Dominika Mithofer (Habrovka): Takových míst v Praze moc není

Když se řekne Habrovka, fanouškům automaticky naskočí „festival bloumající veřejnosti“, jak zní podtitul této dvoudenní městské veselice v pražské Krči, pořádané už více než dvacet let, letos první červnový víkend. Co se týče hudebního programu, vedle „starých známých“ typu Dva, Bratři Orffové nebo Hrubá hudba tu letos vystoupí i zástupci mladší generace v podobě jmen Malej Péťa & Eljel, Island Mint, Marley Wildthing a dorazí i folková pastorála Severní nástupiště a další. Více než tomuto lajnapu jsme se v rozhovoru s ředitelkou Dominikou Mithofer věnovali dalším věcem, od divadla a prostoru před sdílenou radost až po předávaní zkušeností. Doporučujeme!

„Jsme festival, který si na nic nehraje,“ říkáte v promo materiálech. Na co si hrajou ty další?

To je dobrá otázka. Nechtěla bych se stavět do pozice soudce jiných akcí, nechtěli jsme se touto větou do někoho trefovat. Myslím si, že pro každého pořadatele je těžké najít tu svou „značku”, přijít na to, co je devíza toho konkrétního festivalu, a na tom to postavit. No a my jsme přišli na to, že jsme takový středně velký kulturní piknik, který se nechce opírat jen o velká jména v lineupu, ale o celkovou atmosféru, blízkost mezi návštěvníky a pořadateli, podporu nejen místní komunity a třeba i to, že na té naší zahradě vidí rodiče své děti ze všech stran a můžou si na chvíli oddechnout a dát si pivo a divadlo.

Pověz mi něco o zahradě svatého Františka, myslím, že ani každý Pražák neví, kde to přesně je nebo jak krásně tam je.

To se mi líbí, pojďme na to. Když vystoupíte na Budějovické a vidíte všechny ty vysoké budovy, kanceláře a obchody, nenapadne vás, že stačí za poliklinikou a úřadem městské části zahnout doleva a najít místo, které vám připomene letní prázdniny u babičky. Zahrada to není velká, ale je dostatečně zelená a hezky členěná na to, abyste mohli slyšet a vidět vše, co festival nabízí, a zároveň si mohli najít klidné místo k odpočinku. Třeba pod třešní nebo břízou. Zahradě dominuje kostel sv. Františka, ve kterém můžeme díky skvělé spolupráci s celou farností pořádat jedinečné koncerty a komorní představení. Jedna kapela nám kdysi řekla, že je to báječné místo, ale nejsou si jistí, jestli je to kostel, nebo chata. A tak nějak to je. Nacházíte se na farní půdě, ale atmosféra kolem je tak přátelská a otevřená, že nemáte pocit, že byste se měli pokřižovat a pokleknout, spíš někoho obejmout. Takových míst v Praze zkrátka moc není, takže doporučuji přijít se podívat, dokud to ještě jde.

Děláte neziskový festival, s jak velkým týmem si vystačíte? Je proměnlivý nebo stabilní léta, je to generační záležitost, nebo se to dá nějak přirovnat k publiku, které na vás chodí?

Habrovka existuje už 23 let, takže organizační tým jednotlivých ročníků se během času proměňoval, před cca 10 lety došlo k předání vedení a s tím se logicky začal měnit tým lidí, kteří festival dělají. Posledních pár let ho děláme v týmu, který stojí i za letošním ročníkem, a z toho mám velkou radost. Zároveň mě moc těší, že lidi se neztrácí. Někdo, kdo festival zakládal a udržoval mnoho let při životě, na něj stále rád přijde nebo si na něm zahraje, přispěje tipem na kapelu nebo točí pivo. Takže každý ročník je mimo jiné i symbolický sraz lidí, kteří Habrovku vymysleli, dělali, udržovali, měli a mají ji rádi. A myslím si, že naše publikum je na tom podobně.

Jak to máte s pomocí odjinud, dá se počítat s radnicí a podobně?

Co se týče podpory, které se nám dostává, tak té si samozřejmě moc vážíme. Spolupracujeme s městskou částí Praha 4, která nás podporuje, stejně tak Hlavní město Praha a Ministerstvo kultury. Kromě toho máme soukromé sponzory, kteří nejen že nás podporují, ale navíc ještě respektují a chápou to, že nechceme z krásné zahrady udělat jednu velkou reklamní plochu a že jim rádi poděkujeme jak virtuálně, tak osobně. Festival a místo konání je pro nás primárně místem pro umění, a ne pro reklamu.

Letošní téma zní Budiž světlo!, čímž chcete nabádat k porozumění a naději. Obé dost postrádám, jak tomu může pomoct letní festival?

Třeba tím, že umožní návštěvníkům vidět a slyšet něco, co naději dává, věřím tomu, že přesně tohle hudba a divadlo umí. Troufám si říct, že porozumění je na Habrovce vidět tak nějak všude, protože lidi, kteří se potkávají, se smějí, povídají si a díky tomu, že se nejedná o obr akci, můžeme jít za kým chcete a říct mu, že vás jeho tvorba baví, a to je fajn. Habrovka je pro nás dialog – nás mezi sebou, s návštěvníky, kteří už jsou přátelé, s umělci. No a když to tak vezmu, jedinou cestou k porozumění je komunikace a naslouchání. Skrze to se dá posvítit na všechno. Takže letní festival může pomoct třeba tak, že pro něco takového poskytne prostor.

Hudební program nechme stranou, co ten divadelní, podle čeho vybíráte soubory, a zkusme rovnou nalákat na něco. Když se řekne dětské představení, jeden má za to, že se ho to netýká, na druhou stranu děcka budou ta, která budou za pár let takové akce, jako je Habrovka, pořádat, doufejme.

V to doufáme taky, že se z malých diváků stanou velcí pořadatelé. Tvorba divadelního programu je – podobně jako u toho hudebního – kombinací toho, co jsme my sami viděli a bavilo nás, tipů, které jsme dostali od spolupracujících tvůrců, přátel pořadatelů a toho, co jsme si našli, protože to korespondovalo s tím, co jsme třeba vzhledem k tématu potřebovali. Dlouhodobě mám pocit, že představa toho, že dětské představení je jen pro děti, už je pryč a jsem za to ráda! Divadlo pro současné děti se opírá o interaktivitu a komunikaci s dětským divákem i rodičem, a proto je to zábava pro všechny. A nejen zábava, i estetický zážitek. Takže chcete-li vstoupit spolu s námi do poetického světa netradičních loutek, polozapomenutých příběhů a velké fantazie, doporučujeme třeba inscenaci Pelech kolektivu Tmel, Fimfárum Tomáše Podrazila a Studia Damúza, Honzu Ptáka, který toho ve světě hodně zažil, nebo třeba Divadlo Buřt s pohádkou O rybáři a jeho ženě.

Městský festival, to je disciplina sama o sobě, a nelehká. Jsou akce, které bys doporučila? Kam se letos chystáš?

To je velká pravda, a i když to ne vždycky klapne, jsem ráda, když můžu podpořit jiné festivaly a zároveň se inspirovat, jak to dělá někdo jiný, nahlédnout do jiné kuchyně je pokaždé osvěžující. Já se chystám na Worldfest do Valdštejnské Lodžie, s místním kastelánem Jirkou Vydrou nás pojí letité přátelství, jeho vidění světa je unikátní a promítá se to do všeho, co dělá. Ráda bych se vypravila na Festival Kočí v Chotči, festival Obnaženi nebo Divadelní piknik v Mostě, některé festivaly budu moct navštívit i „pracovně”, to se pak hezky spojuje příjemné s užitečným. Čeká mě Šrámkova Sobotka, Hronov nebo Pasovarské tvrzení. Já osobně mám pocit, že to, že dělám menší festival, se stalo mou diagnózou, takže velké festivaly už jsou na mě moc velké, každopádně všem pořadatelům držím palce, ať vytrvají a vložená energie se jim vrátí zpátky, protože bez toho to nejde.