Karlovy Vary 4: povedená Domácí péče a kontroverzní Dobrou, mámo

Smrt a umírání je bezesporu nejvýznamnější téma ve filmu a umění obecně. Český snímek Domácí péče, který si ve Varech odbyl světovou premiéru, podává citlivou problematiku s vkusem a jemným humorem, aniž by tím trpěla vážnost a síla dramatu. Čtyřicetiletý, původně reklamní režisér Slávek Horák natočil překvapivě vyzrálý film, který se chce zbavit banalit a uslzených klišé, a přitom staví na nejlepších trendech současné kinematografie. Obětavá zdravotní sestřička Vlasta, které lékaři diagnostikovali smrtící chorobu, je uvěřitelná postava se všemi ctnostmi a slabostmi, ale především zarputilostí žít. Ať už za pomoci alternativní medicíny nebo v okamžiku, kdy si uvědomí, jak je důležité mít se rád a v zápalu samaritánství myslet i na sebe.

Představitelka hlavní role Alena Mihulová je před kamerou přirozená a dokáže i náročnější polohy zahrát civilně a bez zbytečné exaltovanosti. Větší potíž nastává u Bolka Polívky, který i přes o poznání tlumenější přednes, nedokáže opustit některé herecké manýry tolik povědomé z předchozích filmů. Přímo se nabízí otázka, zda-li a do jaké míry je možné dosáhnout autenticity v okamžiku, kdy jsou našimi průvodci slavní herci, nota bene spjatí s natolik výraznými postavami, jaké má na kontě právě Polívka. V pravý moment se i on dokáže vyvléknout ze škatulky a velmi jemným způsobem dodat bodré postavě další rozměr, zbavit svůj výkon herecké falše, která onu naléhavost otupí. Domácí péče je typ filmu, který bude dozajista sbírat nejrůznější ocenění, zejména v hereckých kategoriích. Artikuluje vážné téma, daří se mu diváka dojmout i pobavit, aniž by musel mechanicky dovyprávět všechny linie. Naopak nechává dostatek místa jen pro náznaky, které jsou ve výsledku silnější než otrocká doslovnost. Každopádně důstojný impuls pro český film.

Dobrou, mámo je název rakouského psychologického dramatu s hororovými prvky, které to kvůli scénám explicitního a velmi nevybíravého násilí zavařilo už nejednomu divákovi. Ať se jedná o hlasité projevy zděšení nebo situaci, kdy během projekce omdlívá divák. Dvojice režisérů Severin Fiala a Veronika Franz brutalitou opravdu nešetří, nicméně se k ní dostává skrze pozvolna gradující a hutnou atmosféru.

Elias a Lukas jsou dva desetiletí sourozenci, dvojčata, která žijí s matkou v odlehlém domě na venkově. Ta se po plastické operaci vrátila domů, ale její chování se nápadně změnilo. Chlapci se snaží dopátrat toho, zda-li je tato žena opravdu jejich matkou či nikoliv.

Atmosférické dusno ve velkém stylu – symetrické kompozice, chladná architektura, hypnotické tempo a minimalistická hudba, která ani v nejmenším divákovi nenapovídá a vytváří jen další vrstvu výrazové strohosti. Vlastnímu aktu brutality předchází plíživé pocity úzkosti, která šněruje oba chlapce a nutí k nedůvěře ve vlastní rodinu - blízké, kteří by měli znamenat ochranu, v žádném případě ne hrozbu. Příkladná studie existenciálního strachu, jež vede k prudkým výpadům agresivity. Film, kvůli němuž by výrobci vteřinových lepidel měli zvážit další varování na etiketě.