Pro filmy Françoise Ozona je typické, jak komplikované a neproniknutelné postavy se v nich objevují. Dvojitý milenec není jiný. Vyhraje láska a svůdnost nad lží a tajnostmi?
Pro filmy Françoise Ozona je typické, jak komplikované a neproniknutelné postavy se v nich objevují. V thrilleru Dvojitý milenec neslouží jejich neprůhlednost pouze jako indikátor toho, jak je možné se na hrdiny dívat a jak je hodnotit, ale promítá se i do způsobu vyprávění.
Dvojitý milenec zpočátku působí jako pokračování režisérova dramatu Jen 17 (2013). Ten provokativně pokoušel diváka, do jaké míry dokáže sympatizovat s nedospělou dívkou, která má notorickou potřebu, aby jí muži platili za sex, protože se jinak necítí krásná a doceněná. Dvojitý milenec jako by měl stejnou protagonistku (obě role navíc ztvárnila Marine Vacth) a odehrával se jen o pár let později. Začíná tím, že osamělá dvacátnice Chloé přichází k psychologu Paulovi (Jérémie Renier) – a opět řeší problémy psychického, fyzického i sexuálního rázu.
Tentokrát však Ozon rozhazuje karty úplně jinak a od začátku se vypravěčsky pouští na tenký led. Nedozvíme se totiž skoro nic. Příběh kolem dvou hlavních hrdinů je na maximum utažený a okleštěný o skoro veškerou jejich komunikaci s vnějším světem. S touhle koncentrovanou uzavřeností pak francouzský režisér pracuje po celou dobu filmu – ve chvílích, kdy se Chloé do svého terapeuta zamiluje a začne se uzdravovat, i ve chvílích, kdy ho podezřívá ze lží a pátrá po jeho skutečné identitě.
Ozon jako by se za každou cenu chtěl vyhnout jakémukoliv ovlivnění divákova úsudku přílišným kontextem. Nevíme, z jakého prostředí hrdinové přišli, nepoznáme jejich rodiny, kolegy ani přátele a nemůžeme být svědky ani jejich společných zážitků. Něco podobného samozřejmě umožňuje mnohem osobnější pohled – zkrátka je tu najednou větší svoboda v tom, co si každý z nás do postav promítne, a to má vždycky svoje kouzlo. Na druhou stranu to s tou svobodou není tak horké. Kvůli přísunu minima informací Ozon jednoduše vzbudí podezření, že na vztahu obou milenců není něco v pořádku (protože ten postrádá cokoliv hmatatelného), a tak mezi ně snáz vsadí konflikt.
Chloé totiž objeví Paulovo dominantní, až bestiální dvojče a rozpoutává komplikovanou hru, ve které se pokouší zjistit, proč jí její snoubenec lže, a který z bratrů ji vlastně víc přitahuje. Problém je, že její počínání působí dost vykonstruovaně – jako kdyby si Ozon usnadňoval práci při vyprávění. Usiluje sice o postupnou výstavbu hutné atmosféry, ale zároveň mu neustálé skrývání klíčových informací neumožňuje dostatečný psychologický a emocionální ponor. Tyhle nedostatky se snaží zakrýt za okázalosti typu jednoduchého hudebního doprovodu s hlubokými ostrými smyčci, kýčovitých motivů tříštícího se skla nebo explicitně nasnímaného sexu. Gaspar Noé už není jediný festivalový režisér, který kdy strkal kameru do vagíny.
Kvůli tomu všemu tak překvapivá a potenciálně silná pointa, ke které Dvojitý milenec spěje, nese nepříjemnou pachuť příliš okázalého konstruktu. Dojde k odhalení a vyřešení původního problému, ale u něj taky v podstatě zůstane. Některé dílčí dějové linie, které v průběhu filmu tvoří atmosféru a napomáhají gradaci, skončí bez vysvětlení. Dojem samoúčelnosti trpce přetrvává.
Popkultura ovlivňuje naše volby možná déle a intenzivněji, než jsme si ochotni připustit. Hrdinové obrazovek nám „nenápadně“ radí, jak se oblékat, co jíst, jakým práškem prát prádlo, jakým vozem jezdit a kam se vydat na dovolenou.
Každé její album představuje nejen umělecký posun, ale taky autentický záznam dospívání v jeho nejintimnější podobě. Komentovaná diskografie.
Ďábel nosí Pradu, Konkláve, Hunger Games nebo Spotlight. Ale také nadšenecká Žranice, kterou Stanley Tucci spolurežíroval a podílel se i na jejím scénáři, nebo povedená gastro komedie Julie a Julia, kde s velkou elegancí, vášní a náklonností k věci ztvárnil podporujícího manžela ikony amerických televizních kulinářských shows Julie Child.
Aktuální alba jsou plná zašlých sluncí, stejně jako bezprizorních nadějí, dojde na explicitní slovník ostrovních humoristů, i éterické zurčení, které je ve skutečnosti páráním tělesných útrob bez závislosti na genderu. Silný týden.
V kuchařkách navzdory rozšířeným představám nejde o recepty. Knihy o vaření jsou pořád především knihami — a za všeho nejvíc záleží, jestli dokážou vytvořit svébytné univerzum. Člověk si musí kuchařku obydlet, pochopit její vnitřní logiku, morálku, nechat se omámit vypravěčem, aby si z ní mohl něco odnést. Aby v něm vskutku zůstalo i něco z ingrediencí a postupů, na nichž to údajně celé stojí.
Radio fm, edice sváteční počas rýchlej jazdy. Říkal taky někdo okurková sezóna?