Články / Reporty

Žiletky v těle (KVIFF 2023)

Žiletky v těle (KVIFF 2023)

Štěpán Nezbeda | Články / Reporty | 03.07.2023

Už třetí den festivalu může být z hlediska spánkového deficitu pro některé jedince kritický. Nemuseli přitom navštívit jediný z nepřeberného množství stánků s alkoholem, hospod, barů a nemilosrdně dunících klubů, stačí se poctivě držet programové nabídky, v níž první projekce začíná v osm ráno a poslední nezřídka končí pár hodin po půlnoci. V zájmu zachování sil je tak čas od času prospěšné některý z filmů obětovat a raději se pořádně vyspat.

K prvnímu nedělnímu snímku proto usedám až po poledni. Na Slow (režie Marija Kavtaradze), který soutěžil na Sundance a ve Varech má evropskou premiéru, se dostanu spíše šťastnou náhodou. Podle přeplněného sálu ale soudím, že jiní šli najisto. Litevská režisérka ve svém druhém celovečerním počinu buduje příjemně civilní romanci o lásce mezi asexuálním tlumočníkem do znakového jazyka a učitelkou tance milující tělesnost. Krom tohoto základního kontrastu mezi protagonisty sice filmu chybí výraznější konflikt a vše plyne podle očekávání, síla Slow ale spočívá spíše ve věrném vykreslení intimity než v rafinovaném příběhu. Pokusy o sexuální styk v sobě mají realistickou trapnost a nedokonalost, chvíle strávené vzájemnými rozhovory a laškováním zase hodnověrnou něhu. Vše je navíc zasazeno do neokoukaného prostředí baltského státu, které svou omšelostí chvílemi připomíná turisty opomíjené části Karlových Varů ležící mimo hlavní dění.

Bezprostředně navazující projekci vynechávám, abych v sobě nechal uležet romantiku. Pak vyrážím do Malého sálu na Matku všech lží (režie Asmae El Moudir). Marocký hybrid mezi dokumentárním a loutkovým filmem vypráví o historii jedné rodiny na pozadí velkých dějin. Režisérka a protagonistka snímku v jedné osobě se snaží vypátrat, proč její rodina nemá žádné fotky. Jako osvěžovač vzpomínek místo nich slouží precizní miniatury režisérčina otce, jež rekonstruují ulici, v níž rodina bydlela během krvavě potlačené stávky v osmdesátých letech. Vzpomínky na traumatickou událost se na rodinné úrovni snoubí s odhalováním zhoubného vlivu, kterým na domácí prostředí působila autoritativní hlava rodiny, babička. Typově film patří spíš na Jeden svět než do Varů, cenu za režii v Cannes příliš nechápu.

Na jednu z největších událostí festivalu, premiéru Citlivého člověka od Tomáše Kleina, uvedeného v Hlavní soutěži, si zařizuji vstupenku do Velkého sálu. Nechybí delegace k filmu, televizní štáby ani ministr kultury. Románovou předlohu Jáchyma Topola si vybavuji jen matně, utkvělo mi hlavně groteskní ladění a pár dílčích situací. Proto mě překvapuje na tuzemskou kinematografii netradiční temnota, jež hned pohltí. Kočovný herec Mour se vrací se svou ženou a dvěma syny po evropském turné zpět do Čech. Z jeho domoviny se mezitím stala jakási země nikoho lemovaná partami chuligánů. Kleinovo dílo, jehož vizualita se pohybuje mezi estetikou špinavých squatů a levných poutí, představuje v českém prostředí nebývale silnou autorskou vizi. Když se pak v nejzběsilejší části putování otce a synů posázavskou krajinou rozezní největším karlovarským kinem hlas Filipa Topola zpívajícího Žiletky, mám husí kůži a očekávám bezprostřední bouřlivý potlesk, ten nakonec přichází až po závěrečných titulcích.


O půlnoční projekci tentokrát není takový zájem jako včera, finský akčňák Sisu (režie Jalmari Helander) už byl přece jen k vidění i v českých kinech. Příběh o bývalém elitním vojákovi, který najde kdesi v Laponsku zlato, na nějž má spadeno nacistická jednotka, rozehrává narativní minimalismus par excellence. Všem je od začátku jasné, že nemluvný vousatý drsňák nepřátele do jednoho kreativně a vtipně vykosí. A ti, co neusnou, se přesně toho také dočkají. Těžko říct, zda zabíjení nácků někdy přestane bavit, podle reakcí publika ten čas zatím nenastal.

U improvizované zastávky festivalových autobusů se kdosi opírá o značku a zvrací. Ambici stihnout zítřejší projekci od osmi asi nemá. Ani já ne.

Info

MFF Karlovy Vary
30. 6. - 8. 7. 2023 Karlovy Vary
web

foto © KVIFF

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

No importa tu cara, importas tu (Austin TV)

Kryštof Kopec 27.02.2024

Když na jaře minulého roku Austin TV oznámili comebackový koncert, lístky se vyprodaly během tří minut.

Co se děje v pokojíčkách (Holly Humberstone)

Klára Řepková 22.02.2024

Koncert je stejně jako její tvorba hořkosladká óda na ranou dospělost se všemi intenzivními láskami, propitými večery i pocity neukotvenosti a opuštění a hledáním sama sebe.

Brutalita v croptopu (Knocked Loose & Deafheaven)

Marek Hadrbolec 21.02.2024

„I wanna to see all of you stage dive!“ Bryan Garris dává povel a mosheři se sápou na půlkruhové pódium, jen aby na jeho druhé straně přistáli do propletence hlav,…

Řev tříští mramor (Napalm Death)

Kryštof Kočtář 15.02.2024

Agresivní diktát prokládaly milé pauzy, kdy Barney Greenway přítomné vzýval k odmítnutí nenávisti ve prospěch solidarity či hledal majitele nalezeného mobilu.

Cit pro pochmurnost (Of the Wand And the Moon)

Kryštof Kočtář 07.02.2024

Kim Larsen z Of the Wand & the Moon přiznaně kráčí po cestě, kterou vyšlapal legendární projekt Death in June. Někdy je tento krok jistý, jindy méně...

Večer střízlivého hardcore-punku (Magnitude & co.)

Marek Hadrbolec 07.02.2024

„Praha je asi moje nejoblíbenější město v Evropě,“ deklaruje Russell Bussey, zatímco neúnavně poskakuje po pódiu a bez ustání burcuje publikum k větší aktivitě.

Architekti metalcoru (Architects & co.)

Timon Láska 06.02.2024

Do Prahy si Architects kromě zvukově i rytmicky vyšperkovaného, více než devadesátiminutového vystoupení přivezli také spektakulární vizuální doprovod.

Slow travel CTM 2024

Andrea Bodnárová 04.02.2024

Fronta u Betonhalle je úctyhodná a uvnitř je téměř nedýchatelno. CTM otevírají Moundabout, dva týpci, co zpívají o mrtvolách v rašeliništích.

Přivolat Bestii ohněm (Mörghuul)

Marek Hadrbolec 04.02.2024

Podium zdobí dva obrácené kříže a čtveřice svíček. Dav lidí pod ním netrpělivě vyhlíží příchod Bestie...

Nejlepší texty Full Moonu 2023: Já na Brno, Brno na mě

Jakub Zbořil 31.01.2024

První koncerty jsem viděl v dnes už zaniklém klubu Boro koncem střední školy. Tehdy jsem neměl tušení, že taková podzemnická scéna v Česku vůbec existuje... Scéna - Brno!

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace