Kitchens of Distinction, kandidáti do vlhkých dívčích snů

Kdo si na ně dneska ještě vzpomene? Stěží už lovíme z paměti jména jako Ride, Lush, House of Love nebo Adorable, a přitom ti všichni si svého času aspoň krátce mohli vychutnat triumfální jízdu pod značně promiskuitním vítězným obloukem britského tisku a byli vzýváni jako spasitelé kytarové scény. Kitchens of Distinction nikoliv. Něco jako mírný hype zažili mezi první a druhou deskou, ale nikdy se nestali mezi podobnými soubory dominantním zjevem. Příliš se lišili, nezapadali do dobových schémat, odrazovali kontroverzními tématy (ne každému projde to, co Morrisseymu), nebyli vhodnými kandidáty do dívčích vlhkých snů (zpěvák Patrick Fitzgerald je koneckonců gay), prostě i hudební hvězdy potřebují ke svému vzniku určité předpoklady, a ty Kitchens zdaleka nesplňovali. Nicméně právě oni patřili podle mého názoru k těm nejoriginálnějším zjevům tehdejšího britského kytarového šílenství. O to víc mě jejich nečekaný comeback těší, ačkoli si nedělám iluze o jeho výraznějším komerčním dopadu.

Na novince zastihujeme muziku kapely zhruba v téže podobě, v níž nás před dvěma dekádami opustila. Radikálně proměněný hudební kontext jim částečně hraje do ruky – už je nestíní mraky podobně zaměřených, průbojnějších, ale rychle hasnoucích bandů těžících ze vzedmuté módní vlny. Na druhou stranu jim ale dnešní přemnožená, snadnou dostupností skrze internet hnojená a nekonečně různorodá hudební komunita dává k vyniknutí ještě méně šancí. Dost skuhrání, album Folly se povedlo a Kitchens ho jistě nedávali dohromady s myšlenkami na bytnějící konta. Na to je jejich hudba stále příliš upřímná, citově obnažená a důvěryhodná.

Vždycky stáli někde na půl cesty mezi emocionálně odtažitým shoegaze/dream popem a palčivým světabolem Joy Division nebo The Cure. Křehké feedbackové zábaly pro ně byly charakteristické, ale v jejich středu stála vždycky píseň s pevnými obrysy a naléhavým podáním. Ve zdánlivě laskavém vazbení se ukrývaly zraňující žiletky citových kolizí a frustrací, které ospalé zírání na špičky bot znemožňovaly. Úvodní píseň nového alba Oak Tree přesně tohle znovu oživuje. Pomalu houstnoucím, melancholickým kytarovým mlázím se proplétá Fitzgeraldův zpěv se stejnou naléhavostí a jakýmsi hrdým bolestínstvím jako kdysi. Na skvělý otvírák naváže stejně zdařilá, důraznější Extravagance, ale opravdu svižných temp, v nichž bývala kapela rovněž silná, si tady moc neužijeme – rychlá, ale neagresivní Tiny Moments, Tiny Omens přichází až těsně před závěrečnou smířlivou katarzí The Most Beautiful Day.

Melodické linky v porovnání s dřívějšími nahrávkami nejsou na první dojem tak výrazné, nenabízejí se v osvětlených vitrínách, ale s dalšími poslechy zrají a Fitzgeraldův hlas je dokáže naplnit emocemi po okraj. Výjimku tvoří velkoryse klenutý refrén singlovky Japan to Jupiter, i když pro mě jsou ještě přitažlivější ty méně nápadné, třeba ztěžka se valící, naléhavě temná Wolves, Crowes, kontrastující s úpěnlivým vokálem v následující No Longer Elastic, kde křehkost vyvažuje stupňující se orchestrální pozadí.

Comeback Kitchens of Distinction má oproti podobným (nabízí se letošní návrat Suede nebo My Bloody Valentine) jednu výhodu: nikdo ho – a skoro nikdo na něj – nečekal. Už tím se možnost zklamání dost minimalizuje. I tak ale mohlo vzniknout něco na způsob zašlé nostalgické prachovky, která omete vzpomínky hrstky pamětníků, a jakýkoliv jiný přínos bude zanedbatelný. Nestalo se. Folly je zdravé dítě zralých rodičů, deska, která znovu dokáže dojmout, a ačkoliv se hudba kapely proměnila spíš v jednotlivostech, nezní jako vykopávka. To svědčí o tom, že už tenkrát, před dvaceti lety, v ní bylo víc nadčasové emocionality, než u většiny protěžovanějších současníků.