Gabriel Paschal Blake (The Murder Capital): Každý Ir, co vezme do ruky kytaru, nemusí být aktivista

Před pražským koncertem irských The Murder Capital jsme si popovídali s basákem Gabrielem Paschalem Blakem o zodpovědnosti vůči odkazu předchozích generací ostrovních umělců, odjetém turné s Nickem Cavem, hudbě jako prostředku k aktivismu a tvorbě čerstvé studiovky Blindness, kterou představí 9. května v MeetFactory.

Loni jste odjeli část evropského turné s The Bad Seeds. Co vás to naučilo?

Zajímavá byla hlavně ta opakovatelnost. Koncerty téhle velikosti noc co noc. Výdrž. Disciplína. Byly v tom ale i krásné, překvapivě jednoduché lekce, které vlastně vůbec není těžké si vzít k srdci. Poslední večer jsme šli společně na večeři, sedli a povídali si o naší zkušenosti. Nick říkal, že právě opakování stejného setlistu mu pomáhá cítit se na pódiu svobodně. Warren (Ellis, pozn. aut.) to přirovnal k rybaření, někdy něco chytíš, jindy ne. Ale samotná přítomnost v tom okamžiku – ruce na prutu, háček ve vodě –, to je ten klid. Slyšet tohle od někoho z Bad Seeds? To bylo k nezaplacení.

V posledních letech se pozornost výrazně obrací k irským talentům, vedle vás třeba k Fontaines D.C., Inhaler nebo Kneecap. Ve své tvorbě odkazujete k národní identitě, každý po svém a do jisté míry politicky. Jak vnímáte původ v souvislosti se slávou a pozorností, která je spojená s tímto „trendem”?

Upřímně řečeno, pro mě se tím moc nemění, takové talenty jsme měli vždycky, jen se na ně teď svět dívá pozorněji. Na ten seznam by se klidně dali přidat i Niamh Algar, Jessie Buckley, Saoirse Ronan, Aisling Bea, SOAK, Lankum, CMAT nebo Just Mustard. Potřeba se vyjadřovat a opravdové oddání se umění máme prostě v krvi. Je to něco, co nás definuje, stejně jako naše krajina.

Cítíte zodpovědnost při reprezentaci rodné země, nebo je to spíš o tom říkat svou pravdu bez ohledu na to, odkud pocházíte?

Jako irský umělec cítím určitou zodpovědnost. Ne nutně vůči tomu, jak nás vnímá svět, ale spíš vůči odkazu těch, kteří tu byli před námi. Blindness jsme začali psát ve studiu Temple Lane v dublinském Temple Baru. Byli jsme v místnosti, která je součástí muzea irské rock’n’rollové historie, každý den jsme míjeli zlaté desky The Cranberries, Sinéad O’Connor nebo The Pogues. Byl to zvláštně klidný pocit, jít v jejich stopách už jen tím, že jsme taky Irové. Ale zároveň jsem cítil i tíhu zodpovědnosti, být stejně odvážní jako oni. Zvlášť Sinéad, skutečná hrdinka. Jít směrem, ve kterém dáváme přednost pravdě před možnými příležitostmi. Tím ale nechci říct, že každý Ir, co vezme do ruky kytaru, musí být aktivista. Pro nás je to ale důležité.

Irská hudba má dlouhou tradici v otevírání témat jako identita a komunita. Album Blindness se dotýká problematického patriotismu i širších společenských témat. Jak vnímáte přínos vaší hudby do téhle diskuze?

Zrovna dneska jsme viděli, že si někdo na demonstraci za demokracii v Turecku udělal transparent z textu našeho singlu Love of Country. Stálo tam: Can you blame me for mistakin’ your „love” of country for hate of man. To byl upřímně hodně silný moment, že naše píseň někomu pomohla vydestilovat vlastní poselství na protestu za svobodu vlastní země. Hluboce se nás to dotklo.

Veškerý výtěžek z písně Love of Country jste věnovali organizaci Medical Aid for Palestine. Jako umělci, kterým záleží na humanitárních otázkách, dbáte na svou angažovanost? A jak hledat rovnováhu mezi tímhle úsilím a zachováním tvůrčí integrity?

Rozhodně. Většina necenzurovaných informací o světovém dění, které se k nám dostanou, pochází právě od umělců nebo lidí, kteří mluví sami za sebe. A to je strašně důležité. Stačí se podívat, kolik lidí dnes chápe palestinské utrpení právě díky Kneecap nebo Lankum. Oni tohle poznání doslova vetkli do struktury Irska i světa.

Jako irští umělci vnímáme jako zásadní se k tomu přidat. Ne proto, abychom byli vidět, musí to být nezištný čin. Takový, který zesiluje hlasy těch, kdo jsou utlačovaní, ne že bychom za ně mluvili my. Ale jo, jsme umělci. Můžeme se snažit být aktivní na sociálních sítích a podobně, ale na rovinu, vůbec se v tom nevyznáme. My dva se bavíme díky umění a na něm nám záleží úplně nejvíc. Proto jsme v Love of Country otevřeli tahle témata a použili skladbu jako prostředek, jak směřovat pomoc do Palestiny.

Blindness jste nahrávali v Los Angeles s producentem Johnem Congletonem. Jak se spolupráce propsala do výsledku?

John byl pro The Murder Capital obrovským přínosem. Pomohl nám odnaučit se spoustu špatných návyků, které jsme měli zakořeněné, a už teď se zapsal do naší historie jako jeden z nejdůležitějších spolupracovníků.

Psaní a nahrávání v LA do procesu vneslo určitou míru swagu, ale možná právě tohle vědomí nás zároveň chránilo předtím, abychom neudělali něco, co by pro nás bylo nepřirozené. Podařilo se nám dostat se do Kalifornie a tam natočit album, to je doslova splněný sen. Vyhráli jsme kosmickou loterii, jak to nazval John. A právě to uvědomění bylo dost silným momentem. Uzemnilo náš to a zároveň motivovalo, abychom z té příležitosti vytěžili úplně všechno.

V jednom z rozhovorů jste mluvili o tom, že se vám podařilo upustit od posedlosti dokonalostí, která provázela vznik předchozí desky Gigi’s Recovery. Ovlivnil uvolněnější přístup emocionální autenticitu Blindness?

Myslím, že oba přístupy byly v daný moment naprosto opravdové. Tentokrát to bylo možná syrovější a víc založené na intuici, ale těžko říct, co je „autentičtější“. Posedlost během tvorby Gigi byla rozhodně autentická, takže by nebylo fér říkat, že to bylo nějak míň upřímné.

A jak vyvažujete touhu zůstat věrní umělecké vizi s tlakem vnějších očekávání nebo nároků hudebního průmyslu?

Nemyslím si, že by nás to ovlivňovalo. Pořád chceme psát novou hudbu, takže ten tlak je vlastně dobrá věc.

Opakovaně jste se prohlašovali, že psaní nové desky bylo místy tak náročné, že jste se jako kapela málem rozpadli. Jak jste se naučili vyrovnávat se s těmihle propady?

Jsme spolu hodně propojení. A někdy to může působit až klaustrofobicky. Náš pracovní život je hodně svázaný a věci, které dnes umělec musí dělat, aby v hudebním průmyslu přežil, jsou vyčerpávající. Obětujeme tomu spoustu času, který bychom jinak trávili s rodinou, přáteli, partnery. Přicházíme o zásadní životní momenty jako svatby, narozeniny, dovolené, abychom mohli jít za tím snem.

Je přirozené, že občas máš chuť z toho všeho odejít. Ale my jsme si navzájem něco slíbili. A jsou dny, kdy si připomínáme, že právě ten sen, co jsme měli jako teenageři, teď skutečně žijeme. A je to právě díky tomu, že v tom jsme spolu. Jestli chceš jít rychle, jdi sám. Jestli chceš dojít daleko, jdi s ostatními.