I panenky mají své dny (Barbie)

Jen málokdo minulý rok při zveřejnění prvních fotek z natáčení čekal, že růžová postavička od Mattela bude letos v létě úspěšně zachraňovat filmový průmysl. Ale přesně to se povedlo. A zaslouženě. Stala se internetovým fenoménem, bourá finanční rekordy a není jen stereotypní letní komedií. Barbie, jako film i hlavní postava, je mnohem komplikovanější než se na první pohled může zdát.

Tvůrčí svoboda, jakou od mateřské firmy snímek dostal, je až překvapivá, protože od prvního momentu se s ní hlas vypravěčky nemaže. Společně se skvělou (a ne jedinou popkulturní) referencí na Kubrickovu Vesmírnou odyseu totiž hned na začátku polopaticky odkryje, co to vlastně Barbie je – panenka, která zachránila ženský svět… No, možná tak v neexistujícím Barbie Landu, kde je všechno dokonalé a problémy zde neexistují, protože jakákoliv negativní myšlenka, ať už na smrt nebo nedej bože na ploché nohy, je nemyslitelná. A strefování se do Mattela tímhle nekončí, film neustále poukazuje na bezohledné fungování firmy nebo na jejich někdy opravdu zvláštní výtvory. S podobnou silnou ironií, dovedenou někdy až na úroveň trapnosti, pracuje celý snímek. Naštěstí onu hranici většinu času nepřekročí, až do úplného konce baví a vyplatí se sledovat různé malé detaily, včetně titulků.

Do čeho se strefuje režisérka Greta Gerwig především, a nejen formou scénáře, je ignorování celospolečenských problémů a primárně do toxické maskulinity a patriarchátu. Feminismus je tedy nepřekvapivě hlavním tématem téhle růžové jízdy, stejně jako všech předchozích filmů Gerwig (Lady Bird nebo Malé ženy). Jen tentokrát si může dovolit (a dovoluje) jít do extrémů. Takže toxičtí muži a čas od času i stereotypní ženy jsou zesměšňováni (ale ne uráženi) jízlivými komentáři a herci tomu napomáhají komediálními výkony.

Margot Robbie se do role stereotypní Barbie snad narodila, Ryan Gosling se v roli Kena vyžívá (stejně tak Will Ferrell jako šéf Mattelu) a se svou písní I’m Just Ken doprovází snad nejšílenější taneční choreografii vůbec. Také je milé vidět obličeje mladší generace herců, nelze si nevšimnout trojice Emma Mackey, Connor Swindells a Ncuti Gatwa, proslavené seriálem Sexuální výchova. Oddechové atmosféře snímku pomáhají i originální písně velkých jmen, jakými jsou například Dua Lipa, Tame Impala nebo Billie Eilish.

Uvolněnou náladu zvláště ve druhé polovině „naruší“ existenciální otázky a silné promluvy. Ty dodávají filmu další, dramatičtější vrstvu a například dialog mezi Barbie: „Skutečný svět není to, co jsem čekala“ a její stvořitelkou Ruth Handler: „To nikdy není. A není to nádherné?“ je jeden z nejintenzivnějších momentů, pracující s více důležitými tématy než jen s nadvládou patriarchátu, hledáním sama sebe nebo s přehlížením společenských problémů. A přesto že ne všechna dostala dostatečný prostor, vznikla bláznivá feministická meta-komedie, která má co říct.