Full Moon on Stage 2016: Brodka

Čtvrtek před půlnocí bude na Colours of Ostrava patřit Brodce. Pop s přesahy, hudebnice s vizí.

Možná o ní slyšíte poprvé, ale určitě ne naposledy. Všestranně talentovaná polská zpěvačka Brodka právě vydala své album Clashes s celoevropskou distribucí a má zaděláno na senzaci. Přitom si se mnou povídala jako s dlouholetou kamarádkou. S kočkou na klíně uprostřed prosluněného pokoje otevřela i palčivá témata a klidně přiznala, že zatím nenašla skutečný domov. Vyprávěla ale též o nové módní kolekci, natáčení alba, náhodách a o svém americkém období. Dlouhý rozhovor, během něhož vyjmenovala i pěknou řádku hudebních tipů, ukončila, až když spěchala na demonstraci proti novému polskému potratovému zákonu.

Připomeňme si tvé začátky. V roce 2004 jsi vyhrála finále soutěže Idol. Ekvivalentem je naše Superstar, která ale nemá moc dobrou pověst. Jak tomu bylo u vás?

Byla to jediná a v té době dost originální talentová show. Neměla žádné umělecké ambice, ale měla ohromnou sledovanost a nemyslím si, že na ní bylo cokoli špatného. Byl to pro mě relativně slušný start a těžko říct, kde bych bez ní dneska byla.

Uplynulo dlouhých dvanáct let a hudebně jsi velmi pokročila. Jsi spokojená?

Jsem spokojená, ale myslím, že mi dost dlouho trvalo skutečně pochopit, co všechno se kolem mě děje. Teď už si uvědomuju, že když jsou tady lidé, co jsou ochotni naslouchat, měla bych jim o sobě něco říct. Takže přestože jsou texty na nové desce stále hodně abstraktní, je v nich vlastně hrozně moc o mě.

Tvá předchozí deska Granda si vedla fantasticky. Proč jsi tak dramaticky změnila směr?

Má to hrozně moc důvodů. Především ale nahrávat podobnou desku, to by nebyla výzva. EP LAX, které jsem vydala dva roky po Grandě, bylo ještě drobným pokračováním, elektronickým rozvíjením příbuzných témat. Nová, plnohodnotná deska měla ještě čas. Velmi záhy po EP mě navíc začala elektronika strašlivě nudit. Měla jsem pocit, že se za posledních pět let nikam neposunula. Nastala mánie kolem osmdesátek a klávesového retra a já toužila udělat něco úplně odlišného. Navíc Granda byla důležitou kapitolou, ale je uzavřená, navázat se podle mého nedalo. I proto jsem Clashes tvořila hodně jinak, intuitivně a pomalu.

Proč pomalu?

Hlavně proto, že jsem na sebe byla přísnější. Vysnila jsem si nespočet námětů, ale málokterý mě opravdu dostal. Vytvářela jsem nekonečně zvuků a útržků a pak dlouho zjišťovala, jestli jsou životaschopné. Vlastně mi bylo úplně jedno, v jakém žánru skončím. Jen jsem musela najít správné nástroje a myšlenky, na kterých bylo možné dál intenzivně pracovat.

Celý rozhovor čtěte v magazínu Full Moon #61.