Shrnutí toho nejlepšího, co mohl festival nabídnout, ale i pár poznámek k dlouho očekávaného filmu Mládí, který v očích recenzenta zanechal rozpaky a pocity zklamání.
50\. ročník karlovarského festivalu skončil, uzrál čas na krátké resume. Shrnutí toho nejlepšího, co mohl festival nabídnout, ale i pár poznámek k dlouho očekávaného filmu Mládí, který v očích recenzenta zanechal rozpaky a pocity zklamání. Začněme u těch největších zážitků.
Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna (r. Andrej Končalovskij)
Autentický pohled na život v zapadlé ruské vesnici, z níž postupně odcházejí původní obyvatelé za lepším životem do města. S domorodci mizí nejen svébytná kultura a tradice, ale i svérázný smysl pro humor a mytologii. Skrze optiku pošťáka Alexeje Trjapicyna sledujeme vazby mezi tradicí a současným Ruskem, které charakterizují hloupé televizní estrády a reality show. Ne náhodou je jedním z důležitých vyjadřovacích prostředků filmu i záznam pořízený skrytou kamerou, dokumentární styl, díky němuž sledujeme hlavní protagonisty v běžných situacích, ve chvílích, kdy přestanou hrát, odhazují ostych a nechají nahlédnout do své každodenní rutiny. Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna v sobě nesou nezaměnitelný smutek, ale i nadhled a smysl pro citlivou filmovou kresbu. Ať už je řeč o senzitivních obrazech evokujících postupy Andreje Tarkovského či ambientní hudbě, která podporuje jemně snovou rovinu filmu. Pragmatismus současného světa je třeba vyvážit něčím neuchopitelným a krásným ze své podstaty, nikoliv pro svou účelnost. A co může být krásnějšího než zrcadlově obrácený obraz vodní hladiny, v níž se odráží nebe. Abstrakce, která nás mate svou neuchopitelností, prostor, v němž se rozpouští prostorové vztahy a zbývá jen pomíjivý pocit, ne málo podobný tomu, který zažíváme těsně před procitnutím ze snu.
Tělo (r. Małgorzata Szumowská)
Chirurgicky přesná režie, unikátní synergie obrazu, hudby a hereckých výkonu v dramatu o vyrovnávání se se ztrátou, osamělosti a víře jako sedativu na bolest. Film, který oslňuje precizností prací s detailem a širokou škálou emocí. Zcela zasloužená cena za režii z MFF v Berlíně.
Humr (r. Giorgos Lanthimos)
Extravagantní dystopie řeckého režiséra sice nedosahuje kvalit staršího Špičáku (2009), ale i tak je důstojným pokračováním jeho záliby v alegorickém zobrazení společnosti vykloubené z normálu, popisu nesmyslnosti společenských pravidel, které lidstvo zbavují přirozenosti. Vše se točí okolo hotelu, kam z donucení přijíždí hlavní hrdina, aby se zde seznámil s ideálním protějškem. Pokud se mu to nepodaří, bude proměněn ve zvíře dle vlastního výběru. Triumfem Lathimosova režijního přístupu je nejen štiplavě satirický tón a skvělé herecké výkony (Colin Farrell, Rachel Weisz, John C. Reilly), ale i precizní vizuální podoba odvozená od strohých obrazových kompozic. Nebýt druhé, poněkud slabší poloviny odehrávající se mimo prostor hotelu, šlo by zcela jistě o masterpiece se vším všudy.
Zatímco první dva výše uvedené filmy dokázaly uchopit velké téma s jemností sobě vlastní, bez patosu, okázalosti či násilné teatrality, vítězný film divácké ankety, drama Mládí volí přístup opačný, i když se navenek tváří, že tomu tak není. Všechno to dojímání se nad minulostí má působit uvolněně a v područí stylu, který se zříká kýče a předvídatelných východisek, ale nakonec u nich beztak oklikou končí. Stejně jako Velká nádhera (2013), i Mládí je film o generačních rozdílech, o kontrastu krásy a bídy, úspěchu a prohry, o melancholii, která končí vnitřním smírem. Sorrentino se pokouší pracovat s lehkostí, kterou mu poskytne herecký ansámbl, aby na samém konci zavalil diváka těžkotonážní salvou smyčců. Tam, kde by příběh mohl končit v intimním rozjímání, se dostaví prázdná pompa, která nezní ani zdaleka tak libozvučná, jak se od ní očekává. Příliš velký tlak na diváka, avšak emoce zůstávají v lednici.
Drama o podzimu života, viděném očima filozofujících umělců, se stalo největším zklamáním karlovarského festivalu. Na vině jsou nejen okaté ambice režiséra, který je označován za nového Felliniho, ale především vybičovaná očekávání, s nimiž je k dílu přistupováno. Trailer sliboval lehce zasněné a ztišené drama, které v několika momentech navazuje na výtvarnou okázalost Velké nádhery, výsledkem je statická a ospale vyprávěná tragikomedie, v níž se nešetří bohulibými, ale polopatickými frázemi o životě a stáří.
Popkultura ovlivňuje naše volby možná déle a intenzivněji, než jsme si ochotni připustit. Hrdinové obrazovek nám „nenápadně“ radí, jak se oblékat, co jíst, jakým práškem prát prádlo, jakým vozem jezdit a kam se vydat na dovolenou.
Každé její album představuje nejen umělecký posun, ale taky autentický záznam dospívání v jeho nejintimnější podobě. Komentovaná diskografie.
Ďábel nosí Pradu, Konkláve, Hunger Games nebo Spotlight. Ale také nadšenecká Žranice, kterou Stanley Tucci spolurežíroval a podílel se i na jejím scénáři, nebo povedená gastro komedie Julie a Julia, kde s velkou elegancí, vášní a náklonností k věci ztvárnil podporujícího manžela ikony amerických televizních kulinářských shows Julie Child.
Aktuální alba jsou plná zašlých sluncí, stejně jako bezprizorních nadějí, dojde na explicitní slovník ostrovních humoristů, i éterické zurčení, které je ve skutečnosti páráním tělesných útrob bez závislosti na genderu. Silný týden.
V kuchařkách navzdory rozšířeným představám nejde o recepty. Knihy o vaření jsou pořád především knihami — a za všeho nejvíc záleží, jestli dokážou vytvořit svébytné univerzum. Člověk si musí kuchařku obydlet, pochopit její vnitřní logiku, morálku, nechat se omámit vypravěčem, aby si z ní mohl něco odnést. Aby v něm vskutku zůstalo i něco z ingrediencí a postupů, na nichž to údajně celé stojí.
Radio fm, edice sváteční počas rýchlej jazdy. Říkal taky někdo okurková sezóna?