„Jarmusch je pro mě jako anděl.“ (Yasmine Hamdan)

V Paříži usazená Libanonka Yasmine Hamdan zažívá úspěšné období. Po tom, co na sebe upozornila v indie elektropopovém projektu Soapkills a získala status ikony arabského undergroundu, jí loni v reedici vyšlo skvělé sólové album Ya Nass, se kterým právě teď v doprovodu tříčlenné kapely obráží světová pódia. A aby toho nebylo málo, zjevila se i v krvesajné romanci Přežijí jen milenci legendárního Jima Jarmusche. Divoce gestikulující tmavovlásku jsme vyzpovídali před jejím vystoupením na budapešťském Szigetu.

Tvoje aktuální deska je celá nazpívaná v arabštině…

Což je super!

Ale taky dost neobvyklé, když uvážíš popularitu, jaké se album Ya Nass těší, i přesto že má málokdo šanci porozumět textům. Čím si to vysvětluješ?

To je dobrá otázka, ale nevím, jestli na ni dokážu odpovědět. Jazyk je jedna věc, ale na druhou stranu… hudba je srozumitelná všem a může tě oslovit, i když nerozumíš slovům. Tím nechci říct, že na textech nezáleží. Ale když máš něco rád, je jedno, jestli je to z Afriky, Španělska nebo Francie.

Takže souhlasíš s Damonem Albarnem, že termín „world music“ je vlastně nesmysl.

Přesně tak. Hudba je jen jedna. A zůstává pořád světová, ať je odkudkoliv. Pro mě je důležité, že deska je přesně taková, jakou jsem ji chtěla. A že se lidem líbí, to je odměna za čas a energii, které jsem práci věnovala.

Co chystáš dál, rýsuje se materiál pro další nahrávku?

Popravdě, teď jsem se dlouho nezastavila, hlavní jsou koncerty, užívám si živé hraní. Nějaké nápady mám, ale kdo ví, jestli z nich něco bude. Nová deska určitě ano, ale kdy, to je zatím ve hvězdách. Snažím se pořád poslouchat spoustu muziky, všude hledám inspiraci. Potom taky všichni ti lidé okolo a místa, kam člověka zavane osud, to všechno se v mé hudbě samozřejmě odráží.

A situace na Blízkém východě? Promiň, nechci se bavit o politice, ale s ohledem na tvůj původ předpokládám, že současnou situaci vnímáš velmi intenzivně.

To, co se teď děje, je katastrofa. Nejen pro arabské země, ale pro celý svět, a není příjemné se na to dívat. Pochopitelně se to na mě podepisuje. V hudbě, ve všem, co dělám.

Rozumím. Pocházíš z Libanonu, ale v současné době žiješ v Paříži. To asi taky udělá hodně…

Paříž je skvělá, ale začátky byly dost krušné. Setkala jsem se i s rasismem, tehdy to nebylo nic neobvyklého. Okolí mi dávalo najevo, že jsem jiná, nic příjemného. Ale nakonec mě to posílilo. Dnes už je to o něčem jiném. Svět se v tomhle pomalu mění, lidé se mění.

Nějakou dobu jsi prý žila i v Řecku, je to pravda?

Řecko jsou moje nejkrásnější vzpomínky, doba bezstarostného dětství. Teď ale oficiálně bydlím v Paříži. I když, abych byla upřímná, nechápu to tam jako domov. Jsem skoro pořád na cestě. Vlastně jsem doma všude a nikde.

Přiznám se, že mi teď automaticky naskakuje Jarmuschův Mrtvý muž, na kterého jsem se Tě chtěl za chvíli taky zeptat, máš ráda ten film?

Moc! Johnny Depp, skvělá hudba. Ta atmosféra…

Na Jima Jarmusche samozřejmě nenarážím náhodou. Loni jsi se mihla v jeho zatím posledním filmu Přežijí jen milenci. Jak se ti s věhlasným tvůrcem pracovalo?

Báječně. Na jednu stranu jsem byla nervózní, ale zároveň se hrozně těšila. On má velmi přesnou představu o tom, jak má film vypadat. S každým si hodně povídá, detailně popíše, co po tobě chce a proč. Dokáže povzbudit, dodat sebedůvěru, je neuvěřitelně inspirující. Fantastický člověk. Jako anděl.

Hal, píseň, kterou v tom filmu zpíváš, se objevila i na oficiálním soundtracku. Už dřív jsi napsala hudbu třeba k divadelní hře, neuvažovali jste o nějaké další spolupráci, případně o celém soundtracku?

Ne, Jim to má všechno pevně v rukou. Pro soundtrack si vybral právě tu jednu skladbu, protože mu to tak sedělo.

A máš nějaké přání do budoucna stran společné práce? Ať už s ním nebo s kýmkoliv jiným. Vím, že jsi spolupracovala s CocoRosie, s Marcem Collinem z Nouvelle Vague, který zároveň produkoval tvoje poslední album…

Asi ne. Víš, já takhle nepřemýšlím. Samozřejmě je spousta lidí, které obdivuju a vážila bych si možnosti spolupracovat s nimi. Ale pokud jde o mě, musím mít pocit, že to bude nejlepší pro hudbu, že to bude mít nějaký smysl. Dávám tomu volný průchod, nakonec to může dopadnout jakkoliv.

Zpátky k filmu. Jaký Jarmuschův snímek máš ještě v oblibě?

Těch je hodně. Kromě Mrtvého muže třeba Tajuplný vlak, Podivnější než ráj, Noc na zemi, všechno skvělé filmy. Já mám k filmům hodně blízko, baví mě to. Navíc můj muž Elia Suleiman je taky režisér. Mrkni na Boží zásah (Cena poroty na MFF Cannes 2002, pozn. aut.), stojí to za to.

To udělám. A když už jsme u těch pohyblivých obrázků, moc se mi líbil videoklip k písni Nediya. Zajímavý nápad, velmi nevšední. Asi je spousta cest, jak by se to celé dalo vyložit, ale je v tom nějaký skrytý význam, nějaká symbolika?

(usměje se) S režisérkou (Agathe Riedinger, pozn. aut.) jsme o tom hodně mluvili. Měla nápad, určitou vizi, která se mi líbila. Křehká dívka obklopena všemi těmi muži, dá se na to dívat různě…

Ale skončí to špatně, na konci přece umírá…

Vůbec ne, není to smutné, je to metafora.