Full Moon on Stage 2016: Sacri Cuori

S Antoniem Gramentierim jsme se poprvé potkali před pěti lety v pražském Jazz Docku. Z debat po tehdejším koncertě Huga Race & The Fatalists vyplynulo, že on a bubeník, kteří australského písničkáře doprovázeli, mají vlastní kapelu Sacri Cuori a při odchodu mi Antonio strčil do ruky vinyl. Ten jsem si nakonec pustil až po roce, v té době už měli venku další album Rosario. Svoje vize dotáhli Sacri Cuori nejdále na loňské kolekci Delone, kde hostují například Steve Shelley ze Sonic Youth, kytarista Marc Ribot, Howe Gelb z Giant Sand nebo právě Hugo Race. S Antoniem jsme se po letech znovu potkali v lednu v Groningenu, kde jsme si také definitivně plácli na účast Sacri Cuori na letošní Full Moon Stage. Antonio je, jako správný Ital, hlučný, emotivní a usměvavý, v hudbě Sacri Cuori tepe romantické srdce rozechvělé italské kantilény stejně hlasitě jako westernové nálady. Nejlepší americana současnosti se hraje v Itálii.

V biografii na vašem webu se píše, že Sacri Cuori jsou nemanželští synové Federica Felliniho. Podle hudby bych ale tipoval spíš Sergia Leoneho. Takže Evropa nebo Amerika?

Myslím, že v naší hudbě je spousta odstínů, každý si může vybrat ten vlastní. Ale abych byl upřímný, nikdy jsme netoužili po tom být spaghetti western kapelou, a myslím, že jí vážně nejsme. Je to hudba, kterou mám rád, ale velmi rychle mě omrzí. Ale jasně, geograficky i hudebně stále pendlujeme mezi Evropou a Amerikou, tudíž je snadné v našem batohu najít trochu té představivosti z Divokého západu, vlastně je docela silná. Ale když se ale podíváš do našeho repertoáru hlouběji, tak zjistíš, že ten spaghetti odér je jen velmi malou částí celé melodické architektury.

A kde se tedy vzal Fellini?

To je snadné. Narodil se tady u nás, doslova za rohem, tudíž v nás jeho vize stále silně rezonují. Jeho sny i jeho romantika.

Romantika, ano. Sami o svojí hudbě mluvíte jako o žánru adriatic twang. Co si pod tímto názvem máme představit?

Italské pobřeží Jadranu, u kterého žijeme, znamenalo pro Evropu to samé, co Kalifornie pro Spojené státy. Kraj léta, zábavy a romantiky. Stačí se podívat na úplně obyčejné pohlednice, které zachycují všechen ten optimismus, který v Itálii po druhé světové válce panoval. Naše Riviéra zněla velmi specifickým zvukem, vycházejícím z místního stylu liscio, který hrály taneční orchestry pro turisty přicházející z Itálie nebo ze zahraničí. Vzali jsme si něco z té romantiky, atmosféry a melodií a předstíráme, že jsme našli společnou řeč (a zvuk) s těmi exotickými místy v zahraničí.

Hudba Sacri Cuori mi přijde jako zrozená pro film, přesto jsem našel pouze jediný soundtrack, na kterém jste se podíleli a to ke snímku Zoran, můj synovec idiot.

Máš pravdu, udělali jsme nějakou hudbu pro televizi, také k reklamám a něco málo pro nezávislé produkce, ale zatím jen k jednomu velkému filmu. Ale Zoran od Mattea Oleotta byl skutečný mazec, skvělý a úspěšný film, který měl také docela štěstí.

Proč neděláte víc hudby k filmu? Často hrajete s americkými muzikanty, kdy zavolají z Hollywoodu?

Samozřejmě, že bychom rádi pracovali na dalších soundtracích, ale filmový byznys má svoje vlastní cesty a musím se upřímně přiznat, že na tomhle trhu se asi neumíme dost dobře prodat. Ale jasně, jestli je tu někde manažer, který by byl ochotný s námi pracovat, tak my jsme připraveni. Tady jsme, Hollywoode! Například kvůli práci s Davidem Lynchem bych klidně zabíjel. (smích)

Celý rozhovor čtěte v letním dvojčísle Full Moonu.