátu s Brendonem z The Kill Devil Hills jsem chtěl psát o tom, jak se bojí o svoji hippie sestru... Poslední Šejkr na doma je tu.
Michal Pařízek 29.04.2020
Gejzír vtipu a humorných situací – načala to Kateřina Konečná plamennou obhajobou maršála, který přišel o pomník, pak jsme viděli rozhořčeného Bohumila Pečínku a celé to završil Barťák.
Michal Pařízek 28.04.2020
„Tepláky jsou nové džíny.“ Někdy není jednoduché udržet si zdravý rozum, při sledování novinových titulků v poslední době je to ještě o poznání těžší.
Michal Pařízek 27.04.2020
Chybí mi kavárny. Možná víc než co jiného. Chybí mi jejich atmosféra, podivným způsobem kombinující ruch a klid, stejně jako možnost ji sdílet.
cyril kosak 26.04.2020
Trocha mizantropie nikoho nezabije aneb o víře v dobrého člověka v časech nejen pandemických.
Michal Pařízek 26.04.2020
Dnes to trochu odlehčíme filmovými tipy. Máme neděli a lenošení u obrazovky se prostě nabízí.
Michal Pařízek 25.04.2020
Bylo to 23. února roku 1995. Polovina devadesátých let nebylo moje úplně nejlepší období, moc jsem toho nedělal a to, co jsem dělal, mě moc nebavilo.
