Dunkerk: válka z první ruky

Christopher Nolan po skoro tříleté odmlce znovu rozburácel IMAX, aby ukázal světu, jak moc má smysl dívat se na „nedokonalé“ filmy. Jeho válečný thriller Dunkerk je blockbuster, co nejspíš neosloví masy, a přesto vyvolává rozruch svým originálním přístupem k válečným filmům.

Na filmy Christophera Nolana se chodí s očekáváním vzrušujícího zážitku. Zapsal se jako tvůrce, který odmítá točit na digitál, až tvrdohlavě drží při životě staré formáty určené pro krásu stříbrného plátna, ale zároveň servíruje do kin chytrá a přece komerčně úspěšná díla. Snímky jako Počátek nebo Interstellar by se klidně daly označit za inteligentní mainstream – stimulují totiž mozek, i tak jsou ale přístupné skoro všem druhům diváků. Zážitek z Dunkerku je ale značně odlišný.

Dalo by se říct, že válečné filmy bývají o chvílích plíživého ticha, které se střídají s monumentálními a srdceryvnými momenty. V Dunkerku v podstatě nenarazíme ani na jedno. Po celou dobu, vyjma snad dvou krátkých oddechů, jsme svědky nepřetržitého pohybu a vůbec audiovizuálního náporu na naše smysly, který zabraňuje jakémukoliv citovému přilnutí. Připomíná to arytmii, kdy se při nádechu zrychluje srdeční činnost a při výdechu zase zpomaluje. Vyprávění totiž střídavě graduje a rychle ustupuje do znepokojivého stádia vývoje a očekávání, což vede k pocitu otupění ne nepodobnému tomu, jaké zažívají vojáci, kteří zmateně hledají únik z nekonečné šedé pláže.

V těchhle vzestupech a pádech se odehrává příběh čtyř set tisíc mužů uvízlých u Dunkerku, několika odvážných civilistů, kteří jim přes kanál La Manche jedou pomoci na výletní lodi, i dvou pilotů britského královského letectva jistících situaci shora. Každá z uvedených dějových linek trvá ve skutečnosti různě dlouhou dobu (týden, den a hodinu), Nolan je přesto propojuje – i když proti svému obvyklému mozaikovitému stylu točí drtivou většinu scén v reálném čase. A věřte, že přeběhnout několik set metrů s nosítky, na kterých nesete raněného, tu trvá zatraceně dlouho. Odlehčených, napětí vyvažujících momentek se nedočkáme, slavný režisér si uvědomuje, že při podobně koncentrovaném znázornění života na hraně pro ně není místo.

Neschopnost postav kontrolovat své životy se promítá do místy nepřehledného vyprávění. V tom tkví výjimečnost Dunkerku a výjimečnost tohoto pojetí, které i přes silně realistické vylíčení války nestaví na okázalé epičnosti. V kombinaci s relativní čistotou při zobrazování násilí a tradiční režisérovou chladností v přístupu k hrdinům to může znamenat, že diváci nakonec nedostanou ten opojný zážitek, na který se těšili.

Skutečně jde snad o první Nolanův film, který nevábí k opětovnému zhlédnutí kvůli wow efektu, ale proto, aby člověk prozkoumal všechny jeho netradiční postupy. Hledat hlavní sdělení v lehce naťuknutých politických souvislostech nebo v příběhu postav, je zbytečné. Pokud Dunkerk ukrývá nějaké bohatství, pak je obsaženo právě v neokoukané formě vyprávění a netradičně nasnímaném prostředí, které zase trochu jinak připodobňuje, jak asi mohla Druhá světová válka vypadat z první ruky.