Michal Pařízek | Články / Sloupky/Blogy | 12.08.2022
Přelom července a srpna, magické období, kdy se léto láme v půli a (některé) síly docházejí. Právě v této době přišly dvě akce, které by si zasloužily jistě samostatný rozbor, jenže to není jen tak. Nejprve je třeba nechat všechno trochu usadit. Zážitky, emoce i dojmy.
Před dvěma týdny jsem se tady zpovídal z letošních Colours, tehdy pod vlivem ohně a kouře, který stále ještě doutná. A hoří. Full Moon Stage je pro nás svátek, zvlášť když teď dva roky neproběhla, jenže tak trochu kacířsky si je třeba říct: Co s tím. Když na jednoho pak dolehnou takové zážitky jako v Prachaticích nebo na Besedě… O čem vlastně vyprávět, když drtivá většina zmíněného je zcela nepřenosná. Místně i osobně. Kdo tam byl, ví, o čem mluvím, kdo ne, pochopí jen těžko. Možnost zahrát si na afterce fotbálek s Hugem Toxxxem je jedna věc – pospolitost, atmosféra a nálada spojená s oběma akcemi ale úplně jiná. Srovnávat festivaly by mě ani nenapadlo, spíš jde o to, kde se člověk cítí… doma?
Opouštím topolový hájek po prašné polní cestě, (zase) za plného slunce. Potichu. Člověk by ani neřekl, že tu ještě před několika hodinami pumpoval festival. V areálu zbývá posledních pár desítek statečných, strašně moc se mi nechce odcházet, ale musím. Z více důvodů. Je neděle ráno, hlavou mi běží, zda přece jen nejít do Veselí pěšky, což se v našem týmu tak trochu z legrace propagovalo, ale únava je zásadně proti. Myšlenkami probleskne i déjà vu, pokolikáté po stejné cestě mířím k domovu. Obrazně i konkrétně. Naneštěstí jsou ty počty jednoduché, na první návštěvu v roce 2015 těžko zapomenu, stejně jako na tehdejší Lukášův telefonát se zprávami z Kazbeku. Někde v hlavě to pořád varovně svítí, tady si na to ale vzpomínám pravidelně, možná právě ve stejném momentě. Ano, tohle je jeden z důvodů, proč se na Besedu budu vracet pokaždé, když to alespoň trochu půjde, ale zdaleka ne jediný. Každý ročník přinese něco nového a hezkého, člověk by ani neřekl, co všechno se na těch pár desítkách metrů čtverečních může odehrát.
Některé pocity si člověk nevybírá. Všechno je to o emocích, o srdci, o hlavě. O dojmech, které mohou být šálivé i sugestivní. Festival Moody Moon Noize (letos se slušivým přívlastkem Vivat) se pro nás stal návykem, srdcovkou i povinností, je pěkné vidět, jak počet těch, co to mají podobně, každým rokem roste. Moc pěkně je to shrnuto tady, mi jde spíš o to, jak nenápadně si víc z nás během poslední doby uvědomilo, nakolik jsou podobně niterné zážitky důležité. A jak naplno je právě nyní dokážeme vnímat. Někdejší setrvačnost skončila na jaře 2020, od té doby – a s letošními událostmi možná ještě o to víc – člověku dochází, jak to bylo divné a snad i nesprávné. Jde o srdce a nikoli o počet zaplněných okének v kalendáři, o množství odfajfkovaných akcí. Paradoxně o tom přemýšlím během nádherného koncertu Arooj Aftab. Tam taky vykvetl nápad na další festival, přestože jsem mnohokrát proklamoval, že Besedou pro mě letošní sezóna končí. Pokračování příště.
Dneska s Tamarou, Warhaus, The Comet Is Coming, Haiku Garden, God and Eve nebo Golden Down Orchestra. V osm večer na Radio 1.
Rozhlasový pořad Šejkr poslouchejte na Radio 1.
foto @ Andrea Petrovičová
Tracklist:
The Comet Is Coming – Code
Warhaus – It Had to Be You
Tamara – Lalala
Traams – Dry
Joe Armon-Jones & Mala – What It Is
God and Eve – Mouth Organ Playing
Golden Down Arkestra – Join As One
Kokoroko – War Dance
Meridian Brothers – Hermana necesito
Thee Sacred Souls – Weak for Your Love
DoomCannon – Times feat. Lex Amor
Rosalía – Despechá
Love Joys – All I Can Say
Haiku Garden – Loose Contacts
Oblaka – Break the Circle
James Taylor – Man in the Hot Seat
Panda Bear & Sonic Boom – Edge of the Edge
John Cale – Night Crawling
Makaya McCraven – Seventh String
Takuya Kuroda – Midnight Crisp
Old Fire – Don’t You Go feat. Bill Callahan
Kibrom Birhane – Mender
Josefina Dusk – Dark Vessel
Jimetta Rose & Voices of Creation – Operation Feed Yourself
Peter Gabriel – Biko
Michal Pařízek 26.07.2024
Všechno dobré, něco výjimečné, vytržení s sebou přinesla Aunty Rayzor a vyloženě roztomilí Irreversible Entanglements. Zejména Camae Ayewa, která se chtěla boxovat.
Štěpán Nezbeda 18.07.2024
Jelikož nejpohodovější filmová přehlídka letos přinese víc promítacích sálů a projekcí, může se hodit pár tipů na snímky.
Michal Pařízek 14.07.2024
Tento text nemá být obhajobou ani reportáží, berte ho jako pokus o zprostředkování zážitků z určitého místa v areálu. A pokus mírnit rázná hodnocení a zbrklé analýzy.
Michal Pařízek 12.07.2024
Rozhovor s Libuší Jarcovjákovou pro mě byl jedním ze zásadních zážitků prvního pandemického období, dělali jsme ho někdy na jaře, v době, kdy už začínalo být trochu hezky, ale ulice…
Veronika Havlová 07.07.2024
Nicméně od té doby hudební a obzvlášť koncertní snímky ve Varech vyhledávám, obzvlášť pokud se promítají ve Velkém sále.
Veronika Havlová 04.07.2024
Scéna, v níž se devět tetiček snaží umlčet dvojici mladých žen tím, že jim ritualizovaným sborovým zpěvem vyjadřují bezmeznou účast a lásku, je zatím jedna z nejmrazivějších, které jsem tu…
Veronika Havlová 02.07.2024
Ta samozřejmost, s níž mě zařadil do skupiny “my”, a předpoklad, že přece logicky musím chodit na filmy s LGBTQ+ tematikou, když jsem sama jedno z písmen, mě trochu zarazila.
Veronika Havlová 30.06.2024
Tehdejší hvězdou byl Robert DeNiro, který při vstupu do sálu při pohledu na shromážděný dav rezignovaně vydechl: “Oh, Jesus…”
Michal Pařízek 28.06.2024
O to smutnější bylo číst text Josefa Chuchmy, který se do určité části domácí kulturní publicistiky opřel neurvale i jalově zároveň.
Filip Hastík, Veronika Havlová, Štěpán Nezbeda 20.06.2024
Z letošní nabídky vybíráme dvanáct tipů napříč sekcemi, Janžurku mezi nimi nenajdete – ta bude kolem druhé odpolední u Puppu.