Earl: méně krve, více noir

Earl Sweatshirt je vedle Tylera the Creatora a Frank Oceana další z výrazných postav kalifornských Odd Future. V šestnácti debutoval deskou plnou hororových scénářů, znásilnění a drog a okamžitě získal aureolu samorostlého vzoru mezi americkými teenagery, kterou ještě přiživil fakt, že znenadání zmizel. Vděčné pro milion nejrůznějších konspirací, které Earla postavily na piedestal enigmatičnosti. Ale bublina splaskla. Novináři vystopovali Earla na Samoe na vojenské škole, kam jej umístila matka, údajně nikoli po poslechu debutového alba svého synka, ale kvůli problémům s drogami a školou. Po návratu povyk ustal jen částečně, znovu se rozvířil kolem plánované desky. A to Earl Sweatshirt o popularitu zjevně nikdy nestál.

Těžko hledat příčiny změny v ostrovním exilu, ale pravdou je, že máme co dočinění s jiným Earlem než dříve. Za nejzjevnější ilustraci budiž považována videa Earl a Chum. V prvním z nich míchají s kolegy nebezpečně vyhlížející drogový koktejl a skejtují ulicemi LA. Lépe řečeno padají na hubu, dokud všichni neplivou krev. Zato Chum, singl z nové desky, je osobní zpověď na pianovém podkladu. Video je noir jak vyšitý, ale ničeho šokujícího se nedočkáme. Šestnáct není devatenáct a je to poznat na každém kroku. Zcela nově se Earl nebojí osobních rovin a zároveň se vyvaroval násilně šokujících momentů a perverzností. Jeho hlavní zbraní je lyrika. Hutná a chytlavá hra se slovy, nesamozřejmé aliterace a intertextualita. Vzájemná provázanost nutí k opakovaným poslechům, ostatně nemálo rýmů sugeruje několik možných vyznění. Na Doris, nové desce, nejsou dominantní témata, textová hutnost je činí zbytnými. Kvalitativní lyrický posun bije do očí, album neposkytuje návod k rozklíčování Earlovy osobnosti, ale absenci jednoznačnosti je třeba vzhledem k předchozím extempore považovat za pozitivum. Z oblaku marihuanového dýmu vykukují různorodé životní zkušenosti, paranoidní vize, ale i kritické reflexe, vše zůstává v rovině takřka nezúčastněného popisu. Earl není prorok ani spasitel, pouze vynikající lyrik s rodinnými problémy a bandou ujetých kamarádů.

Jeho projev je nevzrušeně nonšalantní, cynicky distingovaný a jen málokdy překročí 70 bpm. Pod ním duní zlověstné basy prokládané synťáky, ale dojde i na kytaru a piano. Refrény a pevná struktura jsou spíše výjimkou, pod produkcí je kromě Earlova aliasu randomblackdude podepsán Christian Rich a kanadští BADBADNOTGOOD v kousavě temné Hoarse, zatímco The Neptunes přispěli chytlavou melodií v Burgundy. Doris je album pevně usazené v undergroundu bez mainstreamových ambicí, Earl údajně systematicky odmítal všechny beaty, které měly rádiový potenciál. A stejně jako Tyler, jeho „starší bratr“, jak jej sám označuje, je mainstreamem jen těžko stravitelný. A dobře to ví. Někteří jsou zklamáni, že nevyužívá svůj potenciál, někomu může vadit monotónní přednes, jinému podobnost beatů. Větší část se však raduje ze skvělých textů, noirové atmosféry odvrácené strany L.A. a absence jediné podbízivé kudrlinky. Sweatshirt, nigga.