Začít znovu? (L’avenir)

Prvně, špatně přeložený název filmu. K tomu jako propagační fotka starší herečky s mladým hercem, přečtu krátkou synopsi a jasně, nevěrný manžel, učitelka filozofie si začne se svým studentem. Distribuce právě ztratila třetinu lidí, které by mohl film zajímat. Přitom L’avenir, tedy správně a bezpříznakově Budoucnost, je v originále název, který nám nic nepodsouvá. Hlavní postava ve filmu vůbec nic nového nezačíná, kolem ní spadne lavina, ale s ní to ani nehne. Alespoň na první pohled.

Název filmu vychází z Rousseauovy Nové Helois a citát z této knihy představuje jednu z nosných myšlenek filmu. Hrdinka románu, Julie, tu popisuje mechanismus lidské touhy. Samotné touhy člověka toužit a při tom se slastně soužit. Člověk se vždy rád a intenzivně upíná k nějaké představě, zvláště pak na city k druhé osobě. Romantická nešťastná láska je dokonalým zosobněním podstaty touhy jakožto zoufání si po něčem neznámém, nedosaženém a nedosažitelném. Ženy touží po hrdinovi, který odplouvá na moře, odchází do války, umírá nebo je jim jinak zapovězený či od nich odloučený nepřízní osudu. Takové modely, které jsou součástí naší objektivní psyché, jsou uloženy tak hluboko, že si je nevědomě přenášíme do jakéhokoliv kontextu a doby. Neexistuje způsob, jak touhu zcela přemoci nebo se z ní nadobro vymanit. Je neodbytná a urputná jako rozmazlené dítě. Rousseauova Julie si ale uvědomuje, že i touha samotná nám může být naplněním a odpovědí.

Nathalie, hlavní postava filmu, si je toho plně vědoma, když rázuje po školní třídě a Rousseaua cituje. Žádné její touhy se ve filmu nenaplní. Navenek působí jako citově chladná, tvrdě racionální a pragmatická osoba. Do jisté míry taková možná i je, ale moc jiného ji ani nezbývá. Její postava má v podstatě dvě možnosti. Postavit se věcem čelem a překonat je, nebo se zhroutit a ztratit přitom i víru v budoucnost. Během několika let ji potká kombinace psychické zátěže, která by povalila i statnějšího vola. Zásadní tu není její reakce, ale její zdánlivá absence. „Quelle conne!“, tedy „já jsem taková kráva“, zvolá Nathalie v kritickém okamžiku a odkráčí z místnosti.

Její cesta není bezbolestná, i když se takovou může zdát díky tomu, jak velký časový úsek příběh pokrývá nebo i díky civilnímu, až dokumentárnímu zpracování filmu. Bolest Nathalie je zobrazena pomocí zkratek a letmých záběrů: v rozhovoru se studentem Fabienem, na poslední cestě z domu v Bretani. Neodehrávají se tu žádné očekávatelné dramata: žádné scény, zhroucení, prudké zvraty ani poutnické sebepoznávací cesty do Tibetu se nekonají. Ne, film je francouzsky konverzační, propletený filozofickými citáty a narážkami na knihy, které Nathalie zrovna čte.

Jednou z nich je symbolicky i Svět jako vůle a představa, kterou si manžel Nathalie jako jedinou z bytu neodnese a vrátí se pro ni až v závěru filmu. Nathalie mezitím prokáže, že vůle není něco, co by jí chybělo, a pro mě za mě si tak, Heinzi, tím Schopenhauerem třeba podlož stůl. Přestože se svět kolem ní bortí, je to ona sama, kdo udává směr a trousí u toho poznámky typu: „Ale nic mi tu nenamlouvej, ženy po čtyřicítce jsou v podstatě na odpis.“

Její oblíbený student jí může vyčítat, že není dostatečně radikální, že pravdy jenom káže a nesnaží se je proměňovat ve skutečné činy. Omyl, pro Nathalii jsou celou dobu filosofické myšlenky směrodatné, ale jen v osobní rovině. Svoji filosofii nikomu necpe, poklidně a sveřepě ji žije.

Jako dcera profesora a profesorky filosofie měla nejspíš režisérka Mia Hansen-Løve poličky s Levinasem a Frankfurtskou školou po ruce. Pro začátečníky, jako jsem já, tak nebudou všechny její narážky srozumitelné. Ale jak se na film asi dívají Francouzi? Nathalie není profesorka na vysoké škole, jak byste se mohli domnívat, ale na lyceu, kde se z filosofie píše i maturitní zkouška. Můj středoškolský profesor na základy společenských věd byl sice do filosofie nadšený, ale projevovalo se to jen spletenicí úvah o teorii superstrun. Francouzi mají i populárně naučný filosofický časopis, který úspěšně vychází i v Německu, dovedete si ho představit u nás? Že by ho Jančura začal nabízet v Regiojetu ke kafi. Filosofie, u nás rozhodně není něco populárního. Zvedněte ruku, kdo jste četl Svět jako vědomí a nic od Ladislava Klímy, našeho voluntaristy. Jak ale píše Stefan Zweig, nemá smysl ztrácet čas plitím na lidskou průměrnost nebo pohodlnost. Důležité je naše sebeuvědomění, náš vlastní vnitřní život, a ne to zdánlivé, co bublá kolem. Nikdo nám nebrání zásobit se výtisky z nakladatelství Oikoymenh a už vůbec nikdo nám nezabrání v tom, abychom se dívali na chytré francouzské filmy.