Jobové kapitalismu? (Pardon, nezastihli jsme vás)

Režisér Ken Loach je vytrvalým kritikem stávajících sociálních poměrů na Britských ostrovech. Jeho filmy (třeba oceňovaný Já, Daniel Blake) popisují postavy, které uvízly ve slepých uličkách systému. Osud čtyřčlenné rodiny z jeho nejnovějšího snímku Pardon, nezastihli jsme vás jde daleko za hranu komfortnosti a nenabízí útěchu. Zadlužená rodina z nižší střední třídy žije život z ruky do huby: manžel je řidič doručovací společnosti, manželka obětavá zdravotní sestra. Oba práci obětují veškerý čas, aby mohli finančně zabezpečit chod domácnosti, rebelujícího syna i jeho mladší sestru.

Loach se hlásí k levicovým tvůrcům akcentujícím nedostatky kapitalismu, film to odráží třeba ve zkarikované postavě „vykořisťujícího“ zaměstnavatele. Příběh začíná ve chvíli, kdy se rodina nemůže z neutěšené finanční situace vymotat – těžiště filmu se posouvá od toho, proč se do dluhové pasti chytili, k tomu, jak (a jestli) se z ní mohou vysvobodit. Snímek je vystavěný tak, že za vším neštěstím hledá zejména společenský systém. Matka i otec v práci trpí a nemají se jak dovolat spravedlnosti, divákovi nezbývá, než s nimi sympatizovat.

Ve scénáři, který sleduje všední pracovní činnosti obou manželů, není mnoho místa pro vykreslení rodinného života. Když už, črtá ho se vší napjatostí, kterou střetávání přepracovaných rodičů a drzého mládí provází. Za mezigeneračními půtkami je ale cítit vzájemná láska, to dává filmu druhé, apolitické čtení: jak mohou obstát (rodinné) vztahy pod tlakem povinností? Tenze mezi rodiči a děti narůstá tím víc, čím méně času spolu mohou trávit, rodiče ztrácí představu o životě svých potomků. Ovšem dějová linka, ve které syn přichází o svou dobrou kamarádku, možná dokonce první lásku, vyšumí do ztracena.

Pardon, nezastihli jsme vás popisuje problematiku zadluženosti domácností z osobní i společenské perspektivy. Film je sugestivní, nenabízí úlevu ani odpočinek, dokonce si vystačí bez hudebního doprovodu, který by tíživost příběhu mohl odlehčit. Loach se nesnaží diváka bavit, nabízí syrový popis rodiny v nezastavitelné sestupné spirále. Znepokojivé otázky pokládá z ideologicky vyhraněných pozic, jež nemusí nutně oslovit ty, kteří jejich jeho názory nesdílejí.