Karlovy Vary 6: podbízivý Zbrusu Nový zákon

Komedie Zbrusu Nový zákon je přesně tím typem filmu, který má ambice vyšplhat se až k ocenění: divácky nejúspěšnější film festivalu. Návštěvníci mu během projekce hlasitě aplaudují, oceňují jeho originalitu a závratnou kadenci gagů a náboženských narážek. Líbivá komedii předstírá spirituální hloubku, přichází jen s v podstatě s banálním poselstvím o nutnosti prožívat každý den, naučit se milovat svůj život, následovat sny a pokud možno pomáhat druhým. Neklade si nižší cíle, než citově obohatit diváka, ukonejšit ho v blahobytné představě, že svět je krásné místo, jen se stačí pozorně rozhlížet okolo sebe. Přiznám se, že podobně nabubřelé a líbivé myšlenky ve mě vyvolávají spíše nedůvěru a vtíravý pocit manipulace. Divák už nemá hloubku hledat sám, odečítat z jemně strukturovaného díla, vše mu je vpáleno na sílu – hovoří se v tezích, jindy se brousí okolo povznášejících pocitů mimo realitu, obrazy jsou okázalé a podbarvené klasickou hudbou, jelikož jak jinak podpořit meditaci o životě a smrti. Skeptiky by v lecčem mělo varovat i jméno režiséra Jaca van Dormaela, autora přeceňované „filozofické“ sci-fi Pan Nikdo (2009). Samotná premisa je přitom sama o sobě svěží.

Bůh je mrzutý a zahořklý chlap, který žije se svou rodinou v Bruselu. Má dceru Ea a syna JC, který kdysi sestoupil na Zemi, kde byl ukřižován. Desetiletá Ea už nemůže vystát povahu otce a naschvály, kterými ponižuje lidstvo, proto se rozhodne ukrást přísně tajná data úmrtí každého z nás a hromadně je rozeslat esemeskou. Zatímco jedni se radují z toho, že je čeká ještě několik desítek let život, druzí se snaží změnit svůj krátký život a v krátce vyměřeném čase dojít ke štěstí a spokojenosti.

Myšlenka aktu, který se má stát impulzem pro změnu života k lepšímu, je stejně tak milá jako podrazácká. Člověk, který vnímá limit svého žití prakticky na vteřinu přesně, je sice v pozici, kdy má vůli změnit své chování a přehodnotit priority, ale stejně tak může uvíznout v nepřekročitelné agónií a definitivním uvědomění si vlastní smrtelnosti. Tvůrci tento rozpor akceptují, letmo se ho dotknou, nicméně těžiště vyprávění přesunou k jednoduché filozofii o kráse okamžiku a prožívání života do posledního dechu. Střídají se přitom dvě polohy, jedna pitvořivě uřvaná (komedie – Bůh trpící pod tíhou vlastních naschválů), druhá naleštěná a světlem prostoupená umělá hmota (spirituální rovina). Zbrusu Nový zákon je chladný konstrukt, který si s logikou, zda-li je jí zde vůbec třeba, příliš hlavu neláme. V lidech má zachovávat hřejivý pocit, prohlubovat soudržnost a objevovat i v obyčejných věcech nové prožitky. Vsází na vznešenou myšlenku, dětinskou hravost, ale i předvídatelné peripetie a všemožně vypiplanou estetiku, jejíž intenzita zamázne i nejsilnější lidské pochyby a otázky.