Články / Reporty

Žiletky v těle (KVIFF 2023)

Žiletky v těle (KVIFF 2023)

Štěpán Nezbeda | Články / Reporty | 03.07.2023

Už třetí den festivalu může být z hlediska spánkového deficitu pro některé jedince kritický. Nemuseli přitom navštívit jediný z nepřeberného množství stánků s alkoholem, hospod, barů a nemilosrdně dunících klubů, stačí se poctivě držet programové nabídky, v níž první projekce začíná v osm ráno a poslední nezřídka končí pár hodin po půlnoci. V zájmu zachování sil je tak čas od času prospěšné některý z filmů obětovat a raději se pořádně vyspat.

K prvnímu nedělnímu snímku proto usedám až po poledni. Na Slow (režie Marija Kavtaradze), který soutěžil na Sundance a ve Varech má evropskou premiéru, se dostanu spíše šťastnou náhodou. Podle přeplněného sálu ale soudím, že jiní šli najisto. Litevská režisérka ve svém druhém celovečerním počinu buduje příjemně civilní romanci o lásce mezi asexuálním tlumočníkem do znakového jazyka a učitelkou tance milující tělesnost. Krom tohoto základního kontrastu mezi protagonisty sice filmu chybí výraznější konflikt a vše plyne podle očekávání, síla Slow ale spočívá spíše ve věrném vykreslení intimity než v rafinovaném příběhu. Pokusy o sexuální styk v sobě mají realistickou trapnost a nedokonalost, chvíle strávené vzájemnými rozhovory a laškováním zase hodnověrnou něhu. Vše je navíc zasazeno do neokoukaného prostředí baltského státu, které svou omšelostí chvílemi připomíná turisty opomíjené části Karlových Varů ležící mimo hlavní dění.

Bezprostředně navazující projekci vynechávám, abych v sobě nechal uležet romantiku. Pak vyrážím do Malého sálu na Matku všech lží (režie Asmae El Moudir). Marocký hybrid mezi dokumentárním a loutkovým filmem vypráví o historii jedné rodiny na pozadí velkých dějin. Režisérka a protagonistka snímku v jedné osobě se snaží vypátrat, proč její rodina nemá žádné fotky. Jako osvěžovač vzpomínek místo nich slouží precizní miniatury režisérčina otce, jež rekonstruují ulici, v níž rodina bydlela během krvavě potlačené stávky v osmdesátých letech. Vzpomínky na traumatickou událost se na rodinné úrovni snoubí s odhalováním zhoubného vlivu, kterým na domácí prostředí působila autoritativní hlava rodiny, babička. Typově film patří spíš na Jeden svět než do Varů, cenu za režii v Cannes příliš nechápu.

Na jednu z největších událostí festivalu, premiéru Citlivého člověka od Tomáše Kleina, uvedeného v Hlavní soutěži, si zařizuji vstupenku do Velkého sálu. Nechybí delegace k filmu, televizní štáby ani ministr kultury. Románovou předlohu Jáchyma Topola si vybavuji jen matně, utkvělo mi hlavně groteskní ladění a pár dílčích situací. Proto mě překvapuje na tuzemskou kinematografii netradiční temnota, jež hned pohltí. Kočovný herec Mour se vrací se svou ženou a dvěma syny po evropském turné zpět do Čech. Z jeho domoviny se mezitím stala jakási země nikoho lemovaná partami chuligánů. Kleinovo dílo, jehož vizualita se pohybuje mezi estetikou špinavých squatů a levných poutí, představuje v českém prostředí nebývale silnou autorskou vizi. Když se pak v nejzběsilejší části putování otce a synů posázavskou krajinou rozezní největším karlovarským kinem hlas Filipa Topola zpívajícího Žiletky, mám husí kůži a očekávám bezprostřední bouřlivý potlesk, ten nakonec přichází až po závěrečných titulcích.


O půlnoční projekci tentokrát není takový zájem jako včera, finský akčňák Sisu (režie Jalmari Helander) už byl přece jen k vidění i v českých kinech. Příběh o bývalém elitním vojákovi, který najde kdesi v Laponsku zlato, na nějž má spadeno nacistická jednotka, rozehrává narativní minimalismus par excellence. Všem je od začátku jasné, že nemluvný vousatý drsňák nepřátele do jednoho kreativně a vtipně vykosí. A ti, co neusnou, se přesně toho také dočkají. Těžko říct, zda zabíjení nácků někdy přestane bavit, podle reakcí publika ten čas zatím nenastal.

U improvizované zastávky festivalových autobusů se kdosi opírá o značku a zvrací. Ambici stihnout zítřejší projekci od osmi asi nemá. Ani já ne.

Info

MFF Karlovy Vary
30. 6. - 8. 7. 2023 Karlovy Vary
web

foto © KVIFF

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ve zvukové krajině labyrintu Faunu (Faun festival)

Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024

Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Kryštof Kočtář 31.03.2024

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace