Justin Lavash: Jak zneužít přátele

Britský světoběžník Justin Lavash se před deseti lety usadil v Praze, kde skládá, spolupracuje s Lenkou Dusilovou, Radůzou a dalšími, teď o sobě dává vědět s deskou Changing of Tides.

Pověz nám o svých hudebních začátcích.

Všechno začalo, když mi máma koupila první kytaru, bylo mi devět nebo deset. Začal jsem chodit na hodiny a hrál, jak to jen šlo. Doma bylo vždycky hodně muziky, měli jsme doma klavír a na ten jsem to zkoušel taky.

Jako muzikant jsi vystřídal různé styly.

Na škole jsem fungoval ve velké kapele, zpíval ve sboru, hrál na saxofon, měli jsme s kamarády rockové kapely. V Liverpoolu jsem založil indie skupinu, se kterou jsme se dostali do Londýna. A pak někoho napadlo, že bychom mohli hrát jazz. Postupně jsem začal mít plné zuby toho, že nemám peníze, tak jsem začal hrát na smlouvu, na svatbách, výletních lodích a tak. Po pěti letech jsem toho nechal, pak se tři roky nic moc nedělo a pak jsem přijel sem.

Co tě inspiruje?

Inspiruje mě všechno, co se kolem mě děje. Přátelství, láska, nenávist, vztek nebo politické a společenské dění. Cokoliv, o co bych se mohl podělit.

A nová písnička? Zalíbí se ti hned, nebo potřebuje čas, než se usadí?

Skládám velmi pomalu, takže to trvá, než skladba dostane výslednou podobu. Nejde to rychle.

Jaký máš pocit z nové nahrávky?

Mám z ní velkou radost. Byl to ambiciózní projekt, ale povedlo se. Jsem vděčný lidem, co se na tom podíleli, Ian Kelosky ho produkoval, pak tu byli David Landštof, Pepa Štěpánek, Jonáš Krejčí, Beata Hlavenková, Guy Bennett nebo Dan Reed. Měl jsem pár nápadů, ale ty se pořád měnily, různé styly, různé přístupy, Ian chtěl využít nové způsoby produkce. Některé aranže byly rozsáhlé, takže to bylo dobrodružství i v tomhle směru. Ale dokázali jsme to.

Vydal jsi album po třech letech. Co se od té doby změnilo?

Jsem o tři roky starší a uvědomuju si to. A rozdíl oproti předchozím albům je taky v tom, že tohle je víc o vyprávění příběhů.

Prostředky na vydání nové desky jsi sbíral prostřednictvím Katalyzátoru. Překvapilo tě, kolik se nakonec vybralo?

Byl jsem nadšený a dojatý. Doufal jsem v podobný výsledek, ale dojalo mě, že se to skutečně stalo. Jsou lidi, co tolik peněz nemají, a když se rozhodnou tě podpořit, jako autora tě to dostane.

Full Moon je mediálním partnerem nové nahrávky. Jak k tomu došlo?

Všechno šlo přes vydavatelství Tranzistor, které desku vydalo. Tranzistor patří Davidu Landštofovi, všechno zařizoval on.

Lidi tě znají kromě jiného i ze spolupráce s Lenkou Dusilovou.

Hraju s ní občas, ne zas tak často. Potkal jsem ji v Jazz Docku, hrál jsem první koncert toho večera, ona vystupovala po mně. Pak mi povídá, že moje věci miluje, a zeptala se, jestli bych chtěl udělat něco společného, a já souhlasil.

S kým by sis chtěl zahrát na mezinárodní scéně?

Takových lidí je hodně. I tady je dost talentovaných muzikantů, třeba Dan Bárta má skvělý hlas, Ema Brabcová. Nechci přímo říkat, že bych s nimi rád hrál, protože netuším, jak by to fungovalo dohromady, ale vždycky je čest, když tě někdo požádá o spolupráci.

První písnička na novém albu If You Weren’t My Friend působí dojmem, že má reálný předobraz.

Kamarád byl částečnou inspirací. Nemám moc blízkých přátel, jenom pár. Loni jsem měl zdravotní problémy, a když máš v životě těžké období, víc se spoléháš na přátele. Vlastně celá nová deska je o přátelství. S kamarády jsem tu desku natočil a pak jsem jiné žádal o podporu jejího vydání. Někdo by mohl říct, že jsem přátelství ošklivě zneužil.