Články / Rozhovory

Tělo mi dává signály: Václav Havelka

Tělo mi dává signály: Václav Havelka

Jarmo Diehl | Články / Rozhovory | 26.02.2013

Ano, Václava Havelky je v poslední době všude plno, nebo chcete-li Please The Trees, ale není to nezasloužené, když v krátké době zvládli vydat regulérní cédéčko, projekt se sborem Elpida, živák i split desku. Pokud chcete vědět, jaké měl Václav Havelka III. dětství nebo co chystá s pětiletým synem, čtěte dále, pokud jste více zvědaví na živou kapelu, nabízí se čtvrteční koncert ve vršovickém Café V Lese, kde budou vysazovat první letošní strom. Že nevíte, o co jde? Hned vám to řeknu: Please The Trees Project. Václav Havelka je samý projekt.

Když jsi končil rozhovor pro Full Moon o image a vizuálech Please The Trees, říkals: Mít postoj je smyslem umění. Není to trochu/dost patetické?
Možná to pateticky zní, ale já si za tím stojím, protože je důležitý mít postoj, ale zároveň se nebrat moc vážně. Patos ke mně patří, k hudbě myslím taky. Nepotlačuju ho. Jsem emotivní, impulzivní typ.

Vy a Elpida. V době, kdy je demografická křivka nakloněná směrem ke stáří a penzijní krizi, v době, kdy se pěstuje kult mládí určovaný rachitickejma modelkama, v téhle době hrajete se sborem seniorů. Jaký máš vztah s vlastními rodiči a jaké jsi měl dětství?
Do kampaně jsem šel proto, že jsem chtěl pro tu věc něco udělat, ne se vystavovat na plakátu, fotkách. Od začátku jsem chtěl mít osobní zainteresování. Odmítl jsem pózovat na fotce s vycastovaným dědečkem. Jelikož ale moji dědové byli v danou dobu už po smrti, oslovil jsem kamaráda Johna Reynoldse z New Yorku, se kterým mám v posledních letech intenzivní přátelský vztah. Měl jsem ho tu zrovna na návštěvě a šel do toho se mnou.

Žádnou rodinnou harmonii jsem zrovna neprožil, ale moje dětství bylo svým způsobem ideální, inspirativní. Neměnil bych, i když je táta alkoholik a nikdy jsme se moc nesblížili, sotva komunikujeme. Jeho závislost měla vliv na to, že jsem do dvaceti prakticky nepil, zhlížel se v typech jako Henry Rollins, potažmo Dischord scéně. Máma pro nás s bráchou udělala všechno, co mohla, řekl bych dokonce, že pro nás obětovala svůj život. Naši se rozvedli, když mi bylo patnáct. Dlouho se tátova závislost držela pod pokličkou. Brácha se s tím vypořádal hůř, přes patnáct let je anorektik. Bojuje sám se sebou, dá se říct na hranici života a smrti.

Narodil jsem se v Pardubicích. Máma švadlena, táta mechanik-opravář. Kolem pěti let se mnou začaly cloumat nějaký alergie, naskytla se možnost, že by rodiče jeli pracovat do Krkonoš. Sbalili jsme se a vyrazili. Táta začal na Benecku dělat správce podnikovýho hotelu Plynostavu Pardubice a máma pokojskou. První třídu jsem vychodil ještě v Pardubicích, ale do druhý už nastoupil v Dolních Štěpanicích. První léto po cestě na sever jsme bydleli v maringotce v Adršpachu, kde naši ještě vzali práci na táboře. První zimu jsme přečkali v další maringotce, protože jsme museli počkat, až se hotel dostaví. Dalších deset let jsme se stěhovali z hotelu na hotel napříč celejma Krkonošema, vystřídali jsme s bráchou několik škol. Za stěhováním bylo tátovo pití. Občas udělal scénu a museli jsme dál. Skončili jsme v Harrachově, kde jsme s bráchou vychodili střední. Někam na intr se nám nechtělo. Ve třídě samej exot, který nedělaj nic jinýho, než že se hrabou v motorech, anebo skokani na lyžích. Byla to lahůdka. Kámoši nebyli, pro všechny jsem byl divnej. Seděl jsem doma a maloval. Později jsem nastoupil jako zpěvák do kapely právě se skokanama. Šel jsem do toho po hlavě. Napsal jsem pár textů, natočili jsme demáč, ale já prostě Traktor od Visacího zámku zpívat nemohl. Řek jsem si, když se ti nelíbí, co kluci hrajou, budeš se asi muset naučit na kytaru sám. A bylo to. Štětce letěly do koše, zavřel jsem se pro změnu v koupelně (tam to totiž znělo z celýho bytu nejlíp) a z fleku začal psát písničky. Přece nebudu hrát věci někoho jinýho, když si je můžu napsat sám, že. Pro celou rodinu to bylo peklo.

V tu dobu jsem začal vyjíždět místo odpoledních vyučování do Prahy na koncerty, spal po parcích. Do doby, než jsem potkal lidi, u kterých šlo přespat, a tak se to vyvíjelo dál.

Jak starý si připadáš?
Mně přijde dost podstatný, jak se říká, umět zestárnout. Vždycky jsem tíhnul ke starším věcem, starý hudbě. Tělo mi dává signály, že bych měl pro něj něco dělat, ale v poslední době na to s dětma nezbývaj síly. Cítím se tak na pětadvacet.

Když zpíváš česky, necítíš se tak trochu naboso? Nebo je to jen jako zimní boty brzy zjara? Představuješ si desku v češtině?
Nějak tak, ale já se za to, že zpívám v angličtině, neschovávám. Vycházím z folkové tradice, kde text je pro píseň zásadní. Víc písní, možná celé album v češtině někde uvnitř ve mně je, ale zatím to v dohledný době neplánuju. Teď se to naskytlo v kontextu spolupráce se sborem. Byla to výzva.

Vydali jste splitko s Houpacími koňmi – to je nějaké starší přátelství?
Známe se dlouho, od dob mýho sólovýho vystupování pod hlavičkou selFbrush. Pojí nás vzájemný sympatie, máme podobnej naturel. Díky nim jsem taky potkal manželku.
Houpací koně jsou výjimečná kapela.

Byl jsem překvapený, že na splitku jste za tvrdší kapelu vy, teď bude vtip: zní to, jako kdyby Josh Homme hostoval u Velvet Underground. Na začátku sedmdesátek...
To je hezký přirovnání a myslím, že singl nastiňuje další směrování PTT. Tak trochu jsme předběhli sami sebe.

Artwork – opět trochu jiný a opět výtvarný – dělal Jeremiah Paleček, kdo to je?
Jeremiah je můj dlouholetý kamarád, umělec, malíř, muzikant. Muziku dělá pod pseudonymem King Vitaman. Svého času se mnou hrál v jedné inkarnaci selFbrush, měli jsme taky projekt King Self. Jer mě také mimo jiné seznámil s hudebnicí a umělkyní Bethany Lacktorin, se kterou jsem natočil poslední EP selFbrush ...for a New Mother.

Abych použil i něco tradičně žurnalistického žargonu, Please The Trees se stali „koncertní senzací“, jistotou i vyhledávanou kapelou, cítíte to taky? Dokážeš si představit, že dojdeš do momentu, kdy si řekneš, jo, ty vole, teď jsme tady v Česku asi na vrcholu, dál už to nepude... leda dolů.
Teď jsem na tohle téma měl krásnej rozhovor s Banánem (Lahar, Pustina, ex Balaclava etc., pozn. ed.), se kterým si jsme hodně blízký. V tomhle mám, máme jasno. Naší motivací nejsou vyprodaný kluby, řekněme živit se muzikou. Bylo by to fajn, to určitě, ale zase se vrátím k tomu postoji a ten je pro mě zásadní. Nemám žádný ideály. Je to celý o přístupu. Já nikoho nechci bavit. Pro mě, pro nás je nejdůležitější dělat to tak, abysme si za tím mohli stát. Nezajímá mě, co od nás kdo čeká, co si kdo myslí. Chci pokořovat svoje hranice, svým způsobem to vést cestou extrému, ne pohody. A vývoj kapely to zrcadlí. Nechci jít nikomu na ruku. Mojí motivací je tvořit, neustrnout, pracovat na sobě, kapele, konfrontovat se se světem. Fenomén, o kterým mluvíš, příkladně naplnili Sunshine.

Během tří měsíců jste vydali regulérní desku, album s Elpidou, živák i split. To není zrovna obvyklé. Jaký bude rok 2013? Odpočinkový?
Nějak se toho teď sešlo víc. Nebylo to úplně plánovaný. Během následujících měsíců budeme dál koncertovat a začínáme pracovat na novým materiálu. Určitě není kam spěchat, ale odpočívat neumíme. V hlavě mám další projekty.

Ano?
Co se PTT týče, už bylo dost tý romanticko-nostalgický polohy a je na čase tomu naložit, experimentovat, nechat se unášet. Směřuje nás vždycky taky obsazení a aktuálně jsme trio. Z toho vycházíme.

Plánoval jsem další sólovku, ale budeme dál intenzivně dělat hlavně s kapelou. Mám rozepsaný EP materiál s odkazem Johna Faheyho a inspirovaný deskama Jima O'Rourka, Eureka, Bad Timing, The Visitor, taky jsem založil dva experimentální projekty. Jeden s kamarádem Carlem Warwickem a druhej se svým pětiletým synem.

Jak si říkáte?
Sun+Dead, najdeš to na www.facebook.com/sunplusdead.

Jiří Rendl natáčel o Please The Trees dokument Train to the Moon, dokument „výtvarně stylizovaný se sureálnými prvky“, jak se psalo. Už je hotový? Zprávu o premiéře jsem nikde nenašel...
Premiéra je posunuta na letošní podzim.

Info

foto © Radek Strnad

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Vojtěch Tkáč (Pulz): Chci prostě dělat koncerty, na které bych sám šel

Jarmo Diehl 24.09.2022

Pokud máte rádi žižkovský klub Palác Akropolis, nemohli jste minout novou koncertní sérii Pulz, jíž je Vojtěch Tkáč dramaturgem. Rozhovor.

Anna Mašátová (Music Navigator): Další vzdělávání je nezbytné

Michal Pařízek 14.09.2022

Skutečně potřebuje svět další showcase? V čem bude MuNa jinou akcí? Zkusme důvody k založení MuNa konkretizovat.

Marián Tesák (Flaam festival): Tento rok je line-up bez akéhokoľvek kompromisu

Michal Pařízek 09.08.2022

Letos se v Nitře představí například Sega Bodega nebo HMLTD, ale také mexická producentka LDY OSC nebo Hyphen Dash, ukrajinská odpověď na slovutné Badbadnotgood.

Andrej Awo Štepita (Tanečno): Obdivujem aktivitu každého v umeleckej sfére

Maria Pyatkina 08.08.2022

Jaké to je organizovat multižánrovou taneční akci ve vzdáleném slovenském městě? A na co se můžeme těšit příští týden v Námestovu? Vypráví organizátor Tanečna Andrej Awo Štepita.

Stone Smoker: Lepší holá louka, než se podřizovat

Anna Baštýřová 06.08.2022

Barvičky, třpytky, tanec, psychedelické projekce i hudba. To je festival Stone Smoker. Rozhovor s pořadateli.

Keoni: Přimět lidi přemýšlet

Kristýna Šaarová 27.07.2022

Keoni hledá inspiraci v sexu, Bohu, vesmíru a spojení s vyšší podstatou bytí. Texty jdou ruku v ruce se směsí hudebních stylů, které se v každém tracku slévají v jednolitý…

Voice of Baceprot: Náš hlas bude silnější a hlasitější!

Barbora Števanka Kadlíčková 09.07.2022

Kapela mladých Indonésanek pocházejících z konzervativní muslimské komunity neměla zdaleka jednoduchou cestu za svým hudebním snem. Rozhovor. Živě na Colours.

Kalandra: Přijmout sebe sama a svůj díl zodpovědnosti

Barbora Števanka Kadlíčková 30.06.2022

Čtveřice, pohybující se na pomezí alternativního popu s vlivy rocku a folku a s odzbrojujícím hlasem Katrine Stenbekk v popředí, letos na Colours of Ostrava. Rozhovor.

Osheyack: Předpandemická podoba klubové zábavy je ta tam

Václav Valtr 24.06.2022

Po deseti letech strávených v Šanghaji se Osheyack stěhuje pryč a vydává album, které je jakousi labutí písní za jeho pobytem. Rozhovor před koncertem ve Fuchsu2.

Daniel Romano: Žádné potěšení by nemělo být proviněním

Adéla Polka 23.06.2022

Rozhovor o tom, co bylo a je country, jak si stojí kanadská hudební scéna, ale také malé nahlédnutí do přísných pracovních postupů.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace