Duchové jsou příliš průhlední a fádní

Raina Telgemeierová je miláčkem zámořského komiksového světa. Její díla pravidelně sbírají ocenění včetně toho nejprestižnějšího - Eisnerovy ceny. Tuto cenu získali i Duchové, kteří také dosáhli prodejního rekordu, když se stali nejprodávanějším komiksem v amerických knihkupectvích za rok 2016. Úspěch Duchů u odborníků a laiků však připomíná poněkud nafouknutou bublinu. Je opravdu tak dobrý?

Čeští čtenáři znají komiksy Úsměv a Ségry, které Telgemeierová sestavila z vlastních prožitků z dospívání. Svěží díla, která měla skvělý rytmus díky břitkým dialogovým přestřelkám, podporovala vysoce stylizovaná a karikaturní kresba. Komiksové hity pro dospívající byly na světě.

Teprve po přečtení Duchů mi došlo, jak důležitou úlohu v oněch předchozích komiksech hrál autobiografický prvek. Duchové jej postrádají. Na jedné straně se drží osvědčeného schématu dospívání a konfliktu mezi mladší a starší sestrou a proti této civilní a realistické vrstvě stojí nadpřirozeno a svět mytických tradic. To doplňuje linie vážné a nevyléčitelné nemoci, kterou trpí mladší sestra hlavní hrdinky.

Přestože se svým střízlivým pojetím jeví Duchové jako pokračování autobiografických komiksů, jsou fikcí. A vy najednou bojujete s tím, abyste se dokázali vcítit do postav a ponořit do příběhu. Nějak to nejde. Přistihnete se při tom, že je vám jedno, zda se hlavní hrdinka nakonec zamiluje, jestli vezme duchy mrtvých na milost a jak moc je mladší sestra nemocná. Příběhu chybí náboj a energie autenticity. Místy probleskují silné momenty v podobě skvěle napsaných dialogů (ty Telgemeierová opravdu umí), ale jde bohužel o jednotlivosti, které celek neudrží.

Plochost příběhu podporuje i výtvarný styl. Jak u Úsměvu a Séger zjednodušená kresba fungovala a dávala vyniknout příběhu, v Duších si najednou všímáte prázdného druhého plánu, jednobarevných a nevyužitých ploch... Nefunguje to.

Někomu může stačit, že Telgemeierová ve svém bestselleru popisuje obtíže spojené s cystickou fibrózou, protože nemoci tohoto druhu jsou stále částečně tabuizované, avšak styl působí poněkud falešně. Zvláště v porovnání s například takovou Padoucnicí Davida B.