Všechno má svůj rytmus: hudba, chůze i sex, říká Pavel Cingl

Otevřené rány, maskování a pokusy o rychlé zhojení, ale i záměrné rozedírání. Občas nutné, občas masochistické. Minimum černobílého vidění. Údery z jakékoli strany, žádní romantičtí hrdinové. Citové pochody, kličky a propady. Postavy načichlé kosmopolitním městem, přesuny v hromadných prostředcích, tabákem, přirozeným humorem, slaným potem a nasládlými parfémy. Potřeba uchopení, semknutí, ale i vstupu do otevřených a evidentně cizích dveří.

Pavel Cingl je již nějaký ten pátek neopomenutelným rockovým houslistou a sidemanem songwriterů. Po boku textařů sžíraných svými touhami, obsesemi a city dokáže naprosto trefně (a často nepříliš tradičně) vykreslovat a povznášet atmosféru jejich textů. Jeho melodickými motivy, rytmizací a zvukovou silou získávají písně Phila Shoenfelta, Ivana Hlase, Marka Steinera či Brada Strattona naléhavost, s níž se zažírají hlouběji pod kůži. A jak se čas řítí vpřed, stojí tu Pavel Cingl před námi se svými slovy, pocity a slastmi a běsy. V pozici autora knižní prvotiny. Nazvané Pitralon.

Pavle, kdy přišel první impuls, taková ta neustále se opakující vtíravá chuť sdělit své pocity prostřednictvím knihy? Ta hybná síla vnitřního přetlaku a napětí.
Žádná chuť ani síla ani přetlak nepřišel. Prostě jsem si jednoho krásnýho dne sednul k počítači a začal psát. Jen tak pro sebe. A najednou jsem zjistil, že mě to baví, a toho textu přibývalo a tak mě napadlo, že bych to zkusil dotáhnout až do tvaru knížky. Ale rozhodně jsem tehdy neměl žádný ambice to vydávat. Bylo to něco mezi deníčkem a slohovým cvičením.

Nebude to asi jen můj pocit, ale Pitralon se čte velmi snadno. Má v sobě silnou jednotící rytmizaci. Ať už se vracíš do historie, dokumentuješ sled sms komunikace nebo vykresluješ atmosféru okamžiku, neztrácí tempo. Myslíš, že je to dáno tvojí osudovou svázaností s hudbou?
Určitě. Rytmus je můj život. Neustále dělám všechno v rytmu a věřím v to, že všechno v životě má svůj rytmus. Nejen hudba, ale i chůze, práce, nejrůznější činnosti nebo třeba sex. Jak to nemá rytmus, je z toho plytká bramboračka. Nejhorší je, když někdo rozhodí můj vnitřní rytmus. To bych zešílel! Když jsem tu knížku po sobě četl a upravoval, stávalo se mi, že se to v určitejch místech pořád zadrhávalo. Když jsem to místo upravil, tak to najednou zase plynulo. Dělal jsem to intuitivně. Tak, aby mě bavilo to po sobě číst.

A když už jsem nakousl tvoji schopnost povznést a kolorovat texty songwriterů, mezi nimiž se celý život pohybuješ, nedá mi to: měl na tebe při psaní vliv i jejich způsob zacházení se slovy, motivy, atmosférou?
Těžko říct, protože většina z nich píše v angličtině. Ale třeba poetika Ivana Hlase mě určitě ovlivnila, tomu se nedá vyhnout. Ovšem řekl bych, že vstřebávám spíš různý vlivy z okolí, kolem kterejch jsem kdy v životě prošel. Při psaní se mi třeba stalo, že mi tam skákaly slovní spojení a formulace, který se mi zdály nějak povědomý a trochu mě štvaly, ale pořád mě to táhlo tím směrem. Tak jsem o tom přemýšlel a nakonec přišel na to, že to je styl povídek Šimka a Grosmanna, který jsem poslouchal jako malý dítě.

Jsi člověk, který má při psaní rituály, nebo píšeš kdykoli a kdekoli, jakmile je múza?
Píšu kdekoliv. Třeba v autě, když jedeme na šňůru. Nebo v šatně, kde se motá spousta lidí. Někdy se dokážu uzavřít a nevnímat okolí, jindy to nejde. Ale múza si nevybírá. Přijde kdykoliv a kamkoliv.

Mimochodem, jak ses ocitl pod křídly nakladatelství Pijavice? Vlastně jsem byl docela zvědavý, jaká další kniha se v jejich plánu objeví po Paranoidní pijavici Jany Jiráskové...
Původně to chtěl vydat Maťa, ale z nějakýho důvodu z toho sešlo, pak mělo zájem ještě jedno vydavatelství, ale těm se to zase zdálo krátký. K Pijavici jsem se dostal tak, že jsme několikrát s Philem Shoenfeltem hráli na literárních večerech, který pořádal pozdější zakladatel Pijavice. Tak jsem mu jednou ten text dal a po mnoha a mnoha úpravách je z toho knížka.

U knih ještě stále platí, že i obal prodává. Nechal jsi jeho zpracování zcela v rukou Karla Halouna nebo jsi měl svou směrodatnou ideu.
Vydávání knížky pro mě bylo velkou neznámou. Nevěděl jsem vůbec, do čeho jdu a co mě čeká. Chtěl jsem mít aspoň nějakou jistotu. Jeden pevnej bod. A tím byl pro mě Karel Haloun. Věděl jsem, že jeho autocenzura by nepustila nic špatnýho. Znám ho už léta a když si knížku přečetl a kývl, byl jsem šťastnej. Do jeho návrhu jsem vůbec nezasahoval, vlastně až na maličkost – prosadil jsem, aby viněta „Pitralon“ byla na obal dodatečně dolepená formou samolepky. Ten původní návrh Haloun načrtnul už při první schůzce, v hospodě na ubrousek. A mě se ten nápad, ta grafická zkratka líbila.

A ještě drobnost závěrem - zachutnala ti vůně čerstvě vydané knihy? A budeš si ji chtít co nejdříve zopakovat?
Pitralon jsem napsal vlastně už před deseti lety. Potom ležel v šuplíku a až po letech se z něj zvláštním řízením osudu stala knížka. Když jsem se k tomu textu po těch letech vrátil a začal ho upravovat, zjistil jsem, že už jsem úplně jinde a že bych to dneska napsal úplně jinak, jestli vůbec. To mě zajímalo, a tak jsem začal psát znovu. Vlastně už jsem další knížku dopsal a teď ji upravuju. Vyjít by měla na jaře. Rozsahem je oproti Pitralonu více než dvojnásobná a tentokrát to bude čistá fikce. Chtěl bys vědět o čem to bude? Neřeknu. (smích)