mArcElkrIz | Články / Rozhovory | 16.02.2013
Otevřené rány, maskování a pokusy o rychlé zhojení, ale i záměrné rozedírání. Občas nutné, občas masochistické. Minimum černobílého vidění. Údery z jakékoli strany, žádní romantičtí hrdinové. Citové pochody, kličky a propady. Postavy načichlé kosmopolitním městem, přesuny v hromadných prostředcích, tabákem, přirozeným humorem, slaným potem a nasládlými parfémy. Potřeba uchopení, semknutí, ale i vstupu do otevřených a evidentně cizích dveří.
Pavel Cingl je již nějaký ten pátek neopomenutelným rockovým houslistou a sidemanem songwriterů. Po boku textařů sžíraných svými touhami, obsesemi a city dokáže naprosto trefně (a často nepříliš tradičně) vykreslovat a povznášet atmosféru jejich textů. Jeho melodickými motivy, rytmizací a zvukovou silou získávají písně Phila Shoenfelta, Ivana Hlase, Marka Steinera či Brada Strattona naléhavost, s níž se zažírají hlouběji pod kůži. A jak se čas řítí vpřed, stojí tu Pavel Cingl před námi se svými slovy, pocity a slastmi a běsy. V pozici autora knižní prvotiny. Nazvané Pitralon.
Pavle, kdy přišel první impuls, taková ta neustále se opakující vtíravá chuť sdělit své pocity prostřednictvím knihy? Ta hybná síla vnitřního přetlaku a napětí.
Žádná chuť ani síla ani přetlak nepřišel. Prostě jsem si jednoho krásnýho dne sednul k počítači a začal psát. Jen tak pro sebe. A najednou jsem zjistil, že mě to baví, a toho textu přibývalo a tak mě napadlo, že bych to zkusil dotáhnout až do tvaru knížky. Ale rozhodně jsem tehdy neměl žádný ambice to vydávat. Bylo to něco mezi deníčkem a slohovým cvičením.
Nebude to asi jen můj pocit, ale Pitralon se čte velmi snadno. Má v sobě silnou jednotící rytmizaci. Ať už se vracíš do historie, dokumentuješ sled sms komunikace nebo vykresluješ atmosféru okamžiku, neztrácí tempo. Myslíš, že je to dáno tvojí osudovou svázaností s hudbou?
Určitě. Rytmus je můj život. Neustále dělám všechno v rytmu a věřím v to, že všechno v životě má svůj rytmus. Nejen hudba, ale i chůze, práce, nejrůznější činnosti nebo třeba sex. Jak to nemá rytmus, je z toho plytká bramboračka. Nejhorší je, když někdo rozhodí můj vnitřní rytmus. To bych zešílel! Když jsem tu knížku po sobě četl a upravoval, stávalo se mi, že se to v určitejch místech pořád zadrhávalo. Když jsem to místo upravil, tak to najednou zase plynulo. Dělal jsem to intuitivně. Tak, aby mě bavilo to po sobě číst.
A když už jsem nakousl tvoji schopnost povznést a kolorovat texty songwriterů, mezi nimiž se celý život pohybuješ, nedá mi to: měl na tebe při psaní vliv i jejich způsob zacházení se slovy, motivy, atmosférou?
Těžko říct, protože většina z nich píše v angličtině. Ale třeba poetika Ivana Hlase mě určitě ovlivnila, tomu se nedá vyhnout. Ovšem řekl bych, že vstřebávám spíš různý vlivy z okolí, kolem kterejch jsem kdy v životě prošel. Při psaní se mi třeba stalo, že mi tam skákaly slovní spojení a formulace, který se mi zdály nějak povědomý a trochu mě štvaly, ale pořád mě to táhlo tím směrem. Tak jsem o tom přemýšlel a nakonec přišel na to, že to je styl povídek Šimka a Grosmanna, který jsem poslouchal jako malý dítě.
Jsi člověk, který má při psaní rituály, nebo píšeš kdykoli a kdekoli, jakmile je múza?
Píšu kdekoliv. Třeba v autě, když jedeme na šňůru. Nebo v šatně, kde se motá spousta lidí. Někdy se dokážu uzavřít a nevnímat okolí, jindy to nejde. Ale múza si nevybírá. Přijde kdykoliv a kamkoliv.
Mimochodem, jak ses ocitl pod křídly nakladatelství Pijavice? Vlastně jsem byl docela zvědavý, jaká další kniha se v jejich plánu objeví po Paranoidní pijavici Jany Jiráskové...
Původně to chtěl vydat Maťa, ale z nějakýho důvodu z toho sešlo, pak mělo zájem ještě jedno vydavatelství, ale těm se to zase zdálo krátký. K Pijavici jsem se dostal tak, že jsme několikrát s Philem Shoenfeltem hráli na literárních večerech, který pořádal pozdější zakladatel Pijavice. Tak jsem mu jednou ten text dal a po mnoha a mnoha úpravách je z toho knížka.
U knih ještě stále platí, že i obal prodává. Nechal jsi jeho zpracování zcela v rukou Karla Halouna nebo jsi měl svou směrodatnou ideu.
Vydávání knížky pro mě bylo velkou neznámou. Nevěděl jsem vůbec, do čeho jdu a co mě čeká. Chtěl jsem mít aspoň nějakou jistotu. Jeden pevnej bod. A tím byl pro mě Karel Haloun. Věděl jsem, že jeho autocenzura by nepustila nic špatnýho. Znám ho už léta a když si knížku přečetl a kývl, byl jsem šťastnej. Do jeho návrhu jsem vůbec nezasahoval, vlastně až na maličkost – prosadil jsem, aby viněta „Pitralon“ byla na obal dodatečně dolepená formou samolepky. Ten původní návrh Haloun načrtnul už při první schůzce, v hospodě na ubrousek. A mě se ten nápad, ta grafická zkratka líbila.
A ještě drobnost závěrem - zachutnala ti vůně čerstvě vydané knihy? A budeš si ji chtít co nejdříve zopakovat?
Pitralon jsem napsal vlastně už před deseti lety. Potom ležel v šuplíku a až po letech se z něj zvláštním řízením osudu stala knížka. Když jsem se k tomu textu po těch letech vrátil a začal ho upravovat, zjistil jsem, že už jsem úplně jinde a že bych to dneska napsal úplně jinak, jestli vůbec. To mě zajímalo, a tak jsem začal psát znovu. Vlastně už jsem další knížku dopsal a teď ji upravuju. Vyjít by měla na jaře. Rozsahem je oproti Pitralonu více než dvojnásobná a tentokrát to bude čistá fikce. Chtěl bys vědět o čem to bude? Neřeknu. (smích)
Pavel Cingl – Pitralon (Pijavice, 2013)
http://kniha-pitralon.cz
Barbora Kadlíčková 30.06.2022
Čtveřice, pohybující se na pomezí alternativního popu s vlivy rocku a folku a s odzbrojujícím hlasem Katrine Stenbekk v popředí, letos na Colours of Ostrava. Rozhovor.
Václav Valtr 24.06.2022
Po deseti letech strávených v Šanghaji se Osheyack stěhuje pryč a vydává album, které je jakousi labutí písní za jeho pobytem. Rozhovor před koncertem ve Fuchsu2.
Adéla Polka 23.06.2022
Rozhovor o tom, co bylo a je country, jak si stojí kanadská hudební scéna, ale také malé nahlédnutí do přísných pracovních postupů.
Jarmo Diehl 22.06.2022
Klasicistní pětipodlažní vojenská budova z roku 1844, která zůstala v téměř původním stavu? Kasárna Karlín slaví pod patronací Pražského centra páté narozeniny a my chceme být u toho. Rozhovor.
redakce 31.05.2022
Dr. Fleischman chystají v Česku hned dva koncerty. Chvíli na zodpovězení pár otázek si udělal Marcin Dubrawski, který v kapele hraje na bicí a má na starosti texty.
David Čajčík 16.05.2022
Jako pozvánku na květnový koncert postpunkových Crack Cloud odemykáme rozhovor, který vyšel ve Full Moonu #113.
Viktor Palák 12.05.2022
Viera Marinová je zvuková designérka, která stojí mimo jiné za ceněným krátkým filmem Milý tati.
Adéla Polka 09.05.2022
Falešný kněz Poly si ve svých obsáhlých kázáních rád rejpne a nechá být. Ať si každý přebere sám. Rozhovor.
Jarmo Diehl 05.05.2022
Přední český klavírista, nebo přední český umělecký ředitel, v obou případech přesahující hranice naší země? Jan Bartoš je obé. Rozhovor k festivalu, jehož program budí respekt.
Anna Mašátová 02.05.2022
S Alonou a jejími kolegyněmi jsme se potkávaly během konferencí a festivalů v zahraničí, v loňském roce navázaly hlubší spolupráci, která vyústila v česko-ukrajinský workshop...