Dospělý rap? To není normální! (Serengeti)

Řekněme si to narovinu: asi nejste fanoušky hip hopu. Mainstreamový rap totiž do značné míry básníky, kteří se rozhodli pro tuto formu, převálcoval. Upřímně, kdyby chicagský rapper Serengeti nenasadil masivní knír a buranský přízvuk, tolik lidí by si ho možná nevšimlo. Není totiž normální rapper.

Serengetiho alter ego, postarší kníratý rapper Kenny Dennis se slabostí pro žebírka, kyselé okurky, vždy věrný své ženě a poctivé práci, má blíž k rapovým klišé. Má své zásady a rád udílí životní rady. Serengeti patent na pravdu rozhodně nemá a v jeho textech se najdou introvertní, depresivní nebo rozvedení dospělí, kteří si přiznají, že jsou někdy ztracení a nechápou, co a proč se kolem nich děje, nebo proč nemohou dělat to, na co mají talent.

Syn afroamerické levicové aktivistky a bělošského podnikatele David Cohn myslí za oba rappery – v případě Serengetiho, protože musí, a v případě Kennyho, protože by měl. I on sám občas zatouží být normální a chvíli si odpočinout. Na americké rapové scéně patří spíše mezi avantgardu, není ideálním produktem, ani ho ze sebe nehodlá dělat. Dělá, co je mu vlastní, a dokáže tím zaujmout publikum, které chce pozorně poslouchat. Proto s ním spolupracují další podivíni, producenti, kteří mají širší a zajímavější záběr. Především členové kolektivu Anticon, u kterého Serengeti vydal většinu alb. Pod jeho nahrávkami jsou podepsáni Jell, Odd Nosdam, Polyphonic i Yoni Wolf. U posledního projektu Sisyphus, za kterým stojí se Sufjanem Stevensem a Son Luxem, se podařilo něco výjimečného – vznikla popová deska bez kompromisů, zvukově odvážná, smutná i zábavná. V této kombinaci Serengetiho citlivost, práce s dynamikou a výrazy i rytmická vynalézavost obzvlášť vyniká.

Serengeti chrlí jednu desku za druhou a v listopadu se vrací do Čech s novým LP Kenny Dennis, které produkoval Odd Nosdam. Potkat ho budete moci nejprve 12. listopadu v Brně na narozeninách progresivní klubovky Itch My Hahaha a o den později v Praze v MeetFactory. Bude předskakovat mystickým Shabazz Palaces. V obchodě Musictown se navíc před pražským koncertem uskuteční release party jeho nové desky. Budete si tam moci nechat od Kennyho nebo Getiho podepsat neonové vinyly z limitované edice o tří stech kusech, které jsou už teď v Praze. Vyráběly se totiž v Loděnicích.

Jak se, zvláště poslední dobou, žije v Chicagu? Slyšela jsem, že to není zrovna klidné místo.

Chicago bylo vždycky drsný město, ale není jediné. Najdete tu segregaci a tak, ale některé části jsou ráj.

Tvé alter ego Kenny Dennis má kladný vztah k práci. Je pravda, že má zkušenosti i s řízením náklaďáku? Vychází to z tvé osobní zkušenosti?

Kennyho poslední zaměstnání bylo opravování telefonních budek. Já sám jsem nikdy náklaďáky neřídil, ale pracoval jsem pro řidiče jako poslíček.

Psal jsi některé texty i v zaměstnání?

Vždycky, pořád. I na cestě do práce a z práce. Kdykoliv jsem měl chvíli, psal jsem texty.

Jak to máš s prací teď? Setkal ses s názorem, že být hudebníkem vlastně není řádné zaměstnání?

Nikdy jsem z žádné práce neměl dobrý pocit, nic mi nesedělo. Všechno to byla otročina.

A co Kenny a práce? V mnoha písničkách i v sitcomu to téma rozvíjíš.

Je třeba makat, dát si na čas a srovnat se, to jsou jeho motta. V sitcomu, který jsme letos natočili, s ním bydlí jeho mladší bratr Tanya a vychovává syna Dennise. Musí vydělávat čtyři sta dolarů týdně na jeho školu.

Plánujete točit další díly? Mělo to úspěch.

Mám v hlavě celý příběh o Kennym. Možná budeme točit dál, ale třeba jen jeden díl. Nevím, jak naložit s výsledkem. Kam s tím, kde to vysílat. Ale jinak je to velká zábava, rád bych pokračoval.

Jedeš turné s Open Mike Eaglem jako Serengeti. Není pro tebe lehčí vystupovat jako Kenny Dennis? Serengeti je emotivní a osobní.

Jako Kenny nekoncertuju. Udělal jsem jednu show s Benem Sloanem, bylo to skvělý. Dokážu si představit projekt jen z Kennyho věcí. Pojmout to jako divadlo a zapojit starší projekt Grimm Teachas a celý Kennyho svět včetně Tanyeho, Dennise, Curtise, Maureen, Derse, Shaqa, Jueles a Stace... To by mohla být velká show s velkým knírem.

Pracoval jsi s mnoha zásadními producenty, Jelem a Odd Nosdamem, Polyphonicem, Son Luxem a Sufjanem Stevensem, ale i berlínským Sicker Manem. Máš na někoho zvlášť výrazné vzpomínky?

Každý z mých projektů představuje velmi důležitou vzpomínku. Zrovna jsem odjel od Yoniho Wolfa ze Cincinnati.

Co spolupráce se Sufjanem a Son Luxem? Sisyphus zní, jako byste k sobě patřili. Vycházíte spolu i mimo studio?

Rozhodně. A když jsme pracovali na desce, bylo to neuvěřitelný. Skvělý období. Strávili jsme nějaký čas společně v New Yorku a v Indianapolis. Nikdy na to nezapomenu. Životní moment, jak z Hříšnýho tance.

Na projektu Sisyphus skvěle vyniká tvůj citlivý přístup k přednesu. Ne mnoho rapperů umí pracovat s různými výrazy a dynamikou. Učil ses někdy zpívat?

Když jsem byl malý, bál jsem se stoupnout a přihlásit se při zápisu do sboru. Kéž bych to tenkrát udělal. Když jsem byl v Japonsku, oslovili mě, abych zpíval písničku Rose od Bette Midler, třásly se mi tenkrát kolena. Zpíval jsem to ve fraku a za doprovodu cella a houslí. Neskutečné.

Jedna z tvých písní se jmenuje Praha. Jaký máš vztah k Evropě?

Nějaký čas jsem žil ve Švédsku. Mám Evropu moc rád, zažil jsem tam krásný období.