Hlava patří na krk (Město duchů)

Režisér Mathew Heineman svůj přístup k dokumentu v jednom rozhovoru popsal takto: „Beru velmi komplikované problémy a snažím se jim dát lidskou tvář.“ Tvář Města duchů je plná strachu. Na hlavě oddělené od těla.

Vítěz divácké ceny letošního festivalu Jeden svět nepřináší politologickou analýzu syrské občanské války. Nesnaží se popisovat příčiny, nesnaží se hledat řešení. Přesto jde válce pod kůži. Pro film vlastně není určující, že sledujeme boj amatérských novinářů sdružených pod serverem Raqqua is Being Slaughtered Silently (RSSS) s toho času mocným Islámským státem a jeho věhlasnou propagandou. Co dokument zachycuje, není jedinečné pro Sýrii a vlastně ani pro válku. Hlavním tématem je totiž strach o život.

Město duchů necenzuruje násilí. Hned úvodní sekvence z období Arabského jara ukazuje, že revoluce mohou mít ke středoevropskému sametu daleko: zakrvavený student umírá přímo v záběru kamery. Film násilné scény využívá k upoutání pozornosti, ale nejde mu o bulvárnost. Přesvědčuje, že k syrské každodennosti patří jít na trh pro chleba a cestou minout několik bezhlavých těl, vystavených pro výstrahu na náměstí. Násilí se nedá uniknout. Novináři, kteří ze strachu o život prchnou z města ovládnutého ISIS, sledují z Turecka videa, ve kterých jsou popravováni jejich příbuzní a kamarádi. Smrt koncept hranic, azylů a národností nerespektuje.

Heineman těká mezi autentickými záběry z Rakka, propagandistickými videy Islámského státu a relativně bezpečnou každodenností skupiny Syřanů, kteří v tureckých či německých safehousech organizují provoz svých webových stránek. Vidíme, jak se vyvíjí vztah členů RSSS k americkým filmařům, zprvu toporná snaha o přirozenost v průběhu filmu mizí. Díky tomu může snímek vyvrcholit klíčovým záběrem, ve kterém jeden z novinářů, evidentně na hraně psychického zhroucení, usíná vyčerpáním na kuchyňské židli ve svém německém azylovém bytě.

Počáteční ostych kamery i závěrečná důvěrná momentka nám sdělují totéž: nesledujeme herce, ale obyčejné lidi. Propagandistické video popravy přestává být odosobněným aktem a dostává docela lidský rozměr. „Není tohle Mohamed?“ přemýšlí při jedné z nich novináři. Divák je znovu a znovu upozorňován na to, že nesleduje akční béčko, ale konkrétní životní příběh.

Město duchů nepředkládá nové argumenty do debaty o uprchlictví nebo řešení problémů ztrápeného Blízkého východu. Místo toho nabízí možnost pocítit válku a vykořeněnost, kterou válka způsobuje. Nutno říct, že je to pocit, který nenabízí mnoho naděje.