Dobrá věc se prosadí sama - Polí5

Polí bylo od začátku pět a roků je najednou už dvakrát tolik. Josef Jindrák, hlava a duše vydavatelství nazvaného podle povídky Ladislava Klímy Jak bude po smrti, patří mezi nejaktivnější hráče na domácí hudební scéně. Oslavy završení první dekády existence vydavatelství Polí5 proběhnou v sympaticky spikleneckém duchu (8. dubna v Malostranské besedě), ostatně podobně jako veškeré jeho aktivity. Přes mnohdy až příliš dokonalá utajení a poněkud chaotické vlny, ve kterých tituly labelu vychází, se Polí5 pomalu ale jistě blíží stovce položek, z nichž nejeden zdobí různá ocenění. S Josefem Jindrákem o sarkasmech, soukromí, společných dovolených a krizích, ve kterých je třeba dělat si radost.

Dekáda – to zní slavnostně. Bilancuješ? Kolik jsi vlastně za ta léta vydal titulů?

Deset let je hrozně moc, vidím to sám na mladším synovi, který se narodil, když jsem Polí5 zakládal. Na nějaké bilancování není moc čas, mám pocit, jako kdyby to bylo včera a mezitím jen vyrostla další generace. Musím se věnovat hlavně aktuálním věcem, ale tím, jak právě připravuju Benefici pro Polí5, tak se k tomu okruhem zase vracím. Spočítat přesně tituly podle katalogového čísla není tak jednoduché, protože jsem začal od devítky, čímž jsem vzdal hold svým neosamizdatovým aktivitám Manuzia. Některé tituly se nakonec nerealizovaly a jejich čísla jsem už neobsadil, další jistě vyjdou, ale mají zpoždění třeba dva roky. Ale dá se to zjednodušit – dosud je venku nějakých devadesát titulů.

Ty nejlepší labely se vyznačují tím, že u nich většina interpretů zůstává, pokud je tedy nějak dramaticky nepřerostou. Mluvím třeba o Constellation nebo Thrill Jockey – funguje Polí5 na podobné bázi?

To je složitější. Nemohu si nikoho doživotně zavázat, takovou pozici nemám a ani nechci mít. S kapelami se potkáváme, když jsme si oboustranně prospěšní, po čase je možné se rozejít, anebo spolupráci zopakovat. B4 je taková kmenová buňka a je pravděpodobné, že spolu budeme do smrti, ale když třeba přijde nabídka od zahraničního labelu, já je držet nebudu. Ale buďme realisti, oni budou má ozdoba, já jim budu platit realizace – spokojenost na obou stranách. Když se nehraje o velké peníze, jde všechno plynule.

Ono se to dá taky obrátit – ty nejlepší kapely nemají zapotřebí skákat od jednoho vydavatele k druhému. A zase zpět – nejsem tak silný, abych svým kmenovým projektům mohl vydávat desku každý rok, protože se prostě z prodejů nezaplatí. Pokud najdou jiného blázna, mají spíš můj obdiv.

Když z druhé strany, tak úplně – proč by tedy kapely měly u Polí5 zůstat, co jim můžeš nabídnout?

Já kapelám nic neslibuju. Možná v tom je to kouzlo, nemažu nikomu med kolem huby, že tady je to nejlepší a co všechno pro to udělám. Naopak, většinou to i kapelám rozmlouvám, slovy Ondřeje Ježka: „Opravdu je potřeba to vydat, není už těch desek na světě moc?“ Je to spolupráce, kooperace, partnerství, spolčení, naladění na stejnou vlnu, nevím – prostě hodně věcí se dělá líp v nějakém družstevním nadšení.

Kapela nahraje desku, tím se vyčerpá, finančně, ale i energeticky, nemá už pak sílu platit další výdaje, dohadovat se v lisovně nebo tiskárně. Oni rozumí hudbě, možná nahrávacímu studiu, ale ne objednávkám, fakturám, daním či distribuci. Uleví se jim, když tohle někdo zařídí. A hlavně začnou patřit do nějaké party, už si je leckdo dokáže dát do souvislostí, už nebudou tak titěrnou kapkou v oceánu. Spousta kapel samozřejmě žádného vydavatele nepotřebuje, protože mají silnější nervy nebo jsou prostě solitéři a chtějí mít dohled nad vším...

Pokračování rozhovoru o neobyčejném nakladatelství Polí5 najdete v magazínu Full Moon #59.